Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sociální.inženýrka.v.důchodu: no ale to my taky.. ale chlapecek mel vsecky vyhody, o kterych ja jsem si mohla nechat leda zdat a to uz odmala.. i nu nositel rodoveho jmena. Ony babicka s prbabaickou se vzdycky mohly po.. ze koncencne chlapecek. Takze je mi lito, ale vztahy jsou vlazne. Tatu jsem milovala, mame volam kazdy den, cokoli by potrobavla ci potrebuje,. neni problem. S bratrem si nevolame , jen na svatky a nrozeniny.
.jpg)
sociální.inženýrka.v.důchodu: moment ... nejsem zastancem volné vychovy a deti potrebuji mantinely odsud podsud a dál ani tuk, ale jsem zastancem vyslechnuti názoru deti a jsem shopna uznat, ze ony maji opravdu a já provedla blbost.
Ano más pravdu puberta je u nás vyzivná!!! Ale nemyslim si, ze jsem je vychovala az tak spatne (ano vychovala sama, protoze nikomu jsem nestala za pohled natoz za pomocnou ruku i kdyz jsem lezla vycerpánim po ctyrech - odsud asi prameni moje názory na pomoc v rodine). Ano v jejich 13-14. letech jsem mela chut vrazdit, dneska to same dite studuje a pritom maká a pritom stihne 1000 dalsich veci, chystá se na vysokou na mezinárodni právo. chystá se na rocni staz do ciziny, mluvi plyne 4 jazykama a na dalsi 2 se chystá... tak mi laskave rekni kdepak jsem ve vychove udelala chybu!!!! A mladsi prozivá zrovna tu horsi cást puberty, ano más pravdu dost jsem vás tim zahltila, ale opet za rok bude opet fajn 
Stanik: asi to záleží na celé rodině
. My jsme byli vedení k tomu, abychom se všichni měli navzájem rádi. Každý nějak doma pomáhal, něco dělal, staral se o druhého, když to bylo třeba. Nedokázali bychom jen tak sedět a dívat se na maminku, jak se sama s něčím dře -když si nás udělala, tak ať si to odnese. Nebyl důvod se nenávidět, každý s něčím přispěl, starší hlíádal mladšího, mladší třeba zas dělal staršímu někdy alibi, když měl schůzku, navzájem jsme si vyhověli. Platí to dodneška, když má jeden nesnáze, druhý se mu snaží pomoci, i když jsme už staří a máme ruce a nohy. Třeba to nakonec dopadne tak, že ten, kdo se staral o mladšího, tak o něj teď ve stáří bude tím mladším postaráno. Asi se teď opravdu vychovává tak, že sourozenci jsou si cizí. Za nás to zaplaťpánbůh nebylo a jsem ráda, že i dneska mám ke komu zajít a mám se na koho obrítit, když by mi bylo zle.
Jsem ráda, že svoje děti jsem vychovala v úctě k rodičům i sobě navzájem a není jim zatěžko druhému pomoci. A to si představte, že to dělají automaticky a nečekají, až se jich někdo začne doprošovat.
Linda,Stanik: Taky nejsem dvakrát miminkovská,ale jestli ta mamča chce,má poslední příležitost.Ale po reakci její dcery,bych se starala jen sama a nechtěla po ní ani ň.Možná,až by měla sama dítě a názor furt stejný ani já bych si nehrála na babičku.Až vyroste,tak stejně ráda zapomene,co si přála a zase bude dobře.
sociální.inženýrka.v.důchodu: rodicum budu pomahat vzdycky a rada.. ale nevim proc sourozencum.. maji rucicky a nozicky.
Rozhodne jsem nemela volnou vychovu... ale s tema sourozencema.. to mate tezky. Myslim, ze udelat si ze starsiho decka chuvu.. a jeste mu zduraznovat jak "musí" mit sourozence rado je proste přes.
Ale stanovení povinností, nějakého řádu (nechci psát slovo disciplíny, protože mi to zní moc vojensky a nekompromisně) a také naučit se dělit o čas nebo materiální hodnoty a pomáhat rodičům a sourozencům považuji za jeden ze základních pilířů výchovy, který to dítko formuje. Dnešní výchova, kdy děti nemají žádné povinnosti, úkoly a můžou si dělat co chtějí, dokonce i nadávat rodičům a nechodit do školy, krást, rozbíjet zastávky a nikdo si jim nesmí dovolit nic říct je otřesný! Potom se ani nemůžeme divit, když děti někoho přepadnou nebo si přejí smrt nenarozeného brášky nebo sestřičky!
Lindo, jestli opravdu preferujete tak volnou výchovu, jak tady prezentujete, tak se nedivím, že Vám děti tak přerůstají přes hlavu, jak zde často píšete
.gif)
nestačím se divit.......
casiopea: ne nejsi 
, ale mluvim za sebe a pokud muzu tak i za Stanika....my nejsme miminkovsky. Stanik vubec a já zastávám názor, ze kdyz nekdo chce tak at si klidne má kolik chce, ale at se o to sám stará. Ano pomuzu, ano pohlidám v nouzi nejvyssi, ale rozhodne to neni moje povinnost nebo odpovednost, ale vzdy a pouze moje dobrá vule!
casiopea: 
ale no tak.. tak to u me vzdycky, ze jo. Ale i kdybych si myslela , ze mimiska ano... tak ke 14 letymu decku bych si to fakt rozmyslela... znova ty lahvicic, bobanyk pleny... jak do toho muze jit nekdo dobrovolen podruhy, kdyz tu hruzu privnich par let uspesne precka.. fakt nevim.. proste masochisti 
Ženský,co je s váma....?Nejsem tu na potratovým? Je tu nějaká blbá antimiminkovská nálada.Přece jako vždycky ne.....lahvičky,dudlíčky,prdíčky....
Ženský,co je s váma....?Nejsem tu na potratovým? Je tu nějaká blbá antimiminkovská nálada.Přece jako vždycky ne.....lahvičky,dudlíčky,prdíčky....
Linda: 
Linda:V tom případě by mě dostalo,že dcera může a mamča neee.
Lepší jak kopanec do břicha.
