Dcera mi chce organizovat život
Mám trápení se svou čtrnáctiletou dcerou. Vím, že je v pubertě a určité výstřelky v chování k tomuto věku patří, ale u nás je to o něčem jiném. Asi jsem to já, kdo je příčinou jejího sobectví, patrně jsem ve výchově udělala něco špatně. Snažila jsem se dát jí vždy to nejlepší a teď sklízím plody svého snažení.
Dceru jsem v podstatě vychovala sama. S jejím otcem jsme se rozvedli, když jí byly čtyři roky. Navštěvuje ho pravidelně každý druhý víkend, i když vlastně v poslední době už to tak často nebylo. Když jí bylo deset, otec se znovu oženil a za rok se jim narodilo dítě. Tehdy už tam dcera nechtěla moc jezdit, myslím, že na nového sourozence žárlila. Vadil jí i pláč miminka a tvrdila, že se tam cítí, jako by nebyla vítaná, všechno se prý točí jen kolem toho dítěte.
Nenutila jsem ji, takže návštěvy se výrazně omezily a myslím, že ani jejímu otci to nevadilo. Nikdy nevyvíjel žádné úsilí a nedožadoval se v daném termínu dceřiné návštěvy. Jen vzal na vědomí, když mu zavolala, že nepřijede.
Já s ní byla sama, asi dvakrát jsem sice měla jakýsi vztah, ale nikdy to nebylo nic trvalejšího. Věnovala jsem se jí maximálně a snažila se, aby jí nic nechybělo. Měla jsem radost, že se mi to daří a dcera netrpí žádným nedostatkem. Jezdila na tábory, školy v přírodě, oblečení a vybavení měla přiměřeně ke svému věku, mohla jsem jí leccos dopřát. Samozřejmě za přispění mých rodičů, pro které je to jediná vnučka a snesli by jí doslova modré z nebe.
První konflikty nám začaly před více než rokem, když jsem se seznámila se svým současným přítelem, vlastně nyní už nastávajícím manželem. Dceři dlouho trvalo, než ho vůbec začala jakž takž akceptovat, a ani dnes z něj není zrovna odvázaná. On se sice snaží, ale není mu to nic platné. Ona ho v podstatě ignoruje a vůbec ho neuznává. Když se k nám před čtyřmi měsíci nastěhoval, přijala to velmi neochotně. Doufala jsem, že si časem zvykne, ale zatím to tak nevypadá.
A teď navíc přišla pro ni další rána. Jsem totiž těhotná. Miminko, jsme si s přítelem přáli, mně už je skoro osmatřicet let, moc času už nemám. Když jsem zjistila, že se to povedlo a já čekám dítě, byli jsme oba neskutečně šťastní. Přítel mne hned požádal o ruku a začali jsme chystat svatbu.
Samozřejmě jsme informaci jak o svatbě, tak o budoucím miminku sdělili i dceři. A tehdy nastal zlom. Ona dostala doslova hysterický záchvat, vyčetla mi, jak jsem si mohla něco takového dovolit udělat bez porady s ní, že i ona do toho má snad co mluvit, když je moje dcera a žijeme spolu v jednom bytě. Že už jsem na ni udělala jeden podraz, když jsem domů „přitáhla toho cizího chlapa“ a teď že tady bude nějaké uřvané smrádě, o které ona v žádném případě nestojí a už předem ho nenávidí.
Po tomhle jejím proslovu se mi udělalo úplně špatně. V první chvíli jsem se nezmohla ani na slovo. Když jsem to trochu vydýchala, snažila jsem se dceři vysvětlit, že i ona bude mít jednou svůj život a bude si ho chtít žít po svém. Že je to normální, že mají lidi děti, že se v rodině rodí sourozenci a není na tom vůbec nic nenormálního. A taky jsem jí řekla, že je opravdu nevhodné, abych se jí já, jako její matka, ptala na svolení, zda smím mít přítele a dítě. Že to jsou věci, do kterých by děti rodičům opravdu mluvit neměly, protože jim to nepřísluší.
Od té doby máme doma peklo. Dcera se chová naprosto nesnesitelně, vyvolává konflikty, je sprostá. Klidně mi řekne, že by byla nejraději, kdybych toho parchanta potratila. Asi si dokážete představit, jak mi z toho všeho je zle.
Mí rodiče jsou do celé situace zasvěcení a nabídli, aby dcera alespoň na čas, než se s tím vším srovná, bydlela u nich. To by teoreticky problém nebyl, naši žijí kousek od nás, máme to k sobě dvě stanice autobusem, ale já nevím, jestli by tohle řešení bylo správné. Bohužel, naši to už zmínili i před dní a ona s tím nadšeně souhlasila, prý bude radši u babičky a u dědy než u nás.
Připadám si hrozně. Nikdy bych si nemyslela, že budu něco podobného někdy řešit. A nevím, jak se zachovat. To přestěhování k prarodičům by sice některé problémy vyřešilo, ale vlastně jen zdánlivě. Pro mne, jako pro mámu, je ta představa nepříjemná i z toho důvodu, že bych si připadala, že se dcery zbavuju. Co byste udělaly na mém místě?
