Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
casiopea: 
..... holka co kdyby to bylo naopak a prisla dcera s tim, ze je tehotná a maminko mej radost a ocenuj novy zivot 
casiopea: OMG.. tak to tu jeste chybelo, reci o zenskeém poslání
Mě by zase udělalo obrovskou radost,že po dlouhých 14 letech budu mít konečně sourozence. Středem vesmíru může na pár let být fajn,ale v těhle letech budoucí žena by měla už nový život ocenit a ne toužit po smrti neviňátka.
A co jí přesně chybělo,když měla veškerou pozornost i ze strany prarodičů?
Reakce dcery byla sice drsná,ale nemyslela to tak, je naštvaná a prostě útočí na citlivá místa. Ale nedivím se jí. Mluvila jsi s ní někdy vůbec o tom, že bys v budoucnu chtěla další dítě? Když jsi to na ni najednou takhle vypálila, třeba se bojí, že ji budeš mít méně ráda, nebo že ji budeš nutit skákat kolem malého uřváněte. Je to sice puberťák a nemá ti co kecat do života, ale taky si snad zaslouží nějaký ohled! Přiznám se - kdyby mě matka ve 14 letech postavila před hotovou věc, že čekáme přírůstek do rodiny, taky bych z toho zrovna nešílela radostí.
Omlouvam se, stacilo jednou...
Johano, v clanku jasne popisujete reakci dcery na narozeni nevlastniho sourozence v nove otcove rodine. na zaklade ceho jste ocekavala zcela jinou reakci na narozeni dalsiho nevlastniho sourozence? Predpokladala jste, ze dcera bude radosti bez sebe, protoze je to vase dite, a ne nejake cizi zenske od manzela? Mozna jste tenkrat propasla jedinecnou prilezitost si s dcerou promluvit o jejich nazorech, bylo ji asi 11, takze uz nebyla zadna mala holka. Proc ji to miminko tenkrat tak moc vadilo? Co vlastne na navsteve u otce delala? Vsiml si ji za cely den vubec nekdo? atd.Rika se, ze agresivita (ted myslim tu dcerinu verbalni agresi) je prevleceny strach. Porad mam dojem, ze vase dcera nemuze byt tak spatna, co vam rekla, to samozrejme hodne prehnala, ale mozna by stalo za to se zamyslet, proc to vlastne rekla.
Johano, v clanku jasne popisujete reakci dcery na narozeni nevlastniho sourozence v nove otcove rodine. na zaklade ceho jste ocekavala zcela jinou reakci na narozeni dalsiho nevlastniho sourozence? Predpokladala jste, ze dcera bude radosti bez sebe, protoze je to vase dite, a ne nejake cizi zenske od manzela? Mozna jste tenkrat propasla jedinecnou prilezitost si s dcerou promluvit o jejich nazorech, bylo ji asi 11, takze uz nebyla zadna mala holka. Proc ji to miminko tenkrat tak moc vadilo? Co vlastne na navsteve u otce delala? Vsiml si ji za cely den vubec nekdo? atd.Rika se, ze agresivita (ted myslim tu dcerinu verbalni agresi) je prevleceny strach. Porad mam dojem, ze vase dcera nemuze byt tak spatna, co vam rekla, to samozrejme hodne prehnala, ale mozna by stalo za to se zamyslet, proc to vlastne rekla.
Hellca66: Fackou nic nezměníš, jen ji utvrdíš v její ukřivděnosti. Nejen že na ni máma kašle, ale ještě ji mlátí a je jedno za co.
Jak reagovat? Pokud by mi něco takového v afektu řeklo dítě, tak mu klidně , ale důrazně řeknu něco jako "Cože? Tos teda dost přehnal, že?" s pomlkou na jeho reakci. A pak ho nechám ať o tom popřemýšlí. Možná bude ještě chvíli ječet, pak práskne dveřmi a popere se se svým vztekem o samotě. Časem přijde a já pořád čekám na jeho reakci.. a on se omluví a myslí to doopravdy. Protože je zvyklý, že se takovéhle věci řeší takhle, kdyby to bylo naopak, omluvím se já.
Jenže nevím jestli by si to i dcera Johany dokázala sama zpracovat.
aninka01: Myslím, že se to trochu překrucuje a zaměňují pojmy. Není normální, když se počítá se starším sourozencem automaticky jako s chůvou a nebere se ohled na to, co si on o tom myslí a jestli má čas. To, že musí někdo tahat s sebou sourozence na rande, aby rodiče měli volno je dost divné. Přehnané přenášení rodičovské odpovědnosti na dítě vyvolává mezi sourozenci nevraživost, to tady mnozí ze své zkušenosti potvrzují.
Pokud starší sourozenec jednou týdně vyzvedává mladšího z kroužku a počítá s tím dopředu, tak to je trochu něco jiného. Není ale na škodu mu i tak poděkovat a nebrat to jako samozřejmost.
hm, tak něco podobnýho jsem zažila, když to skončilo potratem, tak dcera řekla, že netušila, že její myšlenka může být tak silná, no stejně to skončilo tak, že za dva měsíce se odstěhovala k tatínkovi, mně se narodilo miminko za dva roky, když jí bylo 17, dneska je jí 25, pro ségru udělá všechno co může a teď už má i svýho vlastního 10 měsíčního kluka, takže se to u vás třeba taky obrátí k lepšímu
Linda: každý na to máme jiný názor, ale teď už jsem konečně pochopila tvoje články a příspěvky, ve kterých si věcně na svoji rodinu a příbuzné stěžuješ, když tedy navzájem si pomáhat není normální...
