Dcera mi chce organizovat život
.jpg)
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu..jpg)
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
Verera: jo tak to jsi napsala hezky, taky myslím, že ten pohled dcerky by mohl být úplně jiný....
.gif)
každé dítě je jiné...vnučka měla brášku když jí bylo 11 a nemohla se už dočkat kdy se narodí , dodnes se o něj stará jako o vlastního, je ráda že ho má a on je na ní taky "závislák"
dnes mají teď na jaře 15 a 4 roky a sourozenci jako vyšití...... ona to ale nesmí s "výchovou "přehánět a on jí musí na slovo poslechnout....
Verera - 19.4.2012 14:21 : myslim, ze tak nejak to bude. Vidim to na dceri zname. Ta nastesti ma to stesti, ze matka dalsi deti nepalnuje. Ale o to horsi, ze soucasna pritelkyne jejiho otatinka ji porad cep do hlavy, jak budou miminko.. holka cela zmatena, protoze jeji otec prhlasuje, ze dalsi detio nechce... tak nevim.
Verera: jenže teď jen na Johance, aby to ukočírovala a dceru neměla opravdu jen na podej, přines, udělej, pohlídej apod. Je jasné, že mimino naruší zaběhlý řád v domácnosti, ale měl by se brát ohled i na dceru, ale i ona by měla být vstřícná a nechovat se jako teď. Třeba to je opravdu nešťastná holka, která si se situací neví rady a bojí se toho, co ji čeká. Slušně by se ale chovat mohla, to je bez debat.
sharon: To se nevylučuje. Kdyby jí to bylo jedno a byla ráda, že má klid, tak takhle nevyvádí, takže to nebude tenhle případ.
Verera: no nevím, nevím, mnohá čtrnáctka má už taky svoje zájmy a lásky....
Almega: jj, možná kdyby sem napsala dcera, bylo by to něco jako:
Rodiče se rozvedli, slibovali mi, že se tak moc nezmění, že jen budu trávit s tátou víkendy. Docela to nejdřív šlo, jezdili jsme na výlety, docela se mi to líbilo, doma už nebylo takové dusno jako dřív, na tátu jsem se těšila a on na mě taky.
Jenže pak se seznámil s tou paní a už neměl tolik času, když, tak byla všude s námi. Já jsme jezdila za tátou, nějaká cizí ženská mě nezajímala, ale prý se musíme seznámit, když jsme byli spolu, drželi se za ruce a já jsme byla jen do počtu. Pak se narodil sourozenec , s ním se nemohlo nikam, jen jezdit s kočárkem , táta z něho byl unešenej, po mně chtěli abych byla taky, nechápu proč, uřvaný mimino, se kterým není žádná zábava, jen se kolem něho všichni točí a já se mám dívat na pohádky. Tak jsem tam přestala jezdit. Prý bych měla být šťastná, že on je šťastný. Nemělo by to být snad naopak? To on je dospělý. Tátovi nestojím teď ani za pohled k narozeninám.
To máma na mě měla čas, ledacos jsme podnikaly. Aspoň že zůstal jeden člověk, kterému na mě opravdu záleží. To jsem si aspoň myslela. Jenže máma se seznámila a všechno se začalo opakovat jako přes kopírák. To je snad zlej sen. Zase všude ve třech, zase za ruku a zamilované pohledy a já jsem ocásek. Proč musím pořád uhýbat, aby by někdo šťastný? Proč nemůže být máma šťastná, ale zbytek aby zůstal tak jako dřív. A teď ještě mimino, zase přines , podej pohlídej, buď zticha, spí, jako bych byla jen nějaký robot.
Jenže teď už nemůžu utéct domů, já jsem doma, jen se tady tak přestávám cítit. Jsou na mě hnusní, ta já budu taky, když je to jediný způsob, jak si mě všimnou.
Haninka: děkuji
lee: to neřeš, my víme...
mých představomlouvám se...
Almega: jo tak nějak bych to taky viděla..
Ono říct dceři, že si budu žít jak uznám za vhodné a jestli se jí to nelíbí, může jít k otci, taky není zrovna dobré řešení, je to stejné sobectví jako to, že ona nebere ohledy na přání matky.
Jednou jsou obě součást rodiny, tak nemůžou udělat něco zásadního, a nebrat v potaz názor druhého.
Matka měla dceru minimálně připravovat na to, že nechce zůstat sama, chce mít i dítě. Pokud by to holka věděla od malička, nepřišlo by jí to teď divné, maximálně by mohla mít výhrady ke konkrétnímu partnerovi, pak už je zase na matce, aby udělal dceři doma co nejpřijatelnější podmínky.
Ale dcera je pořád ještě dítě, takže není možné po ní chtít stejně dospělou reakci jako od matky. Na té je, aby navrhla přijatelné řešení, každý musí trochu ustoupit.
týý jo, tak to je síla.....myslím že je z holky pěknej sobec....
Já jako nejstarší ze 4 dětí jsem měla mámu a v raném dětství i tátu ráda,a přesto jsem s bratrem o 2 roky mladším v mých 5 letech byla velice -po prvotním nadšení z nového sourozence-otrávená,jelikož si rodiče opravdu mysleli,že já jako nejstarší a rozumná,jim budu se sestrou pomáhat! Dodnes si pamatuju,jak jsme asi půlroční sestru zcela podělanou myli,přebalovali a u toho nám bylo špatně ze smradu-rodiče šli tehdy asi do kina...Později jsme jí bojkotovali úplně,jelikož se jí dostávalo podle nás nezasloužené pozornosti,a na nás už čas nebyl...Když mi bylo 10,tak se narodil brácha,to už byla jiná situace,ale byla jsem taky "celá šťastná",že ještě na gymplu musím vyzvedávat bratra ze školky...A vždycky jsem měla za sourozence odpovědnost,až dokud nebyli dost staří,jelikož já "mám už dost rozumu na ně dohlížet" a na moji hlavu se obvykle snesla veškerá kritika a trest.Rodiče mají být zodpovědní a né děti...Jak se asi ta dcera z dnešního příběhu má bránit něčemu,co už jednou zažila a cítí,že už je na vedlejší koleji,veškerá pozornost bude jen na miminu a ona tam bude jen na "přidrž,podej,udělej"!
caira: u nás to bylo taky tak, to co si mohl dovolit brácha nebo co se mu povolilo, na to já jsem nemohla ani pomyslet. Už jsem to tady psala, dlouho jsem na něj byla ne naštvaná, ale vztah takový vlažný, než mi v dospělosti došlo, že on za to vůbec nemůže a ani toho nezneužíval. Ale trvalo mi to....
Haninka: vzdělání je důležité, ale nesmí tím podmiňovat láska...taky to mám tak, jak jsi napsala, nepřestanu mít někoho ráda, jen proto, žese nechová podle mích představ..
caira: 
