Plyšáci. Staří kamarádi z našeho dětství.
Otevřela jsem kufr, se kterým jsem jezdila na pionýrské tábory, a oko mi zvlhlo dojetím. Zanořila jsem ruku dovnitř. „Míša,“ pohladila jsem hnědý kožíšek. Panenka Marunka a šáša Šáša, který až na svá stará kolena obdržel náhradní jméno Pooky. Slon, zajíc, vatový pes, plyšová myš a kocour v botách. Sada barevných mončičáků, kteří se stali hitem, kdy už jsem byla skoro dospělá, ale přesto byli mými miláčky. Kufr byl plný mých plyšáků z dětských let. Brala jsem do ruky hračku po hračce a s každou se mi vybavily určité vzpomínky a emoce.
„No mami, z toho nevyhazuj nic!“ zavolala jsem z půdy dolů. „Ne, ani toho psa!“ I když jsem musela uznat, že je už vážně příšerný a z jeho původní podoby mu moc nezbývá. Oproti dnešním hračkám, které jsou měkkoučké, huňaté, chlupaté a roztomilé, byly ty moje starodávné takové obyčejné. Tvrdý medvídek s ošoupanou lysinkou na zádech, jehož mobilita se omezovala na pěticentimetrové pohnutí rukou nebo nohou. Panenky bez pohybu, ze zajícovy prožrané nohy trčel kus slámy, a když měl někdo v bříšku pískátko, byl to vrchol pokroku. Ani jeden nevydával zaručeně realistický zvuk, žádný neměl anatomické pohyby ani nevyprávěl pohádky. Jak bych ale mohla vyhodit šášu, kterého jsem k sobě jako malá šťastně tiskla každý večer až do té doby, než jsme se oba do jedné postele nevešli? Jak bych mohla vyhodit panenku, která mi byla jedinou společnicí na dlouhé týdny v nemocnici? Kocoura, kterého jsem ochraňovala před starším bratrem, když mu chodil ubližovat, nebo zajíce, kterého jsem milovala pro jeho úžasně dlouhé uši? Mončičáky, kterým jsem svěřovala to, co jsem si rodičům nikdy říct nedovolila? Všichni to byli moji kamarádi.
„Jako bys jich doma neměl dost...,“ ozvalo se pode mnou zavrtění hlavou. Nojo, musela jsem uznat. I jako 
dospělá jsem majitelem slušné sbírky. Některé jsem dostala a nad některými jsem se v obchodě sama neudržela a koupila si je jen tak pro radost. Když oni jsou tak roztomilí a heboučcí, to je potom těžké se udržet. Na poličce v ložnici mi trůní plyšová včelka Mája v nadživotní velikosti a několik kocourů Garfieldů. To byly dárky. Letos přibyla beruška. Ta má ale svoje opodstatnění, je nahřívací a mně je v noci často zima. V obýváku, který je laděný do safari, mám mezi liánami, palmami a ratanem dva tygry, žirafu, lamu a lva. V kuchyni nad linkou sedí plyšoví medvídci a moduritový šáša coby pokladnička. Mimochodem, ten šáša třímá v ruce medvídka. Jenže bez nich by ten byt byl takový prázdný...
„Já si ten kufr odvezu, jo?“ kývla jsem na mámu, když jsem kolem ní táhla dolů po schodech ohromný loďák. „No když myslíš...,“ protočila oči, ale i tak bylo vidět, že to chápe. Sama mi kdysi vyprávěla, jak obrečela svého medvídka, kterého jí moje babička hodila do kamen jen proto, že už byla na hraní velká. Neopustím staré kamarády, i když jsou jen plyšoví. Vezu je seznámit s těmi novými.
Zabírá vám také doma místo nějaký plyšák? Schováváte si hračky z dětství, nebo jste se jich rádi zbavili?
5.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 31 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3,1/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Plyšáci. Staří kamarádi z našeho dětství.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
sharon: ajooooo
j8 vlasně dcerky vlásky,děkuji za připomenutí a zamačkávám slzu
Bohužel jsem v životě nedostala žádného plyšáka,jen kdysi asi ve dvou letech jsem měla plyšového ledního medvěda na kolečkách(znám jen z dochované fotky).Brácha dostal medvěda a spal s ním hodně dlouho,mě nikdy rodiče nic nedali...Nemám žádnou hračku z dětství,nic se nezachovalo,po mně byli 3 sourozenci a ti se postarali....Po mých dětech jsem schovala Lega,knížky,dost plyšáků(které si chtěli nechat),Igráčky,dřevěný statek...Taky mám hodně panenek,jsou tak 35 let staré,kdyby je někdo sbíral,tak mu je pošlu.Velikost různá,od 20 cm do asi 1m.
