Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Vzpomínáte si na dokumentární cyklus Manželské etudy, ve kterém autorka projektu paní Třeštíková po několik let sledovala šest manželských párů od jejich svatby na počátku osmdesátých let?

Ačkoli byly všechny páry od sebe odlišné, jedno měly téměř všechny společné. Bydlení. Většina z nich (stejně jako mnoho ostatních mladých manželství v té době), bydlela u rodičů a zoufale toužila po svém vlastním hnízdečku, kde by měli své soukromí. Dalším společným jmenovatelem všech párů byla svatba z důvodu těhotenství partnerky. I to bylo pro tehdejší dobu příznačné.

Na ty šťastnější se usmálo štěstí v podobě přidělení družstevního či státního bytu, případě dostali k dispozici nějaký straší byt, který bylo potřeba zrekonstruovat. Jakákoli z těchto variant byla pro mladé páry něco jako výhra v loterii. A s vervou se vrhali do rekonstrukcí, zabydlování, zařizování…

Ovšem taková rekonstrukce bytu nebyla tehdy žádná selanka. Přetvořit zanedbaný příbytek čtvrté kategorie se záchodem na pavlači v alespoň trochu obstojné a důstojné bydlení, to byl úkol doslova nadlidský a vyžadoval nejenom všestrannou manuální zručnost, ale především trpělivost. Někteří z vás si jistě pamatují, že sehnat i jen obyčejné hřebíky v potřebné délce byl často běh na dlouho trať. A co potom dlaždičky, palubky, sanitární vybavení, koberce, nábytek…

A tak jsme v průběhu času mohli sledovat, jak jednotlivé rekonstrukce bytů hlavních aktérů pokračují. Zatímco mladá maminka kojila a přebalovala právě narozeného potomka pod ostřížím dohledem přísné tchyně, novomanžel trávil čas v montérkách, zavřen v útrobách staveniště, ze kterého se zoufale snažil vytvořit útulné bydlení pro svou rodinu. Když se mu to podařilo dříve, než byly jejich dítěti dva roky, mohl si gratulovat.

Dnes je situace s bydlením diametrálně odlišná. Pronájmy, podnájmy, hypotéky, půjčky a stavby vlastních domů jsou zcela běžné. A když jsou peníze, nemusí se mladí zatěžovat úmorným sháněním a nedůstojným podplácením vedoucích prodejen, aby se na ně dostalo nějaké potřebné „úzkoprofilové“ zboží.  Kompletní rekonstrukce třípokojového bytu se dá sfouknout za pár týdnů a s využitím služeb profesionálních firem, stavba domu není dnes záležitostí deseti let.

Přesto si nemyslím, že by to dnes mladí měli jednodušší. Možná jsou ušetřeni nutnosti společného bydlení s jedněmi z rodičů v panelákovém 3+1, avšak finanční zátěž, kterou od svého mládí za svou samostatnost platí, je opravdu vysoká. Přece jenom – vzít si hypotéku na několik miliónů, to není jen tak.

Ano, každá doba má své, všude najdeme výhody a nevýhody. Jedno však mají společná bydlení mladých párů společné: zařizování s láskou, těšení se z každé maličkosti, vybírání nábytku, vybavení… Dodnes si vzpomínám na ten slastný pocit, kdy jsem stála v našem prvním společném bytě. Až v tu chvíli jsem si připadala skutečně dospělá.  

Jaké byly vaše začátky společného bydlení? Patříte k těm, kteří zakusili sdílenou domácnost s rodiči či tchánovci, nebo jste měli štěstí a už od počátku svého soužití jste si budovali vlastní hnízdečko?