Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Otevřela jsem kufr, se kterým jsem jezdila na pionýrské tábory, a oko mi zvlhlo dojetím. Zanořila jsem ruku dovnitř. „Míša,“ pohladila jsem hnědý kožíšek. Panenka Marunka a šáša Šáša, který až na svá stará kolena obdržel náhradní jméno Pooky. Slon, zajíc, vatový pes, plyšová myš a kocour v botách. Sada barevných mončičáků, kteří se stali hitem, kdy už jsem byla skoro dospělá, ale přesto byli mými miláčky. Kufr byl plný mých plyšáků z dětských let. Brala jsem do ruky hračku po hračce a s každou se mi vybavily určité vzpomínky a emoce.

„No mami, z toho nevyhazuj nic!“ zavolala jsem z půdy dolů. „Ne, ani toho psa!“ I když jsem musela uznat, že je už vážně příšerný a z jeho původní podoby mu moc nezbývá. Oproti dnešním hračkám, které jsou měkkoučké, huňaté, chlupaté a roztomilé, byly ty moje starodávné takové obyčejné. Tvrdý medvídek s ošoupanou lysinkou na zádech, jehož mobilita se omezovala na pěticentimetrové pohnutí rukou nebo nohou. Panenky bez pohybu, ze zajícovy prožrané nohy trčel kus slámy, a když měl někdo v bříšku pískátko, byl to vrchol pokroku. Ani jeden nevydával zaručeně realistický zvuk, žádný neměl anatomické pohyby ani nevyprávěl pohádky. Jak bych ale mohla vyhodit šášu, kterého jsem k sobě jako malá šťastně tiskla každý večer až do té doby, než jsme se oba do jedné postele nevešli? Jak bych mohla vyhodit panenku, která mi byla jedinou společnicí na dlouhé týdny v nemocnici? Kocoura, kterého jsem ochraňovala před starším bratrem, když mu chodil ubližovat, nebo zajíce, kterého jsem milovala pro jeho úžasně dlouhé uši? Mončičáky, kterým jsem svěřovala to, co jsem si rodičům nikdy říct nedovolila? Všichni to byli moji kamarádi.

„Jako bys jich doma neměl dost...,“ ozvalo se pode mnou zavrtění hlavou. Nojo, musela jsem uznat. I jako dospělá jsem majitelem slušné sbírky. Některé jsem dostala a nad některými jsem se v obchodě sama neudržela a koupila si je jen tak pro radost. Když oni jsou tak roztomilí a heboučcí, to je potom těžké se udržet. Na poličce v ložnici mi trůní plyšová včelka Mája v nadživotní velikosti a několik kocourů Garfieldů. To byly dárky. Letos přibyla beruška. Ta má ale svoje opodstatnění, je nahřívací a mně je v noci často zima. V obýváku, který je laděný do safari, mám mezi liánami, palmami a ratanem dva tygry, žirafu, lamu a lva. V kuchyni nad linkou sedí plyšoví medvídci a moduritový šáša coby pokladnička. Mimochodem, ten šáša třímá v ruce medvídka. Jenže bez nich by ten byt byl takový prázdný...

„Já si ten kufr odvezu, jo?“ kývla jsem na mámu, když jsem kolem ní táhla dolů po schodech ohromný loďák. „No když myslíš...,“ protočila oči, ale i tak bylo vidět, že to chápe. Sama mi kdysi vyprávěla, jak obrečela svého medvídka, kterého jí moje babička hodila do kamen jen proto, že už byla na hraní velká. Neopustím staré kamarády, i když jsou jen plyšoví. Vezu je seznámit s těmi novými.

Zabírá vám také doma místo nějaký plyšák? Schováváte si hračky z dětství, nebo jste se jich rádi zbavili?