Nezvládám práci, děti a domácnost. Jsem nemožná?
Všude, kam se člověk podívá, čte o úspěšných, podnikavých ženách, které bravurně zvládají svou mateřskou úlohu, chodí do zaměstnání, kde zastávají důležitou a zodpovědnou funkci, domácnost mají jako ze škatulky, skvěle vypadají a navíc nešidí ani své koníčky.
Asi jsem z jiné planety, protože se mezi tyto superženy opravdu nemůžu řadit a občas kvůli tomu mívám výčitky svědomí a trpím pocitem, že jsem jako žena totálně selhala. Ze všech těch dokonalých žen, o kterých občas čtu či slýchám, mám pěkný mindrák.
Je mi 35 let, mám dvě děti. Starší chodí do školy, mladší od září do školky. Po mateřské jsem se do práce vyloženě těšila, věčný koloběh v domácnosti mne již dost unavoval. Naivně jsem si myslela, že nástupem do zaměstnání se vše změní a můj život dostane nový rozměr. Kdybych jen tehdy tušila, jak krutě jsem se mýlila, protáhla bych si mateřskou až do čtyř let.
Po prvotní euforii, kdy jsem se cítila skutečně skvěle, se po přibližně dvou měsících dostavila naprosto zničující únava. Najednou mi došlo, že takhle to už bude pořád. Honička, blázinec, nerváky v práci a pocit, že pořád něco nestíhám a nic nedělám pořádně.
V žádném případě nemůžu říct, že by byl můj život naplněný, pestrý a zajímavý. Smrskl se do ranního maratonu, úprku do školky, následně do práce, kde se celých osm hodin nezastavím a odpoledne v podstatě to samé, jen v opačném pořadí. Fofrem do školky, úkoly, pohrát si, pofackovat domácnost, udělat večeři, přečíst pohádku… Večer padám na ústa, a když už konečně nastane doba klidu a mohla bych se věnovat nějaké své zálibě, většinou na ni nemám sílu a kolem desáté padám polomrtvá do postele.
Manžel pracuje přes týden mimo republiku, přijíždí jen na víkendy a to ještě ne pokaždé, občas ho nevidíme tři týdny v kuse. Všechno leží jen na mně a musím říct, že po půlroce tohoto hektického života jsem vyždímaná jako citron.
Vím, že v tom nejsem sama, zaměstnaných matek, které mají situaci navíc zkomplikovanou tím, že jsou na vše převážně samy, je spousta. Možná jsem jen rozmazlená, nebo si to neumím nějak lépe zorganizovat, nevím. Zajímalo by mne, jak řeší tento běžný a vyčerpávající koloběh ostatní ženy, které mají malé děti. Cítíte se stejně utahané a vyčerpané jako já, nebo patříte k těm šťastným, které vše zvládají s úsměvem a bez sebemenšího zaškobrtnutí? Pokud ano, poraďte mi, prosím, jak to děláte? Chtěla bych se cítit lépe, nepřipadat si jako honicí pes, jen nějak nevím, jak na to.
7.1.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 224 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nezvládám práci, děti a domácnost. Jsem nemožná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Bedla: y-i......ale zase umím super svíčkovou
...neřeš to!
sharon: Pockej, jak nadelam???? Mne se ten vyraz desne libil V DOBREM !!!"
Viz snad jasne smailiky 
Stanik: Majucha: není to tak dlouho co jsem v cukráně napomenula dítě, které se ke mě hnalo s upatlaným rukama, proč bych si já měla dávat k vůli cizímu dítěti kabát do čistírny??? a pani matka mě začala hezky nadávat jakže se to chovám...??? tak jsem jí dala pěkný díl...
takové chování se nelíbí většině lidí, ale nikdo se nedokáže ozvat....aby jsme se pomalu báli fakanů. 
