Pavučina smrti
Už od rána mám takový divný, tísnivý pocit. Asi proto, že je den velkého prádla a já musím do společné prádelny v suterénu. Pokaždé je mi tam nepříjemně, jako by tam na mne čekalo něco neznámého, zlého. Do prádelny se chodí úzkou tmavou chodbou, a kdyby tam na mě zpoza rohu někdo bafnul, pravděpodobně by mi přivodil infarkt.
Vždycky tam se mnou chodí můj přítel, ale jako na potvoru ho před deseti minutami odvolali do práce, kde bude muset zůstat celou noc. Velké prádlo se už nedá odkládat a klíč nám patří jen pro dnešek. Ke všemu se venku zatáhlo a prudce ochladilo. Tak si naložím koš špinavým prádlem, pro všechny případy strčím do kapsy baterku a nastoupím do stařičkého výtahu...
Zaklapnu za sebou dveře a zmáčknu tlačítko suterénu. Výtah sebou škubne a cukavě, se skřípotem se rozjede dolů. V každém patře to s kabinou trochu škubne a vypadá to, že se už už definitivně rozpadne. Úzkým proskleným okénkem ve dveřích vidím střídání matného stínu a tmy, jako by vůbec nebylo odpoledne, ale pozdní večer.
Vrrz! Cuk! Když výtah v suterénu zastaví, škubne sebou jako v posledním tažení. Vystoupím a ocitnu se před poškrábanými a posprejovanými dveřmi. Opřu si koš o koleno a odemykám velkým klíčem. Koš se špinavým prádlem uchopím oběma rukama a strčím jím do dveří. Ty se pomalu, jakoby nerady pootevřou a s protivným vrznutím mě vpustí do tmavé chodby. Dopadá sem světélko výtahu. Když za sebou nohou zaklapnu dveře, stojím v pološeru.
Jen v hloubi chodby na mě mrká holá žárovka v objímce, visící na holém drátu. Je to nejvýš pětadvacítka a její světlo ještě tlumí stovky mušinců. Dlouhou chodbou táhne nepříjemně studený vzduch, v jehož závanech se žárovka zvolna vrzavě pohupuje.
Chladný průvan vyluzuje táhlý hučivý zvuk, sem tam bouchnou nezamčené dveře z hloubky sklepních kójí a moje kroky se rozléhají chodbou, aby se vrátily jako zkreslená ozvěna. Do prádelny musím jít za roh a ještě za jeden...
Báááác! Zase někde ve sklepě práskly dveře. Kdy už se konečně lidi naučí zavírat! Ne, nejsem zas takový strašpytel, ale každou cestu sem provází nepříjemná předtucha čehosi zlého.
Šššš... Trhla jsem sebou, ale to jen škvírou zpod omlácených dveří sušárny uhání myš přes hromadu zmuchlaných papírů, které ke dveřím přitiskl průvan. A meluzína kvílí mezi holými zdmi. Nese zatuchlý pach špíny, nahnilých brambor a ještě čehosi, co nepoznávám.
Cvrnk, ozval se zvuk padajících střípků a potom se celý suterén propadl do tmy. To mi ještě scházelo. Koš postavím na sem a zbrkle sahám do kapsy pro baterku. Samozřejmě mi v tom spěchu vyklouzne z ruky, a jak se snažím ji sebrat, ještě ji nakopnu. Slyším, jak se kutálí kamsi do kouta...
Musím dojít za roh, rozsvítit si v prádelně a při otevřených dveřích ji najít. Odsunu nohou koš, levou ruku předpažím a pravou tápu po zdi. Ta je orosená a studená a tady – no fuj! Pavučina se mi lepkavě zamotá mezi prsty. Zeď je nepravidelná a hrbolatá. Zajásám a uleví se mi, když nahmatám roh.
„Áááááá!“ vyjeknu hrůzou. Mám totiž pocit, že za levou ruku mě vzala nějaká cizí, velká a ledová. Snažím se ji odstrčit, ale jako by mě čím dál víc omotávala velká, hnusná a slizká pavučina obludného pavouka z dětských nočních děsů.
