Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

První hodina tanečních se blížila a my jsme stále zoufaleji pátrali po vhodné obuvi.

Obvolali jsme všechny známé s dotazem, zda by někde na dně botníku nenašli jedny zaprášené sedmačtyřicítky. Marně. Naše otázka vedla k obrovskému veselí a odpovědím typu: „Bože, kdo má u vás takové hnáty?“ „Ne, ne, můj starej má normální velikost.“ „Když si pospíšíte, stihnete mu vydlabat dřeváky.“

Poslední šancí byly Karlovy Vary. Synek s kyselým obličejem procházel jednu obuv za druhou a všude jen kroutili hlavou. Až v jednom obchodě došlo k zázraku. Na moji otázku, zda mají společenskou obuv vel. 47, obě prodavačky svorně odpověděly, že nemají. Pak se jedna zarazila, něco šeptala té druhé, ta vykulila kukadla a že prý máme počkat. Odběhla kamsi za prodejnu a po chvíli se vrátila s krabicí, ze které vytáhla černé společenské boty. Běžnému smrtelníkovi by dozajista stačila jedna bota na obě nohy. Synek však po vzoru Popelky „střevíček“ nazul a stal se zázrak. Střevíčky mu padly jako ulité. Se šťastným výrazem svíral bednu s botami, zatímco já s oroseným čelem sázela u poklady nekřesťanské peníze.

Další na seznamu byl oblek, motýlek, košile a rukavičky. V košilích si prodavačka změřila synka znaleckým okem a neomylně sáhla po košili. Seděla, jako by byla ušitá Vilimu na míru. Při pohledu na cifru jsem došla k závěru, že nemůže jít o cenu, nýbrž o sériové číslo. Prodavačka mě z omylu vyvedla velice rychle.

Prodejna obleků mi způsobila takový šok, že nebylo v ničí moci mě tam udržet. Postarší personál prodejny nahnal syna do kabinky a nanosil mu několik obleků ke zkoušení. Mě usadili do křesílka a snažili se mi vymýt mozek informacemi o kvalitním ušití, použité vlně a spoustě spokojených zákazníků. Když synek vyšel z kabinky v něčem, co připomínalo proslulý hubertus, zvýšil se mi nitrooční tlak, jak se bulvy snažily vypadnout z důlků. Vili byl oblečený v čemsi temně zeleným. Protočila jsem oči a žádala něco normálního pro mladého kluka. „Takže raději něco módního? Najdeme, vybereme, není problém,“ vrkala prodavačka. Po chvíli se přišoural synek v růžovofialovém oblečku. Na můj dotaz, jestli by neměli normální, tmavý oblek pro kluka do tanečních, mi bylo s despektem sděleno, že tomu nerozumím a mám dát na odbornou radu paní vedoucí. A co že stojí to růžovoučké cosi? Bratru šest tisíc? A dost! Zavelela jsem odchod a stařešinám v prodejně ukázala záda. Venku si Vili oddechnul: „Já už myslel, že tě ukecají. Bych v tom růžovém byl jak božínek .“

Oblek nakonec půjčila kamarádka, motýlka si koupil synek sám a v pondělí, když se hodil do gala, jsem cítila pořádnou pýchu. Najednou mi došlo, že Vili už není žádný capart, že už je z něj pořádný kus chlapiska.

Stála jsem u branky a dívala se, jak náš synek jde prvně do tanečních.