Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
sociální.inženýrka.v.důchodu: 
sociální.inženýrka.v.důchodu:
.jpg)
vitej v klubu nesnesitelnych matek!!!
K rozmnozovani sis vybrala ten nejhorsi okamzik....bud to melo byt do dcerinych zhruba 10 let a nebo tak 2 roky pockat (od zhruba 16-17 se s nimi dá opet mluvit = vlastni zkusenost
). Ano más pravdu nemá se Ti dcera co plést do zivota a rozhodovat za Tebe, ale to pochopi tak za dalsich 4-5 roku a ne dneska. Takze tady a ted bych na tvém miste udelala následujici:
1) uvedom si, ze jsi neudelala zádnou chybu ve vychove. Udelala jsi vzdycky vsechno podle svého nejlepsiho vedomi a svedomi, to co se jevilo v dané situaci jako nejlepsi reseni. To bude asi ten nejtessi krok neco takoveho si priznat!
2) dcera neni rozmazleny fracek ,ona je momentalne jenom na jiné planete kde VSECHNO se toci kolem ni. V diteti nebo manzelovi nebo v podstate v cemkoliv jiném vidi konkurenci a omezovani jeji osoby. At udelás co udelás, at reknes co reknes VZDYCKY to bude spatne.
3) Nikdy v zádném pripade nepozaduj po dceri pomoc s peci o mimco. Pokud sama prijde tak ji sver odpovednost, ale nikdy ji nezadej, nedavej odpovednost, a uz vubnec ne ty jsi starsi mej rozum, ty jsi starsi ustup, ty jsi starsi a ´já potrebuji pomoci..... miminko je TVOJE a partnera, ne tvoji dcery. A to bych ji zduraznovala uz od ted a porád omilala, driv nebo pozdeji ji to dojde.
4) proc by se nemohla odstehovat k prarodicum? Urcit pravidla s prarodici aby jste vsichni tahly za stejny provaz a ty nezakazovala a babicka nedovolovala a pak si stezovala jak dcera neposlouchá. Ale bude u nich mit vlastni mistnost, prostor pro svoje myslenky a casem (mozná za rok, mozná za vic) se vrati. A pokud se nevrati tak takovyhle prostor navic pomuze vasim vztahum. Navic uvidi, ze v ni vidis napul dospeláka ktery má tvoji duveru a ne stejné mimino jako bude sourozenec.
caira: - 19.4.2012 9:55 když čtu ty tvoje názory tak se vůbec nedivím že si se sestrou nerozumíte
caira: - 19.4.2012 9:55 když čtu ty tvoje názory tak se vůbec nedivím že si se sestrou nerozumíte
caira: - 19.4.2012 9:44 
Asi bych mladou v klidu nechala bydlet u prarodičů, ona vychladne a pak se buď vrátí nebo taky ne. Jen by měla vědět, že pro ni se nic nemění, že jsi pořád její máma. Jestli je sprostá, tak bych jí vrazila pár facek, hůř už asi nebude, ale musí vědět, kde je její místo. Puberta nebo ne, tohle si žádný dítě nesmí dovolit.
Já bych se o dceru nebála, až se smíří s myšlenkou, že bude mít sourozence, a že se o tom u babičky bude mluvit, tak se s tím smíří a až ti poroste pupík, tak se taky začne těšit...
To, že tvý děti budou dva jedináčci taky není na škodu, jednou se to srovná, jsou i větší rozdíly.
Moje děti, až se mimi letos narodí budou mít mezi sebou skoro na den 21 let a stejně se syn těší, přeje si bráchu.
Dcera je asi dost rozmazlená a ještě ke všemu s ní mlátí puberta. Byla zvyklá, že se všechno točí kolem ní a teď najednou přijde miminko a ona zůstane v pozadí.Docela ji chápu,ale výroky,jako že by chtěla,abys potratila apod. by si v žádném případě neměla dovolit.Chápu i tebe, že jsiz toho něšťastná, alek prarodičům bych ji neodstěhovala, chcete být přece rodina. Nezanedbávej ji kvůli miminku, snaž sek ní být hodná a všechno jí rozumně vysvětlit, ať nemá pocit, že "spadla z lopatky".