Když v ozvěně dozní můj jekot, kterým jsem sama sebe málem ohlušila, zdá se mi, že přímo u ucha slyším cizí dech. Husí kůže mi běhá po celém těle až do konečků prstů. Srdce mi zběsile tluče strachem. Pryč, pryč, pulsuje mi hlavou jediná myšlenka. Jenže nohy mám příšerně ztěžklé hrůzou z TOHO.
Zoufale okolo sebe mlátím rukama, a jediný výsledek je zlověstné tiché zasyčení. Polévá mě horko a zároveň mě mrazí. Na čele mi vyrazí studený pot a srdce buší tak, že hrozí vyskočit z hrudi ven.
Cítím, že TO neznámé, neviditelné, obludné a strašné se okolo mne stahuje jako smrtící smyčka. Vzduch zhoustnul a těžce se mi dýchá. Když se znovu rozmáchnu rukama, zaječím a zbavím se posledního vzduchu v plicích.
Prsty mi kloužou po něčem měkkém, hladkém jako had, kluzkém a páchnoucím slizem. Moje představivost kreslí nejhrůznější představy, ale tma je neproniknutelná a tím strašlivější.
Když lapám po dechu, těsně před mým obličejem se objeví dva žhavé červenozlaté body s černou škvírou uprostřed. Jako oči zrůdné šelmy. Zahledí se do mých očí a nos i ústa mi přikryje cosi, co ze mne vysává dech i život. Ještě naposled se rozmáchnu, ale ruce mi bezvládně spadnou, hlava se mi zatočí a já se řítím do té tmy, ohraničené planoucíma očima.....
*
Zpráva z tisku
Dnes v ranních hodinách nalezli dva nájemníci ve sklepě domu v Praze 5 mrtvé tělo 25leté V. Š. Žádné známky násilí neneslo. Příčina smrti je zatím neznámá, vyšetřování pokračuje.
1.6.2007 Rubrika: | Komentářů 31 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Pavučina smrti
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Kurnik, ještě že už nemusím chodit prát do společné prádelny! Já se tam dřív taky docela bála
babkatapka:
monia:
bydlela jsem ve starým baráku, do sklepa pro uhlí a brambory se chodilo se svíčkou a 1 a 1/2 patra pod úroveň chodníku
v mládí jsem chodila a nějak mi to nepřišlo...dneska bych raději zmrzla a nejedla,,,,bála bych se
ale na druhou stranu - tehdy nebyli ani feťáci, ani bezdomovci....a romská iniciativa, která hojně bydlela v okolí, se kromě hlučnosti chovala naprosto normálně....
Vikina:
dadka: Já jsem z Ostravska a bo nepoužívám, bo se mi to nelíbí.
Vikino: Tak to bylo něco!!! Ty schody na obrázku, takové jsme měli do sklepa ve starém bytě. Ale jako bych šla přímo s ní a úplně jsem to prožila. FUJ! Někdy není zrovna dobré, mít velkou představivost.Zvlášť když čtu tvoje příběhy. A pavučiny (i pavouky) nesnáším!!!! Ale zase když je to tak krásné se bát- ve dne, doma a jen jako!!!
Vikino!Tak jsem si říkala,že sem ani neťuknu a schovám si to na večer.Ještě,že jsem to četla teď!
Vikina: A já myslela, že se to používá jen na IOstravsku
dadka: já su z Brna a bo používám proto bo se mi to líbí
dadka: já jsem středočeška a taky používám bo. Bo se mi to líbí
Moje babička bydlela v Brně ve staré zástavbě v městě a ti tam měli sklepy jako ve filmu Kulový blesk.Sama jsem tam v životě nešla, bála jsem se.
Boubel: Ty jsi určitě od Ostravy, tam se říká místo protože bo.
teda, fůůj....takovej horor
Já se taky bála jako malá chodit do sklepa pro brambroy-v paneláku.Ale ne kvůli strašidlům, ale kvůli pavoukům Otevřela jsem dveře do našeho sklepa a musela se šíleně přemlouvat, abych udělala krok...a to jsem musela až úplně na konec-to byli kroky 3 a šahat do tý hnusný tmavý bedny....