19.4.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 183 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera mi chce organizovat život
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Haninka: Jasně, souhlasím - ovšem to nesmíš poslouchat ty kecy celej gympl, jak je vysoká zcela nepostradatelná
jelítko: Taky myslím, že by to tak mělo být..ale asi jsem mimo Já očekávám, že mi starší syn pomůže s tím malým, protože je to prostě jeho bratr a žijeme všichni spolu, tak si přece nebudu najímat chůvu, když potřebuju jít ke kadeřnici. A on očekává, že když si potřebuje zajet ke kamarádovi mimo Brno, tak já mu půjčím svoje auto, aby nemusel jet autobusem. A tak dále, tak to prostě funguje docela normálně, ne?
caira: víš, nechci komentovat tvoji rodinu a tak, jen mě zarazilo tvoje: "Nevíš, jaký to je, poslouchat celý život, jak je ségra skvělá (přestože já mám vš a ona ne". Lidi posuzuju podle toho jací jsou a ne jestli mají VŠ nebo ne, znám lidi s vyučené, se SŠ, i jen se základním vzděláním a jsem s nimi moc ráda, protože je mi s nimi dobře. Naopak znám dost idiotů s VŠ, takže jestli je někdo skvělý nebo ne nemá se vzděláním nic společného.
Nessie: 12:02 Takhle to funguje v rodinnách, kde k sobě mají lidi blízko a mají se rádi a dělaj pro sebe věci nezištně. Prostě se o sebe navzájem starají.
Nessie: Přesně, taky sem byla taková, ale úctu k mámě, která se o mně starala a živila mě a milovala jsem měla vždycky.
Haninka: Ne to bude tim, že máme samý normální známý, který mají se svýma dětma zdravý vztahy.
Nessie: ja tedy nevim, ale lidi mam rada proste podle toho, jak se chovaji, ne podle toho, jestli je to nebo neni moje "krev".
ale mame bych nerekla nikdy takovou to vec...za mnohem mene , bych dostala jednu pres papulu. ale je fakt, ze kdyz se me jako male ptavali pribuzni, jak se tesim na sourozence, odpovidala jsem Ne... asi uz tehdy jsem vedela proc.Mozna kdyby byl sestra bylo by to jine.
caira: 11:24 ovšem tohle je jinej problém a třeba se vůbec netýká paní z článku. Tohle co si měla a máš doma je hnus a špatný přístup rodičů. Nedivim se, že si tak nasraná.
jelítko: Z toho si nic nedělej, taky si to nedovedu představit. Nemám se svou máti kdovíjaký vztah, ale něco takovýho bych jí nikdy neřekla. Vlastně si neumím představit, že bych něco takovýho řekla komukoli.
A v pubertě to se mnou taky mlátilo, bývala jsem protivná i sama sobě, drzá atd., ale říct tohle, to už je opravdu za hranicí mé představivosti.
jelítko: možná že to je jen úhel pohledu 80 : 20, ne? Pesimista vs. optimista
caira: 11:19 Já mám naopak v okolí poměr 80% na 20% ve prospěch těch "hodných" dětí.
Já nechápu jak tady některý píšete, že jí měli říct, že chtějí dítě. Mně třeba bylo naprosto jasný, že když si máma našla přítele, kterej neměl děti, že zřejmně budou chtít, takže jsem s tím počítala prakticky po celou dobu. Ale asi sem byla bystřejší než tady slečna. Fakt je mi z ní blbě, já si nedovedu představit, že bych řekla svojí mamince něco takhle nechutnýho.
Dej jí najevo, že ji máš a budeš mít pořád ráda, ale DŮRAZNĚ jí vysvětli, že se takhle chovat nemůže a buď ráda, že existuje ta možnost jít bydlet k prarodičům, kteří jsou blízko a můžete se kdykoliv vidět nebo navštívit. Vášně po čase vychladnou a ty potřebuješ klid a ne se nervovat, co zas mladá vyvede. A jak tu zaznělo, občas dej mimčo tatínkovi a udělejte si holčičí den spolu. A s prarodiči dohodni režim pro mladou. A takz se jí zeptej, jak by se cítila ona, kdyby na ní vlastní dcera ječela, že by bylo lepší, kdyby potratila, to mi připadá teda už fakt přes čáru. Hodně štěstí a pevné nervy!
Hellca66: souhlas s každým písmenem
Jo-jen si vychovávejte ty svoje ratolesti podle těch vašich moderních metod. Ony vám to vrátí i s úroky a budete se jednou divit. Mám čtyři děti-dvě dospělé a dva puberťáky a vždycky věděli a ví kde jsou hranice,za které už nesmí jít....A aby uráželi vlastní rodiče-to je nemyslítelné. A k článku-máma by dala holce první poslední a trošku zapomněla na sebe. Že i ona má právo na svůj život. Na štěstí ,na lásku. A jestli se to dceři líbí,nebo ne,to už je její problém