Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
caira: to nesouhlasím, ta starší může doma bydlet ještě dlouho, že mají rozdíl 14 let je sice hodně, ale nejsou to jedináčci - aspoň podle mého 
caira: Jóóó, to by mohla zkusit - vrátit mi to!!! 
To jo - jak říkal major Terazky v Černých baronech: Oknom by som jich vyhádzal a u toho eště do riti nakopal!!!
.gif)
Nessie: ano to může, a stejně tak jí může dcera přiskřípnout dveřmi nos až bude sbalená odcházet z domu.
a vůbec bych se holce nedivila. Útrpně bych přečkala do konce základky a pak prostě na intr a hodně daleko. a domů co nejméně.
co tam, že jo?
caira: tím že to nečteme neznamená, že to nebylo...
caira: to je pravda, je to pro ni a nejen pro ni zásah do života, alespoň si uvědomí, že se všechno se v životě nebude točit vždycky tak, jak ona si bude přát a že bude muset brát ohledy i na lidi kolem sebe a naučit se toleranci.
Haninka: "nic dceři nechybělo" no nechybělo po materiální stránce. Ale nějak nečtu, že by spolu trávili nějaký čas, nějaké dovolené... apod.
caira: Ano, zásah to může být, dcera se může cítit všelijak, může podle mě k tomu i říct svůj názor - ale to je tak všechno. Tvrdě bych vyžadovala slušné chování - na citlivou dušičku puberťáků, se kterými je třeba zacházet jak v rukavičkách a bát se cokoli udělat, aby se to náhodou chudáčka puberťáčka nedotklo - na to jsem silně alergická.
A dál - no tak budou jeden a jeden - a co?? Její matka je dospělá svéprávná bytost s vlastním životem a má právo si pořídit tolik dalších dětí kolik chce (a kolik uživí) a kdy chce!!
Nessie: Z pohledu matky a dcery: Mně vrazit matka takovou, že druhou chytnu o zeď - za cokoliv, tak napřáhnu tu ruku taky, a na sociálku se... a je mi jedno, že ji vztáhnu proti matce. V té chvíli by to byla zrádkyně, která:
1) si přitáhla domů cizího chlapa
2) nechala si po čtvrt roce od něj udělat dítě
..
a vsadim se, že panmatinka bude jedna z těch moralistek
zkuste se někdo vžít do tý holky,
jo, co řekla matce je drsný
ale co udělala matka?
suše jí oznámila, že prostě bude mít dítě
holka je do 14ti zvyklá, že jsou sami dvě.
Teď se k nim nastěhuje chlap, pro ni cizí chlap.
A než ho stihne přijmout, šup - mimino.
Je mi jí líto.
Prostě jí Johana měla říct: já bych ráda ještě dítě, a i kdyby ty si nechtěla sourozence, já dítě chci... prostě jí na tohle trochu připravit předem
a ne přijít a : uááááááááá raduj se , dcero má, budeš mít uřvanýho bráchu/ségru
Santé: Ale oni nebudou sourozenci, oni budou jeden a jeden - dva jedináčkové.....
Haninka: Pro ni to není závazek, to máš pravdu.
Pro ni je to obrovský zásah do soukromého života puberťačky. A zvlášť, pokud nebydlí v domě, kde starší dcera obývá podkroví a rodiče mají ložnici s miminem co v noci řve v přízemí.. což asi má málokdo.
Je to zásah do života.
Nessie: mámo, nerozčiluj se, víš že máš srdce v pr... , ale jinak máš pravdu, starší děti věděli, že chceme ještě benjamínka, ale řekli jsme jim to jako informaci, na souhlas jsme rozhodně nečekali. Svoji roli tady hraje to, že Johana se snažila, aby dceři nic nechybělo a stal se z ní zpovykaná fracek. Jo, cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly....
Aaandrea: 
proboha, mě už to fakt připadá, že se s těma dětičkama dneska nějak moc nadělá - aby nááááhodou neutrpělo jejich citlivé pubertální ego 
Dřív měli lidi třeba 6 - 8 dětí a pochybuji, že by to rodiče konzultovali s se staršími dětmi a dovolovaly se jich, jestli jim smí nebo nesmí pořídit sourozence!!!
To snad není pravda
.JPG)
No tak to bych holce jednu vrazila, že by se jí otočilo kousavý dozadu...jsem máma a budu teď taky podruhé, syn to přijal relativně dobře, jen teď žárlí, nikdo se nesmí s maminkou mazlit atd....
Ale takhle...to je na facku...
Hmmm...tak říct mi pubertální dcerunka, že by byla ráda, kdybych potratila, tak jí vrazím takovou, že druhou chytne o zeď, smradovi jednomu - a může si jít stěžovat třeba na sociálku.
Jako aby rozmazlenej fracek rozhodoval o tom, co já smím a nesmím - tak to bych se zasmála. O svým životě rozhoduju já a ne moje děti. Ano, může říct svůj názor, ale slušně - a já nemám žádnou povinnost se jejím názorem řídit.
Tfujtajksl - to mi teda zvedlo zase tlak!
.JPG){kind=avatar}
Stanik: To byla chyba tvých rodičů, že si usnadňovali život. Mám dva mladší bratry. Sice jsem se o ně občas musela starat, ale ne tak, aby mě to přepříliš omezovalo. Snad až na to, kdy jsem jednoho z nich připravovala na reparát z češtiny a matiky a málem jsem ho zabila. Ale moje maminka mezi námi zase tak velké rozdíly nedělala. I když to nejmladší brácha vidí jinak, má dojem, že jsem byla protežovaná já.
