Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
já bych ji klidně pustila k prarodičům...a vidělo by se
třeba by tam i pochopila tu situaci doma...domluvila bych nějak návštěvy....a rozhodně to řekla jejímu otci
jj, je to sobeček, jak když vyšije
Moje maminka byla ze čtrnácti dětí, babička z dvanácti. Tehdy to tak asi na vesnicích chodilo, že každý rodil dokud mohl. Věkový rozdíl mezi nejstarším a nejmladším byl přes dvacet let! A přesto by si nikdo nedovolil takto vyskakovat. A to si představte, že bylo zvykem, že děti doma i pomáhaly a pracovaly, jaká to hrůza, dneska by rodiče udaly na sociálce, kdyby musely utřít prach nebo se podělit o pokojík s někým druhým! Jsem užaslá, kam ten svět dospěl!
caira: Ne, není jeho otec. A stejně by si to s ním vyřídil - a to hezky rychle, pokud by si mi syn dovolil něco takýho říct!!!
caira: A ještě - já sama mám syna z 1. manželství, kterýmu bylo 16, když jsem mu protodila brášku. Dneska je jim 19 a 3 roky, milují se navzájem naprosto bezmezně, starší si od malýho nechá všechno líbit, dělají spolu kraviny, bere ho sám dobrovolně do parku a blbne tam s ním, vyzvedává ho od babičky...dokonce občas sám a dobrovolně jezdil ven s kočárkem, když byl malej ještě mimčo.
Takže to jde - i když jsou sourozenci od sebe víc let a podle tebe si nikdy nemůžou zvyknout. Můžou - a lehce!
Nevydávej svoji špatnou zkušenost za obecně platnou pravdu.
.gif)
Nessie: no to je hezký, že by si to se synem vyřídil tvůj manžel... předpoládám, že on je jeho otec
Tady je situace naprosto jiná.
Nessie: Rozhodně jsem ve 14ti nebyla rozmazlená fiflena a dost dobře si dokážu představit, jak by tohle se mnou zamávalo
třeba holka rozmazlená fifena není... jen se s tím holt musí porvat
Máš doma bohužel rozmazleného jedináčka, kteráý se bojí, že už nebude středobodem všeho dění. Kdybys měla dětí víc, příchod dalšího by zdaleka tak dramaticky neprožívaly, i kdyby to bylo s jiným patnerem. Ale dcera potřebuje vědět, že není odsunutá na druhou kolej, musí vědět, že o tvoji lásku (kterou dosud měla jen pro sebe) nepřijde. I to odstěhování se k prarodičům je jen gesto. Zkus si s ní promluvit v tomhle duchu.
caira: No tak já bych ji určitě nedržela - jen ať jde, když si myslí, že ji někdo jinej bude tak obskakovat a rozmazlovat a snášet její nálady. Myslím, že holčička tvrdě narazí. Omlouvám se, ale na rozmazlený 14-letý fifleny já jsem naprosto alergická.
A mimochodem - říct mi můj starší syn, že by byl šťastnej, kdybycxh potratila, tak bych to asi nebyla já, ale můj manžel, kdy by mu natenšup rozbil hubu - rptože takový věci se neříkají - proto to prostě NENÍ omluva !!!! A omluva pubertou a citlivou dušičkou teda už vůbec ne!!!
Haninka: v tomhle případě budu s odborníke msouhlasit, tohle bych asi taky nezvládla sama, pokud nechce J o dceru přijít úplně
Možná, že bych volila i nějakou konzultaci s odborníkem, klidně sama, bez dcery, jak na ni 
caira: do 18 za ni má právní zodpovědnost, takže si myslím, že pokud jí nedovolí odejít k prarodičům, bude s ní muset ty čtyři roky dcerka vydržet. Jen si myslím, že v tomhle věku to bude boj.
No tedy 
, dokážu pochopit, že dcerka přijde o svoje výhody a privilegia, a nelíbí se jí to. Také dokáži pochopit, že se možná bojí o to, aby nepřišla o zbytek rodiny, o pocit domova a bezpečí. Ale rozhodně ji to neopravňuje, aby svojí vlastní matce, kterou by měla mít ráda a která jí dává ten pocit zázemí přála takové hrozné věci a dokonce smrt jejího dalšího dítěte! To je neomluvitelné! Taková zášť a zloba! My jsme měli rodiče v lásce a úctě a nedovolili bychom si jim přát nic zlého, ani když se nám něco nelíbilo.
Santé: Mám ségru mladší o sedm let, i ona byla vychovaná jako jedináček, já jako starší sourozenec, co MUSÍ mít rozum, a MUSÍ ustoupit. Nevěřím, že u tak velkého rozdílu to bude jinak.
Se ségrou jsem si začli rozumnět až ,, když jsme obě měli partnery.. a co máme odlišně staré děti, zase komunikace pokulhává.. prostě se neshodnem na spoustě věcí...a pak se radši nevídáme
Nessie: No vzhledem k pokročilému věku a těhotenství bych se do těhle akcí být Johanou nepouštěla... nakopaná riť a nakopaná břicho... jako nevim nevim, čeho jsou puboši dneska schopni, a ona v zápalu facek ani nemusí chtít ublížit
.. ale to jsme trochu jinde
Haninka: a Johana si hollt musí zvyknout, že nebude mít doma dvě děti, ale jen jedno mimino, a jedna dospívající dcera jí odejde z domu - věř mi, ona se jí nebude ptát...
