Rozvrzaná postel a oprýskané hrnky. Hlavně že se máme rádi.
„Máme novou televizi. Toshibu. Přijď večer na kafe, ukážu ti ji.“ Jasně, že přijdu. Se sídlištními kámoškami jsme si v dobách mateřské dovolené vzájemně předváděly, jak se nám utěšeně rozrůstá zařízení domácnosti.
A že bylo co předvádět. Každý nový kousek jsme si považovaly a chovaly ho v náležité úctě. Zařizování prvního domova a vlastní domácnosti má své kouzlo a vůbec nevadí, že všechno není hned přesně podle našich představ.
A to v osmdesátých letech skutečně nebylo. Když už se mladé rodině podařil ten zázrak, že získala nějaký byt (jakýkoli, hlavně že je náš), znamenalo to pravé terno. Novomanžel se většinou s vervou vrhnul do oprav, úprav a dostupných rekonstrukcí, jeho protějšek pak do shánění zařízení.
Stejně na tom byla i Zuzana, která měla děsnou touhu pochlubit se mi novou Toshibou. Byla v pátém měsíci těhotenství a před třemi týdny se konečně nastěhovali do svého. Pravda, vrtalo mi v hlavě hned několik otázek: kde se jim, sakra, podařilo sehnat takovou televizi, když známé v elektru, pokud jsem věděla, neměli. A proč si kupovali hned tak drahou televizi, když dosud nemají ani koberce, sedí na gauči po pratetičce a ledničku si vypůjčili od rodičů z chalupy. Záhada byla vysvětlena při mé večerní návštěvě: na staré skříňce po dědečkovi se majestátně skvěla avizovaná Toshiba. Obrovská bedna, která vypadala jako televize, ovšem nejméně z předminulého století.
„Tak to je naše Toshiba,“ vydechla Zuzka s velkou hrdostí v hlase. Ukazovala na to obrovitánské monstrum gestem, jako by přede mnou právě otvírala kufr s miliónem. „Hned ti předvedu, jak krásně hraje.“ Po těchto slovech zmáčkla příslušný čudlík. Nic se nedělo. „Nehraje,“ konstatovala jsem zklamaně. „Hraje, musíme vydržet, vždycky jí to chvíli trvá, než se nahřeje.“ Po asi pěti minutách začalo z obrazovky problikávat něco jako světlo. „Vidíš? Hraje!“ triumfovala Zuzka. Po dalších pěti minutách se světlo rozzářilo a objevil se právě vysílaný program. Černobílý obraz byl mohutně prokládán pruhy, které se v neskutečně rychlých intervalech přesouvaly zdola nahoru. Zuzka vstala a uštědřila Toshibě několik mohutných úderů. Pruhy zmizely.
Usadily jsme se na rozvrzaný gauč a společně zíraly na ten „zázrak“, jako bychom nikdy v životě neviděly televizi. „Tak my už máme i televizi,“ pronesla Zuzana dojatě, pohladila si bříško a s láskou se rozhlédla po jejich příbytku...
Také si občas vzpomenete na začátky společného soužití se svým vyvoleným? Na první „manželskou“ postel, oprýskané talíře a hrnky bez ucha... Na tu radost, když jste šli poprvé nakupovat něco opravdu nového? I když to byla jen záclona nebo předložka do koupelny? Ty nedokonalé a velmi skromné začátky měly něco do sebe, viďte?
31.10.2007 Rubrika: | Komentářů 24 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Rozvrzaná postel a oprýskané hrnky. Hlavně že se máme rádi.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.syja: evelyn: a do téhle pidigarsonky mi Mamenec přivedl ze srazu dvě třídy - áčko i béčko (cca 40 lidí), dodneška je na paneláku boule
Vikina: Bellana: i ja mela Philko 18 let holka slouzila
spali jsme na molitanech na zemi pod dekovým spacákem,mimčo v proutěným koši na prádlo (zavěšeným-dodnes je to oko ve stropě),manžel vyrobil jídelní stůl i křesílka(dodnes fungují),světlo bylo z pomalovaných papírových trubek od koberců,za porodné se pořídila lednička a klasická pračka Romo...v obýváku bylo akorát velké akvárium ,TV,gramorádio s obrovskýma reprobednama,hromada desek a spousta kytek,sedělo se na zemi.....
Bellana: pračku Philco a pak už jen dvougarsonku s jedním gaučem v ložnici, dítě spící v proutěném košíku na prádlo, v kuchyni jen linku bez stolu a židlí, v obýváčku dvě křesílka a stoleček po babičce a na zemi televize z Multiservisu.
Manžel měl malinký dvoupokojáček už před svatbou,v něm lednici od matky,2 křesla od matky a molitanovou matraci.Pak nám kamarád stolař vyrobil postel,do kuchyně jsme sehnali rohovou lavici a židle v červeno-bílé kombinaciAž jsme měli novomanželskou půjčky,nakoupili jsme víc.Ledničku jsem vyhazovala letos po 20 letech,ještě sloužila v práci.Proutěný koš na prádlo jsme si kupovali v Řempu-po 16ti letech ho zlikvidovala kočka atd.atd.Dodnes máme nábytek v obýváku a oba dětské pokoje,všechno je pěkné a od dětí kupodivu nezničené.
tys mě uplně rozplakalaaaajj, kde ty lonské sněhy jsou
a na objednany nabytek s dodaci lhutou pul roku, jsme cekali rok a pul a to jeste po nescetne urgencich. Ale to nastehovani do vlastniho bylo nadherne, chodili jsme na ten byt koukat, kdyz byl jeste hruba stavba, planovali, jak ho zaridime....Pak to stehovani, kdy jsme se se sousedy zvedave okukovali, nesmele pozvani na kafe, prvni pratelstvi, bujare vecirky, plno nove narozenych obyvatel domu....Udalo se tam toho hodne za tech 18 let, co jsem tam bydlela
Jsou to ty nejkrásnější vzpomínky.Sice jsme si kupovali nové věci, ale sháněli jsme je těžce, všechno po známostech.
Jojo, tak nějak to bylo. Občas na to s nostalgií vzpomínám, tedy ne na to shánění prakticky všeho, ale na to, že jsme měli s manželem společný cíl, vedli nekonečné diskuse o tom, co koupit, kde koupit, za co koupit. Ta radost z automatické pračky značky Philco, kterou jsme náhodou koupili, protože ji prodavačky nestačily označit jako rezervovanou, čekání na nábytek objednaný na výstavě v Brně, spory o barvu a strukturu koberce, o každou lampičku... Už se zase těším, až děti dostudují a my se budeme zase zařizovat, aby se nám v důchodu pohodlně žilo.