.gif)
evropka: já nemám dudáka, ale už skoro 38let schovávám ustřižený prstýnek vlasů....v zažloutlé obálce
Já jsem alergik, takže jsem svoje nechala u mámy a vůbec mi nechybí. Srdeční záležitost jsem měla jen jednu, modrého zajíce s jedním uchem, a toho jsem musela nechat ve čtyřech letech v nemocnici, protože z infekčního oddělení se mnou domů už nesměl. 
Syn na plyšáky kupodivu vůbec nebyl, oblíbil si jen jednoho malého šíleně přebarveného psa, kterému říkal Duháček, a zapomněl ho v ubytovně ve školce v přírodě. Obrečel to a dodnes na něj vzpomíná, ale nic dalšího už takhle nevyhledával.
Mimochodem - plyšový tygr a jeho majitel s velice bujnou fantazií jsou hlavními hrdiny nádherného komiksu Calvin a Hobbes, jehož první díl v čestině jsem si nadělila k vánocům a považuju ho za letošní nejlepší dárek. Je to vtipné a milé a já se u toho řežu smíchy.
V angličtině je na internetu komplet zde: http://www.marcellosendos.ch/comics/ch/
Jestli se budete nudit, zkuste se začíst. Vřele doporučuju. 
tak já kufry z tábora rozdala dětem když šli z domu a každý si do nich napakoval své knihy....čímž jsem se jich zbavila (kufrů i knih).....a z mého dětství mi nezbylo nic, byť jsem měla spoustu panenek , plyšáky ani tak ne. Zato naše vnučka ta měla pytle plyšáků a mám dojem, že nějaké dcera odvezla do Dětského domova, vnučka je měla jako nové, neponičené...........
Já jsem starej likvidátor,čím míň krámů,tím míň prachu...ale první hračku mejch dětí schovanou mám,jo a dudáka,s tím se syn nemohl rozloučit
Linda: jen aby to nedopadlo jako u nás, vyprat to nejde, ty starší plyšáci to většinou nepřežijí ve zdraví a mladá to nechtěla malýmu dávat, že je to plné prachu, prý, i když jsem do nich bušila praklem na balkoně jak divá 
.gif)
všechny plyšáky jsem před cca 10 lety vyprala a dala kamarádce pro dceru. Nenechala jsem si ani jednoho a teď lituju. Tak jsem si musela aspoň koupit zajíce, mám ho v autě na palubovce /policajti zatím nereagují/ a pak mi 
vystřelil na pouti malého psa, toho mám taky v autě na místě pro láhev ...
.jpg)
Teda Majucho, ze te to baví oprasovat.
MOje plysáky a panenky zlikvidovaly dcery pokazdý kdyz byly u babicky v Cechách a zbytek máma vyhodila pri stehování. A plysáci po holkách cástecne zlikvidovaly psiska (ty obycejnejsí) a ty drazsí, kterí prezily holky jsou v krabici na pude a kdo ví na co cekají . Obcas si snimi hrají detské návstevy a jinak asi cekají na dalsí generaci.
Bridgetj: taky jsem našemu psovi darovala pár plyšáků, takových už více "jetých", ale měli velice malou životnost, za hodinu nejdéle už je měla kuchlý a vytahovala vycpávku a lítala s tím po celým bytě, měla z toho ohromnou radost, já už méně
.JPG)
Bridgetj: Tenhle konec vzali skoro všichni plyšáci, které jsme nechali u babičky. Když jsme jí pořídili štěně, zbyly z nich nitě, a to rozhodně ne všechny
V pěti letech jsem dostala pod stromeček plyšového bíléo pudla, říkala jsem mu Dášenka a mám ji dodnes. Vydala jsem ji starší dceři, ale vůbec mi nedělá dobře, jak s ní zachází
Od synů mám schovaných pár kousků, které jsou ještě pěkné a je mi líto je vyhodit. Mladá je pro vnuka nechtěla, tak je máme doma. No a ze svého dětství mám stále schovaného mědvěda, který ještě pořád bručí, když se s ním pohne. Dostala jsem ho k vánocům, když mi ještě nebyly 2 roky a už je chudák celý opelíchaný, ale oblékla jsem mu dupačky po dětech a svetr a je stále fešák
Plyšáků jsme měla plno, ale můj hodně hravý 
si s něma hrál tak, že lítaly do koše v miniaturních kouscích. 
Ale přesto se najde pár úlovků, které schovávám v krabici. Ani sama nevím proč.
No o plyšácích mi povídejte Dcera má na horním patře palandy Plyšoklub, jehož jsme všichni čestnými členy, a má tam všechny plyšáky nejen svoje, ale i haldu nastřádaných po starších sourozencích. Vévodí jim velký bílý medvěd a jeden z nejzasloužilejších (a nejopelichanějších) plyšáků kočka Kocour, se kterou léta spala starší dcera. Když někdy nadhodím, že bychom aspoň část mohli dát někam do dětského domova, nechce ani slyšet - nevím, co si s nimi jednou počneme
