Nezvládám práci, děti a domácnost. Jsem nemožná?
Všude, kam se člověk podívá, čte o úspěšných, podnikavých ženách, které bravurně zvládají svou mateřskou úlohu, chodí do zaměstnání, kde zastávají důležitou a zodpovědnou funkci, domácnost mají jako ze škatulky, skvěle vypadají a navíc nešidí ani své koníčky.
Asi jsem z jiné planety, protože se mezi tyto superženy opravdu nemůžu řadit a občas kvůli tomu mívám výčitky svědomí a trpím pocitem, že jsem jako žena totálně selhala. Ze všech těch dokonalých žen, o kterých občas čtu či slýchám, mám pěkný mindrák.
Je mi 35 let, mám dvě děti. Starší chodí do školy, mladší od září do školky. Po mateřské jsem se do práce vyloženě těšila, věčný koloběh v domácnosti mne již dost unavoval. Naivně jsem si myslela, že nástupem do zaměstnání se vše změní a můj život dostane nový rozměr. Kdybych jen tehdy tušila, jak krutě jsem se mýlila, protáhla bych si mateřskou až do čtyř let.
Po prvotní euforii, kdy jsem se cítila skutečně skvěle, se po přibližně dvou měsících dostavila naprosto zničující únava. Najednou mi došlo, že takhle to už bude pořád. Honička, blázinec, nerváky v práci a pocit, že pořád něco nestíhám a nic nedělám pořádně.
V žádném případě nemůžu říct, že by byl můj život naplněný, pestrý a zajímavý. Smrskl se do ranního maratonu, úprku do školky, následně do práce, kde se celých osm hodin nezastavím a odpoledne v podstatě to samé, jen v opačném pořadí. Fofrem do školky, úkoly, pohrát si, pofackovat domácnost, udělat večeři, přečíst pohádku… Večer padám na ústa, a když už konečně nastane doba klidu a mohla bych se věnovat nějaké své zálibě, většinou na ni nemám sílu a kolem desáté padám polomrtvá do postele.
Manžel pracuje přes týden mimo republiku, přijíždí jen na víkendy a to ještě ne pokaždé, občas ho nevidíme tři týdny v kuse. Všechno leží jen na mně a musím říct, že po půlroce tohoto hektického života jsem vyždímaná jako citron.
Vím, že v tom nejsem sama, zaměstnaných matek, které mají situaci navíc zkomplikovanou tím, že jsou na vše převážně samy, je spousta. Možná jsem jen rozmazlená, nebo si to neumím nějak lépe zorganizovat, nevím. Zajímalo by mne, jak řeší tento běžný a vyčerpávající koloběh ostatní ženy, které mají malé děti. Cítíte se stejně utahané a vyčerpané jako já, nebo patříte k těm šťastným, které vše zvládají s úsměvem a bez sebemenšího zaškobrtnutí? Pokud ano, poraďte mi, prosím, jak to děláte? Chtěla bych se cítit lépe, nepřipadat si jako honicí pes, jen nějak nevím, jak na to.
7.1.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 224 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Nezvládám práci, děti a domácnost. Jsem nemožná?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ota: kdyz uz tak "upřímnější"
ad uprimnost , byla to citace murphyho zakona.
a uprimne si myslim, uprimne te kousnout chce, pac si proste otravnej cyklous na jeho pozemku... a krom toho, oni jsou mail, ne blbi, poznaji, kdyz je nekdo nema rad , tak jak by si zaslouzili
Stanik: Nevím jestli jsem zasloužilá matka
spíš používám rozum a doufám , že tvé pravidlo o lepanci platí i obráceně
Ota: ono vzdycky spis zalezi na tom, jak mas na psa cas, pokud ma chlap v byte vlcaka, kdyz s nim coby duchodce je bud chvili doma a zbytek dne venku, nebo s nim , jako tenhle pan chodi delat ostrahu objektu, nevidim v tom problem... pes je pohodar a nema problem
.jpg)
Stanik: 13:47
Psi jsou upřímější ? Snad jen protože neumí mluvit .... další klasický příklad projekce lidské vlastnosti do zvířátka .....
Upřímnost psa, který mě chce sundat z kola naprosto chápu, on ve mě nevidí kořist on mě jen chce upřímně kousnout
Kačenka: nekdo je halt zalouzila matka - fajn , vzhledem k tomu ze exituji takove jako ty, ktere deti miluji , ja se s nima aspon nemusim otravovat :-)
a at se to zaslouzilym matkam libi, nebo ne, pokud si ditko dovli neco na meho psa ( napr. hazet bouchaci kulicky, naznacovat kopy apod. , tak proste doaten lepana, at je ci chce a matka at se tre po...)
a z ohne opravdu budu driv zachranovat svoje psy, nez cizi deti
sharon: tak si to zkus sama, zkusit to těm lidem vysvětltit, pak olítat úřady, policajty, veterinu, hygienu... aby s tím něco dělat šlo, všude tě posílaj od čerta k ďáblu, jen aby to přehráli jinam
. Z tepla se kritizuje dobře
Tee: teď jenom doufat, že to nebyl pes neměstský venkovní, pro kterého není třeba kupovat domek.
Představa některých ras psů trápených pobytem v domech a bytech mě vede k představě, že značná část páníčků a paniček jsou sebestřední magoři....
.gif)
Majucha: chyba.....
Majucha: ale jo beru, taky jich pár znám....ale úplně stejně mě se... ti, kteří to zase přeháněj
sharon: nestačila jsem to, umřel samovolně
Kačenka: dobrý, jestli má odizolovanou boudu, tak nevidím problém. Jen jsem si vybavila pár debilů, které jsem měla a mám kolem sebe, kteří dovnitř nepustí kočku ani psa, protože "správný zvíře má být venku", a je jim jedno, že se třeba nemá kam schovat. O tom řetězu radši ani nemluvím.
Kačenka: to máš pravdu,mladí mají sice pokojovýho pejska,(k tomu dvě děti) ale co dělá venku ve sněhu.....mazec
Majucha: a tys ho nezachránila ?.....
Majucha: náš má sice boudu ale volný výběh, kdyby jsi viděla jak teď blbne ve sněhu....nemám důvod z něho dělat bytaře a gaučáka...
Taky jsem měla normální sousedy. Pro ně byl normální pes taky celej život na řetězu u boudy, ve vedru, v mrazu ...