Tee: taky mam radeji psynez lidi.. jsou uprimnejsi...
btw. krasny je tehle murphyho zakon :-)
Je dokázáno, že psi si mnohem víc zaslouží stát se univerzálními dědici - jsou věrnější a mají vás radši.
Bedla: ...naděláš....
Majucha: Tohle je prosecke Prossecco - taky cenova kategorie vyssi, ale nedelni obedy mivaji menicko za lidovku a uravanata tam bohuzel obcas byvaji, ale tak snad by je rodice mohli v retauraci trochu zpacifikovat - ale jak rikam, staci chodit do kuraku a a z po pul treti, po treti :-)
Tee: dnes jsem neco zaslechla v TV , zviratka
snad uz nesjou vec 
sharon: nápravný diagnostický ústav je také jedno z dobrých řešení. Když je nedokážou slušně vychovat rodiče, jistě se s tím dobře poperou tam
Majucha: vyjící výr Fakt 
sharon: Bezohlednost to je a veliká!..chudáci lid, chudák pejsek...dokud bude pes brán jako předmět nikdo nic s podobnými situacemi moc nenadělá..kdyby šel zabavit jako dítě..nějakou psí sociálkou.. Majitelé se musí probrat..ale když jsou jací jsou..ach jo...snad je to jednou napadne..snad to bude brzo, protože se najdou i tací, kteří tenhle psí křik nesnesou a můžou pejskovi něco podstrčit..a pak to odnese on..ale to dělají jen občasná individua..naštěstí...
Majucha: v lékárně prodávají bezvadný ucpávka do uší.....
Tee: já to paní říkala,a ona ,že si musí zvyknout...už si zvyká dva roky....teskní,chudák.....volat policajty se mi nechce,myslím,že mají jinou práci ale zase je mi líto dvou starších nemocných lidí co bydlí těsně vedle a co si byt koupily a musí tohle poslouchat.....já když je toho moc tak vypadnu ven, ale ti staří jsou chudáci.....je to od těch pejskařů bezohlednost!
Ota: já tedy ano. To, že děcka lítaj mezi stoly a vrážej do nich i do lidí a v 98% u toho ječej jsem zažila už mnohokrát. Někdy nelítaj, ale jen ječej (třeba kvůli jídlu). Někdy ječí i rodiče. Někdy neječí nikdo, ale dítko tiše hází nebo maže jídlo o okolní lidi. A jednou jsem viděla se dítě pozvracet, což je sice přirozený jev a asi za to nemohlo, ale mně to na apetitu vážně nepřidalo
.
Hele, když to dítě normálně sedí, jí, komunikuje atd., ale neobtěžuje to okolí, tak proti nic nic nemám. Ale když se kvůli tomu nemůžu pomalu najíst, tak pak zuřim. Stejně by mi otrávil jídlo i hlasitě se vybavující podnikatel nebo vyjící výr nebo cokoliv jiného, to ano, ale ti se většinou dokáží tak nějak ovládnout nebo nemají tak pronikavé hlasy, že se to dá snáz překousnout.
Křeček: však bydlím na sídlišti a na příjem si nestěžuju....může být hůř,to pak budu ty eee boty doma umejvat...brrrrrrrrr
sharon: Tohle je hrozná věc..my se kvůli pejskům odstěhovali do polorozpadlého baráčku s velikým dvorkem, aby se měli fajn..
..tak mi máme na pár let práce(několik desítek let splácení), ale pejsci se u nás mají líp než my..
..no a nedaleko nás je rodina, co mají taky pejska, ale nechávali ho pořád samotnýho venku. Mráz nemráz, třicítky vedra..a pejsek pořád naříkal a naříkal, což moje srdce nesnese - tak jsem na ně vylítla jednou, dvakrát a potřetí jsem zavolala policajty, kteří jim mohli jen domluvit..ale od té doby je klid, mají ho doma..
..občas se nám pomstí odpadky u dveří, nebo něčím podobným, ale hlavně, že pejsek už nemrzne a pod. Tyhle lidi nechápu - proč mají psy...
