Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

kdysi bylo běžné pouze podání ruky, nyní se už dle jižních národů při setkání lidé ocucávají a objímají /pamatujete "líbání Brežněva s Husákem"-BRRR/ - už v mládí jsem v tramvaji raději stála na plošince nebo v koutku, mít z každé strany tunu masa- pak už jen autem - v kině jsem šla třeba do první řady zkraje, jen aby vedle mne nikdo neseděl - i když lístek byl za dražší peníz dozadu - snad za to mohl i můj první šéf
- malý inženýr, lepící se na vše rodu ženského, jemuž páchlo z úst na sto honů /charakterově velké PAKO s Napoleonovým komplexem+červenou knížkou- což je kombinace víceméně vražedná/

Taky nemám ráda, když se mě někdo cizí dotýká a taky nemám ráda, když je při hovoru moc blízko a cítím jeho dech.
Pamatuju si, jak jsme jednou byli se školou na návštěvě družební školy v Bratislavě na 3 dny a já tam spala v rodině, která nebyla zrovna nic moc, co se týkalo čistoty a já jsem spala v jedné posteli s tím děvčetem,do jejíž rodiny jsem byla přidělena. Úplně jsem se otřásala nevolí..

měla jsem takového šéfa, určitě byl velem velmi sebevědomý, jinak by se na nikoho tak nelepil, dodnes mi jeho zblízka viděné žluté zuby a hnusné lupy ve vlasech zvedají žaludek

Jsem nekontaktní. Když mi nebylo dobře, musela jsem se přemáhat, abych neodstrkovala i vlastní děti. Na masáži jsem byla jednou. Hrozný zážitek. Nikdy více. Překvapivě mi to zase až tolik nevadí v MHD, tam mi stačí, když se na mě lidi nelepí, pár cm odstupu mi stačí.
Vlezlého kolegu bych požádala, ať kousek odstoupí. A příště zase. Mám neviditelné ostny, které každého odradí od toho, aby se na mě lepil.

Mám také velkou potřebu osobního prostoru, nemám ráda, když mi někdo leze nosem až k nosu. Pokud je to možné, snažím se mezi sebe a uzurpovače vsunout třeba židli nebo obejít stůl. Když nic takového nelze, ustupuji a couvám a dotyčný za mnou. V duchu se tím opravdu bavím, jak to těm lidem nedochází a někdy i pěkný kousek po té chodbě ujdeme. Kdysi se mi líbila hláška z nějakého filmu: "Nestůj nade mnou, vydýcháváš mi můj vzduch."

Almega: a jo to máš recht, na nějaké masáže mě taky neužije, eště když bych toho "osahavacího" člověka neměla na očích a neviděla kdy se na mě chystá sáhnou, tak to brrrr... mám to tak aji s injekcama - dycky se musím dívat co se mi chystá kdo dělat...

Jsem v důchodu, ale když jsem chodila do práce, tak jsme tohle rčení z Hříšného tance: Tohle je můj prostor a tohle je tvůj prostor, užívali velice často. A fungovalo to.

Doma jsme hodně kontaktní, jinak to mám podobně jako Jarča, blízké přátele klidně obejmu, ale pak zase ustoupím zpátky a u "cizích" - tedy kolegů atd nemám vstupování do osobního prostoru ráda. Na druhé straně - v tramvaji s tím moc nenadělám.

Málokdy jezdím v busu a když už,tak v tu dobu,aby jelo málo lidí,aby se mě nikdo nedotýkal...Nemám to ráda,cicmání a šmidlání snesu jen od "domácích" lidí z kruhu rodiny,jinak ne! Vadí mi i dotyk kadeřnice,to snesu jen s přinucení,masáže nikdy !! a kosmetičku už mám velice velice dlouho,tak jsem na ní zvyklá a dotyky mi už nevadí.Tzv.vlezlí lidé mi vadili vždycky,hned jsem je informovala,aby měli odstup,že je mi nepříjemné aby se na mě lepili.Kdysi jsem měla takovou kolegyni,asi o 25 let starší a ta jednou zkusila mi hrábnout do hlavy s tím,že bych měla mít vlasy takhle a né tak: fuj,jsem se otřásla hnusem,úplně jsem od ní odskočila a řekla jí,že si to nepřeju,ani aby mi sahala na věci na stole.Vedla o tom řeč hodně dlouho,ale již si nikdy nedovolila.Proto nikdy nemůžu ani s někým spát (doslova!) na jedné posteli,vadí mi ty dotyky,to teplo,musím spát jen sama a nejraději sama v pokoji.Podotýkám,že sex je něco jiného,tam jsou dotyky vítány....

S tím, kdo je mi sympatický, sem ráda kontaktní, ale pravda, že kdo mi sympatický není, tak u toho s oblibou používám osobní prostor jako způsob jak ho odehnat co nejdál...třeba šéf, který rád čumí za zádama do monitoru... a co úplně nesnáším, když se na mě věší někdo ožralý a eště s cigárem v ruce, čímž se dost u nás na vesnici dávalo najevo jakési "přátelství" nebo co...to úplně zkoprním, očekávaje ohrožení...

loupák: já se taky ráda s blízkými přáteli ráda obejmu, políbím, ale pak zase ustoupím do té své zóny
Nemám ráda, když se na mně někdo lepí. Takového máme taky jednoho kolegu, co se rád přimáčkne, dá ruku kolem ramen - no ale je to pěknej mladej kluk, tak to občas vydržím Ale jinak to nemám ráda ani doma, když třebas vařím a někdo si stoupne v kuchyni těsně vedle mě a začne si tam něco dělat, to radši na chvíli odejdu. Holka mi říká, že jsem klaustrofobik

modroočka: vlezlé je to v případě,kdy ti někdo nepodá ruku a ty mu jí stejně cpeš a chceš ho objímat,ale pokud je to vzájemný,je to v pořádku...

Ono není dotyk jako dotyk. Jsou lidé, od kterých to zvládáme a od některých ani náhodou. Patřím mezi nedotýkače s uctivou vzdáleností mezi námi. Přátelství se neprojevuje jen líbáním či dotyky. Připadá mi to vlezlé. Na pracovišti tento odstup považuji za profesionální a nutný.

Tak se mnou by ses Karry asi taky bavila jen přes telefon,jsem kontaktní osoba,mám ráda blízkost lidí,samozřejmě né když mi prskají do obličeje,ale sem tam letmí dotek na znamení přátelství mi dělá dobře...pohybuju se od mala mezi trampíkama a tam je ve zvyku při každém shledání,podání ruky a dát pusu většinou na pusu,často sedíme s držením kolem ramen,objímáme se,když je nám společně dobře...asi záleží v čem člověk žije,jestli byl od rodičů mazlenej,nebo naopak byl vychováván v anglickém stylu,pusu jen na tvář a pod...a ještě ke kolegovi-pokud ti to vadí,mu to normálně řekni,je to lepší,než když ho za rohem pomlouváte,jak je óóóó proboha hrozný,že vám narušuje vaší auru a mluví na vás z blízkosti,která vám nevyhovuje...holt každý jsme jiný

Taky mi to vadí, ustupuju, utíkám a sama druhé takto neobtěžuju.