.JPG){kind=avatar}
Nessie: Hlavně mě udivuje, že se považuje za normální, aby na sebe byli lidi hrubí. Myslet si můžu cokoliv, v duchu můžu někoho čtvrtit sekyrkou, ale řvát na někoho, že mu přeju to nejhorší? K cizímu si to člověk nedovolí. K vlastním snad se mohou chovat hůř? My jsme si to k rodičům nedovolili a svým dětem taky ne. Jenže já jsem ta matka, která s dětmi od malička mluví, mluví, mluví, rozebírá možnosti, takže se nedočkali nemilých překvapení.
Já jsem podobný případ viděla u nás v domě. Taky puberťačka vyváděla, že si máma dovolila po letech samoty a obětování se dceři, žít svůj vlastní život. Padlo i mnoho ostrých slov od "princezny sesazené z trůnu".
Jen řešení bylo trochu jiné. Po domluvě s psychologem, byla t.č. nezvladatelná dcera umístěna do "pasťáku".
Po roce se vrátila domů jako jiný člověk a mladšího sourozence rozmazlovala.
Teď už má bývalá puberťačka sama vlastní dítě, je bez partnera a je ráda že jí máma pomáhá.
Nedivím se dceři,se až tak naštvala a matce se snažila co nejvíc ublížit...Já bych to možná na jejím místě jí řekla taky...Soužití matky s dcerou se rozpadlo kvůli "cizímu" chlapovi,ještě "nečekaně" se dere na svět další "cizí" sourozenec...Myslím,že naprosto uvázla komunikace mezi matkou a dcerou,neb matka se zamilovala a tím pádem žije v jiné dimenzi...Může být,že budoucí otčím velice nepadl dceři do oka,ale spíš dcera tuší,odkud vítr povane,až se narodí "sourozenec"-zažila to již v nové rodině svého otce- náhle ona bude 5. kolo u vozu,a přitom ve 14 letech,i když to najevo nedává,taky chce cítit matčinu lásku a přízeň,né jen hmotnou,a té se jí zcela určitě již rok asi moc nedostalo...Paní Johano,vysvětlete dceři,že jí máte ráda,ale že bude pro obě strany asi nejlepší,když ona bude u babičky,tam bude lásky a porozumění asi více,než doma,u cizího chlapa,naštvané matky a řvoucího mimina !
Haninka: Teď už ale jediný vnouče nebude
sociální.inženýrka.v.důchodu: Ano, já taky. Nejsem sice tak stará - je mi teprve 40, ale fakt jenom zírám, co se považuje za normální. Když si vzpomenu, jak moje kamarádka, která bydlela na vesnici musela o prázdninách chodit protrhávat lány řepy, starat se o prase, o husy, vařit pro celou rodinu, poklízet a ještě k tomu se starat o mladší sourozence!!! Jak říkáš - dneska by patrně rodiče nahlásila na sociálku, že je doma týraná!!!!!! 
Přímý rozhovor je teď prakticky nemožný. Dcera je rozzlobená a bojí se, že už si s ní matka nebude povídat, že pro ni bude na vedlejší koleji. V tom má pravdu - už na vedlejší koleji je. Já bych do přímého rozhovoru za takové situace nešla. Opět by se zvrtl v hádku. Zase bych to řešila dopisem
. Určitě bych se v něm i omluvila za to, že jsem ji nepřipravila na to, že ještě chci mít další dítě. Prostě v tom duchu, že i rodiče dělají chyby, nejsou dokonalí, ale že i rodiče mají právo žít podle svých představ. Taky bych pro odlehčení vypíchla i to, co dcera nevidí - že další dítě v rodině zaměstná matku tak, že ona bude mít víc volnosti a bude méně hlídaná. Že mi bude chybět, ale že jí dovolím, aby bydlela u prarodičů, když po tom tolik touží. Ale hlavně bych jí připomněla, co máme společné a v čem mi bude chybět její přítomnost. Ale hlavně, až by se zklidnila, tak bych si udělala čas jen pro ni, bez otčíma, bez nového sourozence. O mimino se prý občas může starat i jeho otec.
Nessie: jenomže ona je babičky a dědy jediné vnouče, takže tady předpoklad, že ji někdo obskakovat a rozmazlovat - chudinku malou - bude, je docela velikej
