Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V dobách mého „náctiletého“ mládí bylo celkem běžné, že se matkami stávala děvčata ještě na střední škole. Otcům většinou nebylo o moc víc. Snad v každé třídě byla alespoň jedna těhotná, případně již novopočená maminka.

I na naší škole tomu tak bylo. Ani se nad tím nikdo nijak zvlášť nepozastavoval. Kromě ředitelky, která byla ve svých pětatřiceti letech stále svobodná. Ta to těm „maminkám“ dávala většinou pěkně vyžrat. Ne nadarmo si svým nekompromisním přístupem vysloužila přezdívku „Nejtvrdší“. A tvrdá být skutečně uměla. Stačil jeden pohled a věta důkladně přecezená skrz rty a všichni jsme šlapali jako hodinky.

Pak přišla náhlá změna. „Nejtvrdší“ počala měknout. Výraz jí poněkud zněžněl, úsměvy rozdávala takřka na potkání a s těhotnými studentkami měla najednou nevídanou účast a projevovala o jejich stav zájem. Vysvětlení této razantní změny chování na sebe nenechalo dlouho čekat. Ano, paní ředitelka byla těhotná.

Všichni jsme jí to přáli, hlavně kvůli sobě, protože jsme z jejího stavu vyloženě profitovali. Starost nám dělal pouze fakt, že nám připadala na své nadcházející mateřství příliš stará, a už předem jsme litovali chudáka dítě, co si s tak starou maminkou jednou počne. Tehdy to tak bylo nastavené. Ženy své potomstvo odrodily nejlépe do svých pětadvaceti let a třicetiletá rodička byla pomalu raritou.

Jenže doba se mění a dnes je všechno jinak. Věková hranice matek se výrazně posunula směrem nahoru. Role se obrátily. Dvacetiletá těhulka je dnes stejnou raritou, jakou byla celkem nedávno ta třicetiletá.

Bohužel, v některých případech je ta hranice ruku v ruce s vymoženostmi vědy už dost diskutabilní. Žen, které podstupují umělé oplodnění, je čím dál víc a některé jsou již vyloženě za zenitem. Nemám teď na mysli ženy kolem čtyřicítky, ale ty, které už by samy o sobě biologicky otěhotnět nemohly. Občas se dočteme, že někde porodila šedesátiletá či ještě starší maminka.

Přiznám se, že to nechápu. Vím, že není jednoduché a správné někomu „kecat do života“, ale v těchto případech bych byla striktnější. Umožnit umělé oplodnění ženě v tak vysokém věku není podle mě ani etické, ani záslužné. Protože zde nejde jen o ni, ale především o to malé dítě, které nemá šanci cokoli ovlivnit. Jednoduše se narodí mamince, která věkově spadá do babičkovské či dokonce prababičkovské kategorie.

Vždy, když takovou zprávu čtu, je mi toho malého drobečka líto. Představuji si, jak na tom bude, až mu bude deset, patnáct let...

A přemýšlím, na co asi myslely ženy, které se rozhodly v tomto věku přivést na svět dítě. A lékaři, kteří jim otěhotnění umožnili? Co je to? Sobeckost? Čistá touha po dítěti? Finanční profit pro lékaře? Dokázali dohlédnout dál než k okamžiku oplodnění a úspěšnému zakončení těhotentsví porodem zdravého dítěte? Protože tím to přece zdaleka nekončí, ale naopak, to nejdůležitější teprve začíná.

Nemohu si pomoci, ale občas mě z vědeckého vývoje přepadá úzkost. Co všechno chce člověk ovládnout, kam až může lidstvo zajít? Přelstít a porušit přírodní zákony a považovat to za úspěch lidského mozku a techniky? Tohle se nám všem přece jednou musí vymstít. Abychom nedopadli jako ta Cimrmanova sopka, která svou činností zasypala sama sebe.