Zdědili jste výchovné metody vašich rodičů, nebo vychováváte jinak?
.jpg)
Občas, když čtu rozhovor s nějakou známou osobností, zarazí mě rezolutní prohlášení, které vyzní přibližně ve smyslu: „Kdybych mohla vrátit čas, nic bych neměnila. Chtěla bych, aby všechno – dobré i špatné – proběhlo stejně jako předtím.“
Přiznám se, že kdybych já mohla vrátit čas, velice ráda bych některá období či chvíle přeskočila, vymazala, případně přivítala možnost provést je jinak. Lépe. Ne všechno, co jsem kdy udělala, totiž považuji za bezchybné a správné. A to se týká hlavně výchovy dětí.
Zatímco k vykonávání jakékoli profese musí člověk studovat a získat nějaké znalosti, stát se rodičem může v podstatě každý. Bez ohledu na povahu, schopnosti, inteligenci. Být rodičem se učí za pochodu, mnohdy metodou pokus – omyl.
Jistě, každý z nás (nebo téměř každý) se snaží být co nejlepší máma nebo táta. Přesto se výchovným chybám nevyhneme. Je to věčný koloběh, neměnný po celá staletí. Není snad nikdo, kdo by si ze svého dětství nenesl alespoň jednu křivdu, která je sice už dávno zasunutá hodně hluboko, leč čas od času se vynoří a člověk znovu zažívá pocit bezmoci jako tehdy, před lety.
A tak se snažíme, poučeni chybami svých rodičů, vyvarovat se podobných excesů. Jenže v rámci zachování koloběhu pášeme na svých dětech zase křivdy jiné, které si posléze nesou ony.
Nemyslím tím kdovíjak drastické příhody, spíš takové běžné situace, kdy reagujeme pod vlivem okolností či v dobré víře, že to, co děláme, je správné. Až když se na to podíváme zpětně, zjistíme, že jsme to tehdy pěkně přehnali. Vzpomínám si například, jak jsem zcela nesmyslně stresovala starší dceru nad písankou v první třídě. Svůj postoj jsem přehodnotila, až když mne napadlo sednout si a namalovat do jednoho řádku „šneky“. Ani má vypsaná ruka je nedokázala vytvořit dokonale stejně a bezchybně.
Jedna má kamarádka si zase vzpomíná, jaké bezmocné ponížení zažívala, když ji maminka obvinila z rozlití drahého parfému. Chudák holčička v tom byla nevinně. Kdo byl skutečným pachatelem či jak k nehodě došlo, se nikdy zjistit nepodařilo. Nicméně ona byla označena za viníka, protože „nikdo jiný to udělat nemohl a ty aspoň nelži“. Nelhala. A dlouho v sobě nesla tu nepříjemnou pachuť nespravedlivého obvinění a označení za lhářku.
Není to jednoduché, vychovávat děti. Nebylo to snadné pro naše rodiče a prarodiče a s tím samým, s čím bojovali oni, svádíme bitvy i my.
Jestli právě máte chuť, vypovídejte se ze svých dětských křivd. A máte-li odvahu, ulevte svému svědomí a přiznejte své výchovné chyby. Není to ostuda, všichni jsme jenom lidi. A tak jako většina z nás jistě odpustila svým rodičům výchovné nedostatky, určitě naše děti odpustí i nám.
2.7.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 27 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Zdědili jste výchovné metody vašich rodičů, nebo vychováváte jinak?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Syn se snachou, kteří mají rok a půl starého chlapečka, přistupují k výchově zase úplně jinak, a samozřejmě si myslí, že nejlíp (jako jsme si to určitě mysleli my)
Já jim to neberu, třebas mají pravdu, to ukáže čas. Snacha navštěvuje kursy montessori, a dali mi přečíst i nějakou knížku. Jsou tam sice dobré myšlenky, ale asi jsem stará škola, protože mám výhrady k tomu, že se nemůže dítěti nic zakázat a nic po něm chtít, ani aby si uklidilo, protože to nevychází z jeho přirozenosti a na všechno musí postupně přijít samo. Ale jak říkám, třeba na tom něco je, a jen moje zastaralé myšlení se s tím nedokáže ztotožnit
Byly jsme 4 děti,takže u nás se nikdo po dobrém nepřiznal,když něco provedl,a sváděl to jeden na druhého...Ovšem výprask jsme schytali my dva nejstarší,i když jsme třeba zrovna nic neudělali...Moje děti jsem skoro nikdy nebyla,jen "burák" nebo malý lepák,případně symbolicky plác plác na zadek,ani jsem na ně neječela,do jejich věcí nikdy nelezla,i za cenu,že v pokoji nebylo příliš uklizeno.Moc dobře si pamatuji,jak mi máma četla moje dopisy,nechápala jsem tu drzost...deníček jsem si hodně schovávala,aby si to nečetla.Zkrátka to,co mi vadilo na mých rodičích,tak se snažím mým dětem nikdy nedělat.teprve ale teď,když jsou dospělé,tak to oceňují,a mohou srovnávat,jací jsou jiní rodiče,a jak jsme my vlastně o.k.