Mně se také zdá, že to slečna hrubě přehnala. Dokážu se sice do její situace docela vžít, ale pro všechno existují nějaké hranice. Nerozumím tomu, že tady někdo obhajuje to co řekla, četla jsem někde, že by se někdo nedivil, kdyby tu mámu kopla do břicha, to teda opravdu zírám, co někomu připadá normální. Nepřipadá mi ani normální to přirovnání s nastěhováním sourozence a nenávisti k němu s pokusem o vraždu. Ztráta soukromí není příjemná, sama to znám, ale abych kvůli tomu začala nenávidět a ještě se někoho pokusit zabít (a to pominu, že toho, kdo za to vůbec nemohl), to je tedy případ pro těžkou převýchovu. I kdyby to bylo sebeblbější, tak těch pár roků, než odejdu z baráku to vydržím a pak si zařídím život podle svého. Zabíjet kvůli tomu, nevlastního i nenarozeného sourozence, není normální, ani to obhajovat!!!
částečně s dcerou souhlasím. už je velká, je to partačka a ne usoplenec, kterej musí poslouchat na slovo... lepším řešením by podle mě bylo na to dceru připravit - něco ve smyslu: hele, mám ted chlapa, se kterým jsem konečně spokojená, chtěli bychom další dítě, co ty na to? dcera by měla čas to strávit a ještě by v ní zůstal dobrej pocit, že na jejím názoru záleží a není pátý kolo u vozu... jestli jsi k ní johano jednoho dne přišla s připitomělým úsměvem, významně si sáhla na břicho a řekla: "hádej co je novýho, budu mít miminko!" nedivím se, že z toho dcera rozčarovaná. a určitě jí nefackuj, proboha, tím ničeho nedocílíš.
.jpg)
dcera netrpí žádným nedostatkem............ v první řadě nesouhlasím s tímto výrokem. Patrně něčím trpí, když má takovou paniku.
pravděpodobně se necítí v bezpečí. Tedy, kromě toho, že je to rozfrcaný, spratek, s prominutím.
Co bych udělala - ujistila ji o jejím postavení v rodině, o její důležitosti a svoji lásce k ní, ale zároveň ji upozornila, že o tom s kým, kde a jak bude žít, rozhoduješ Ty a pokud se jí to nelíbí, bude to muset prostě vydržet, do té doby, než se osamostatní.
A také, že ještě jednou se podobně vyjádří o mém muži nebo dítěti, přiletí jí taková facka, že jí uletí hlava. Ať si myslí, co chce, ale slušnost bych vyžadovala povinně.
Bránila bys před útoky ji, tudíž je logické, že budeš bránit před útoky i druhé svoje dítě - každé - pro Tebe v tom není rozdíl a to ona musí pochopit
dcera netrpí žádným nedostatkem............ v první řadě nesouhlasím s tímto výrokem. Patrně něčím trpí, když má takovou paniku.
pravděpodobně se necítí v bezpečí. Tedy, kromě toho, že je to rozfrcaný, spratek, s prominutím.
Co bych udělala - ujistila ji o jejím postavení v rodině, o její důležitosti a svoji lásce k ní, ale zároveň ji upozornila, že o tom s kým, kde a jak bude žít, rozhoduješ Ty a pokud se jí to nelíbí, bude to muset prostě vydržet, do té doby, než se osamostatní.
A také, že ještě jednou se podobně vyjádří o mém muži nebo dítěti, přiletí jí taková facka, že jí uletí hlava. Ať si myslí, co chce, ale slušnost bych vyžadovala povinně.
Bránila bys před útoky ji, tudíž je logické, že budeš bránit před útoky i druhé svoje dítě - každé - pro Tebe v tom není rozdíl a to ona musí pochopit
Nekde jsem cetla, ze sobectvi je prirozena vlastnost uz od detstvi = vsichni jsme sobci, rodime se na pisku se deti boji o svoje hracky, beda jak k mamince prijde cizi dite na ruky atd...Casem se vsichni ucime sobecti nebyt, ucime se do konce zivota a je to tezky to at si kazdy prizna...Dcerka se nikdy o mamku delit nemusela, vsechno se tocilo kolem ni, sourozenec = ona nebude tim stredobodem vesmiru - tezko se to prijima...Kdyz bude u babicky tak se zase bude vsechno tocit kolem ni...Kdyby to byla moje dcera tak bych ji asi rekla, chces jit tak si jdi (k babicce), ale chci - prala bych si, abys dite prijala, jednou tady ja nebudu a z rodiny, kdo Ti zbude jenom bratr, sestra o koho se budes moci oprit...Osobne si myslim, ze to jsou proste "teleci" leta, prijde prvni laska, zamilovanost to se holky taky meni...Nevim zkus v ni nejak tu zlobu, to negativni potlacit, aby nemela strach, ze o tebe prijde, ale zaroven musi prijmout, ze ty mas taky narok na svuj zivot, ona se casem vda nebo pujde studovat nekde daleko atd...Ty mas byt sama, doma koukat do steny...Trosku musi dorust, ale rozhodne ji nepodporuj v tom sobectvi, ze existuje jenom ona...Jak tak skarede mluvi o detech, potratu - tak ji rekni, aby sama jednou az bude chtit mit deti nemela problemy, tyhle veci se obcas vrati jako bumerang...Tu zlobu z ni nejak dostat....Hodne stesti
