Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Santé: já mám bráchu o 6,5 roku mladšího a anše mám amě hojně využívala jako chůvu, takže jsem mu často neuděla nic dobrého 
, a jako dítě jsem ho moc nemusela, ale to nebyla jeho chyba, ale tím, že mi máma v sedmi letech skoro každý den vrazila kočár do ruky a já měla o "zábavu" na celé odpoledne vystaráno. Ostatní lítali venku a já jezdila s kočárem 
Dlouho mi trvalo, než jsem si to jako dospělá srovnala v hlavě a teď spolu vycházíme perfektně, nedám na něj dopustit a jsem ráda, že ho mám. Takže jsem se opravdu snažila nedělat totéž svým dětem. Snad se mi to povedlo.
.JPG){kind=avatar}
Rybana: Žena narozením dítěte nepřestává být člověkem a není povinna dělat jen to, co se líbí dítěti. Je ale pravda, že má být rozumná a dítě na nové okolnosti připravit. V tomto případě o to víc, že viděla, jak dcera reagovala na nové dítě svého otce.
Dala bych jí pár facek, aby se probrala. Rozhodně bych jí neumožnila odstěhování se k prarodičům.
Stanik: jenomže za to, že si sebou všude musela vláčet bratra, není chyba bráchy, ale matky. Moje starší děti vždycky měli právo veta, pokud jsem chtěla pohlídat malého. Vyplatilo se to, teď je jim o 11 let víc a tahají ho sebou sami od sebe všude, kde to jde.
Stanik: no tak já mám taky ségru straší o 3,5, ale myslím, že nějaké bvelké rozdíly naši mezi námi nedělali a můžu říct, že jsem opravdu ráda, že ji mám 
Rybana: tak mě jí zase tak moc líto není, holt do teď byla středobodem, vše jednou končí, sice rozdíl mezi sourozenci bude velký, ale já zastávám názor, že je lepší být dva, než jenom jeden 
Grainne: nebo taky nebude. Me stacilo, ze jsem musela vsude s sebou vlacet bratra ( a to je jen o tri roky, ne 15 mladsi), od malicka byl rpotezovanej na to ,abych uz od 10 let vedela, ze tohle teda fakt nikdy ne.
Rybana: no asi tak.
Jo a bydlení u rodičů bych nedovolila, i z toho důvodu, aby si slečna zvykla, není středobodem vesmíru, aby se všechno točilo okolo ní a měla bych obavy, jak její východu zvládnou prarodiče. Možná po ukončení ZŠ, ale to bych teď neřešila.
caira: no jo, jenže pro kluka po maturitě je dítě závazek na celý život, kdežto slečna se po matuře - kdy prckovi bude 5 - sbalí a odstěhuje, takže nerozumím tomu, jaký to pro ni bude závazek - nebude ho vychovávat, živit, šatit apod. Holka se po zkušenosti s mimčem u táty, bojí, že se na ní máma taky vykašle, takže je na Johaně, aby jí vysvětlila a ubezpečila o tom, že jí má pořád ráda a že na jejím vztahu k ní se nic nezmění. Je pravda, že mě napadlo, proč by se jí matka měla svěřovat s plány na další dítě, než mi došlo, že když jsem chtěla třetí dítě, starším bylo 10 a 12 a věděli to dopředu taky. Johano, hodně štěstí 
.gif)
Mně je dcery líto. Táta si založí novou rodinu, máma přivede cizího mužskýho a pořídí nevlastního sourozence. Já na jejím místě bych si asi našla školu v jiným městě a byla na intru. Je dobrý, že máte možnost, aby bydlela u prarodičů. Nezbývá ti než věřit, že se s tím dcera postupem času smíří.
.gif)
Jen ať se klidně přestěhuje. Musí ale vědět, že se může kdykoliv vrátit a kdykoliv se stavit, když bude mít chuť. Bude blízko, tak bych to vůbec nehrotila. Občas se tam za rodiči stavte, nic jí nevnucujte. Ona se časem probere sama.
.gif)
Podobný případ znám-ta známá dceru nechala až do dospělosti u prarodičů a byly spokojené všechny strany
.gif)
Ještě jedna okrajová rada - nedávat najevo jakýkoliv cit a emoce, vyjednávat stručně a jasně, klást přesně stanovené požadavky tak, aby nebyl možný dvojí výklad.
Tohle je takové citové vydíráníčko a pokud není ta správná odezva, obvykle to odezní samo - neděláme to, co nefunguje a normální dítě v tomto věku taky ne.
Však se to časem srovná a za čas dcera pochopí, jednou bude chtít vlastního uřvance.
Nu - vymezit pozici. Dítě není rovnocenný partner a rozhodně není dobré mu pseudodemokraticky dovolit, aby kecalo rodičům do života.
Partnerem je ve chvíli, kdy je jedná o jeho záležitosti a tady je naopak třeba projevit respekt.
Takže, další sourozenec NENÍ jeho věc, ona ho živit a pečovat o něj nebude. Nový partner jen do určité, přiměřené míry a to výhradně v oblastech, kde nějak zasahuje do života - např. společná dovolená.
K prarodičům ano, ale za naprosto přesně a přísně stanovených podmínek tak, aby rodič neztratil svůj vliv. Nad tím chce trochu zapřemýšlet. Jednou z podmínek je slušné a vstřícné jednání.