já si asi už pořád budu vyčítat, že jsem na starší dceru byla v jejím útlém věku málo přísná....taková jako spíš kámoška, hodně diskuzí a demokracie a málo autoritářství....a to u malého dítěte není dobře....s narozením druhé dcery jsem se v tomhle směru dost polepšíla, ale ty následky tam vidím pořád...a bohužel už to nejde nikdy napravit...prý se děti dají vychovávat jen do šesti (radíkálové tvrdí, že do tří) let...takže smol pachol, je to pryč 
.gif)
Naopak,nechtěla jsem být za přísnou,jako moje máti/ale ted je super
/
a svému dítěti jsem za kamarádku
máme krásný vztah
Noční můra mého dětství byla rákoska, stále připravená k použití. Přitom moje maminka je nejlaskavější člověk kterého znám, ale byla sama vychovávaná hodně přísně, a asi si myslela, že to tak musí být. Já jako prohřešek v mojí výchově nejvíc vidím to, že jsem, hlavně starší děti, kolikrát odbyla, že na ně nemám čas, a taky si myslím, že jsem jim měla víc naslouchat. U nejmladší dcery si na to dávám víc pozor, protože už vím, že ten čas, který je s ní tady a teď, už nikdo nevrátí. Na nervy jí jdu určitě kolikrát taky, zvlášť když začnu dělat "přednášky", to to cítím sama, jak musím být protivná, ale neumím přestat Na druhou stranu mi včera dala k svátku tak krásný dárek, který před tím sama několik dní vyráběla, že si myslím, že to se mnou snad tak zlé nebude
Já mám pocit, že jsem se našim holkám málo věnovala. Jerzdili jsme celá rodina na dovolené, podnikali jsme výlety, hrála jsem si s nimi, povídala pohádky, zpívala...ale pořád mám pocit, že to bylo málo. Mladší dcera mně onehdy vyčetla, že jsem se jí málo ptala...ale když jsem se zeptala, tak mně odsekla, nebo odpověděla vyhýbavě a já jsem nechtěla být vlezlá....Starší dcera je dodnes taková moje...všechno mně řekne, jsme spolu pořád v kontaktu...to ta mladší je úplně jiná..odtažitá, nesdílná...
Jsem tolerantní matka, spíš napůl kámoška, ale hranice máme. Snažím se děti motivovat, nestresovat, někdy jim "šlapu cestičku", někdy je v tom nechám "vymáchat"...Ale hlavně - říkám jim, ať jsou pozitivní, ať mají sny, ikdyž teď třeba neskutečné - ony se jim splní!!
Máma říká, že se na mně provinila, že netušila, jak správně vychovávat...Ale kdo to hned ví a umí? Navíc před 30 lety byla "jiná doba"...Já si zase myslím, že dělám všechno dobře 
, to je taková ta Lví povaha . Taky mě děti někdy nemusí, protože řvu, jak to, že je v pokojíčku zase bordel 
. Ale není nic krásnějšího, než když mě 17letá dcera obejme a řekne "já tě mám ráda"...
Rozhodně nebudu mlátit děti za každou blbost, rozhodně pro mě nebude jediná přijatelná známka jednička a rozhodně je nebudu "motivovat" vychvalováním jiných dětí s odkazem na jejich vlastní "nedostatečnost". Nebudu zesměšňovat dítě, že je např.tlusté,když jsem ho před tím vykrmila a nutit ho jíst miniaturní porce, protože tatínek má to tučné jídlo tak rád, takže se zdravě vařit nebude. Jak to nedělat to vím, ale jak to dělat?
Moje matka mi, z důvodů, které neznám, když jsem odjela na prázdniny, uklízela moje šuplíky a police. Nechtěla jsem to a nevím, proč to dělala. Někdy to udělala, když jsem byla někde třeba s kamarády přes víkend. Půlka věcí mi vždycky chyběla, i když "nic jsem ti nevyhodila" a patrně si i přečetla moje dopisy, což mi nikdy neřekla, ale zjistila jsem to. Výsledkem je, že nesnáším, i když mi do šuplíku doma vleze i můj vlastní muž, Kterému je jedno, co tam mám, ale potřebuje nůžky, například. Takže jen otevře-zavře. Ale stejně se vždycky vnitřně naježím.
Bohužiaľ zdedila 
= mlčanie..keď sa na syna hnevám, zahájim tichú domácnosť, presne ako to robila a ešte stále robí maminka..čo som sa preto na ňu nahnevala! 
..dokázala mlčať i celý týždeň, nechávala nám s bratom odkazy na stole v kuchyni, takže som sa zaprisahala, že to svojmu dietku nikdy robiť nebudem..a , ale "liečim sa". 
já u mamky neměla ráda kázání...raději bych držela pár facek....tak jsem se snažila to dceři nedělat
i když občas v pubertě cedila mezi zuby...jsi hrozná...dnes už ví...a vede děti podobně, jako já...
...a i když jsem kolikrát říkala..."proč já si nevzala Pištu Hufnágla" - Smolíkovi, znáte? tak mám pocit, že bych asi nic neudělala jinak
možná bych trvala na dřívější operaci...ale není záruka, že by to neskončilo stejně...
Ale nakonec ta příhoda s penězi k něčemu byla, pořád si přepočítávám, aby mi zbylo na autobus, na vlak, abych dojela domů.
Jednou jsem dostala deset korun a měla koupit máslo, to jsem také hned chtěla udělat, ale kamarádka mě přesvědčila, že na kolotoč půjdeme nejdříve, máslo až pak, jenže jak jsem viděla ve střelnici žvýkačky, zapomněla jsem, na co peníze mám, utratila je a máslo koupit nemohla. Bylo domácí vězení a předlouhé kázání: Víš, cos provedla, to je zpronevěra! Nevěřili mi, že jsem zapomněla, nač penize mám a že jsem nejdřív opravdu chtěla jít pro máslo.
Jinak dětem jsem nikdy nedělala to, co jsem sama neměla ráda. Třeba dceru jsem nenutila nosit sukni, jen jsem se podivila, že ji nenosí a dost. Ne jako moje máma na mě: Tu sukni si vezmeš, jinak s náma nikam nejedeš! A když děti udělaly ve škole průšvih, šlo mi to špatně, dělat jim kázání, já jsem totiž byla ráda, že nejsou třeba v nemocnici.
