Dárek od tchyně jsem hodila do koše
Říká se, že darovanému koni se nemá koukat na zuby. Jenže někdy člověka dárek pěkně zaskočí a neví, jak se z toho vykroutit, aby toho druhého neranil. A já jsem letos udělala něco, co se asi dělat nemá, a teď kvůli tomu máme v rodině dusno jako v sauně.
Letos jsme Štědrý večer trávili u manželových rodičů. Střídáme to, jeden rok u našich, další pak u tchánovců. Děti zatím nemáme.
Moje tchyně je celkem hodná ženská, v podstatě se docela snášíme, i když nějaké vřelé city mezi námi nepanují. Ale chováme se k sobě slušně, respektujeme se, pouze ona má občas tendenci mi někdy do něčeho mluvit, což mne nechává klidnou, beztak si udělám všechno po svém.
A teď k tomu dárku. Letos jsem od ní pod stromeček dostala vlastnoručně háčkované dečky, které, jak mi pyšně sdělila, patří na stoleček, na skříňky a: „Tyhle čtyři si dej na opěradla na křeslech a na gauči,“ zakončila důležitě. A dodala, že to viděla v nějakém filmu a moc se jí to líbilo, takže to vyrobila jak pro sebe (skutečně tu hrůzu v obýváku měla), tak pro mne.
Zalapala jsem po dechu. Nejsem dečičkový typ, něco takového mi prostě nepřekročí práh bytu. Slušně jsem poděkovala, ale nadšení se nekonalo. Nicméně tchyně byla sama sebou a svým výtvorem okouzlená natolik, že mé rozpaky ani nezaznamenala.
Na druhý vánoční svátek k nám přišli na návštěvu a ona se hned začala shánět po svých dečičkách. Zklamaně se ptala, proč už je nemám hezky vystavené tam, kde mají být. A dožadovala se, ať jí je přinesu, že mi je pěkně rozprostře. Jenže já jsem ty dečky už neměla. Vyhodila jsem je. Hned jak jsme od nich dorazili domů, vrazila jsem je do koše, protože mne pohled na ně neskutečně iritoval.
V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že by mohla nastat situace, která v tu neděli právě nastala. Tchyně byla k nezastavení, hučela do mě jak do hluchého, ať jí tedy řeknu, kam jsem ty dečky dala, že mi je naaranžuje, až jsem to nevydržela a řekla jí po pravdě, co jsem s nimi udělala.
Ona úplně zbledla, myslela jsem, že dostane infarkt. Když se pak nadechla, oznámila svému manželovi, že okamžitě odchází, a jestli jde s ní, nebo zůstává. Chudák tchán, už seděl u stolu a čekal celý natěšený na pečenou krůtu, prožíval těžké dilema. Nevěděl, co se děje, a tchyně mu to odmítla říct, jen pořád dokola mlela, že odchází. Já jsem do toho zasahovat nechtěla, ani můj muž, který rovněž nic nechápal.
Nakonec se tedy oba zvedli a odešli, až pak jsem manželovi vysvětlila, co se vlastně stalo. Šíleně se na mne naštval, řval na mě jako ďas, že něco takového v životě nezažil, aby někdo vyhodil vánoční dárek do koše, že je to neúcta k jeho matce a nechápe, kde se ve mně mohlo tolik necitlivosti vzít.
Já vím, že jsem asi udělala blbost. Na tchynině místě by mě to asi taky mrzelo. Ale proč proboha vyrábí dárek, o kterém musí už předem vědět, že z něj nadšená nebudu? A když už, tak pak měla na návštěvě být zticha a nedožadovat se, abych ty dečky vytáhla.
No, dobře mi z toho není, pravděpodobně jsem to trochu přepískla. Naštvaní jsou na mě teď všichni, manžel se mnou nemluví, až si říkám, jestli ty dečičky za ten následnej tyátr tchyni stály za to.
Stalo se vám někdy něco podobného, nebo jsem vážně jediná bestie na celém světě, která jednoduše vyhodila do odpadků dárek, který se jí nelíbil?
28.12.2010 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 323 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Ještě není moje tchyně a už se chová jako generál
- Maminka? Semetrika? Tchyně je to!
- Pomoc, chce se k nám nastěhovat tchyně!
Diskuse ke článku - Dárek od tchyně jsem hodila do koše
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
HelenaPa: ale to se přece nedá srovnat! Tchyně vyráběla dečky v dobré víře, že potěší, ale Radka mohla předpokládat jen těžko, že vyhozená práce v popelnici udělá stejnou radost.
.gif)
Dělat jsi to neměla. Mohlas je strčit do šuplíku a někam šoupnout viditelně před návštěvou tchýně, abys jí udělala radost nebo jí říct předem,že takový dárky nechceš.
1) osobně nechápu proč Vánoce neslavíte doma, vy dva jste rodinná jednotka,ale to má holt asi každý nastavený jinak
2) hlásit dopředu co by se mi líbilo
3) co dostanu, pochválím a uschovám, nač kazit radost někomu, kdo se s tím s láskou dělal?
(moje dcera vždycky malovala tatínkovi obrázky, a když jednou za sto let přišel se na ní podívat, tak mu je dávala, Fakt pěkný, žádný čmáranice. On když odcházel,tak je U NÁS vyhodil do koše,kde je dcera ráno našla. Takovej smutek a beznaděj a vztek jsem snad v životě nezažila,jako tenkrát,když jsem jí viděla stát nad tím košem, byly jí asi 4 roky 
Bolí to každýho stejně,ať je mu 5 nebo 70) Mě moje tchýně plete ponožky,který tlačej do chodidel. Taky je nenosím,ale beru si je a pochválím. Jak bude tobě za 30,40let, až stvoříš nějakej úžasnej výtvor pro snachu, třeba nějaký vystřihovací fotoalbum nebo co tě napadne, budeš se s tím piplat a ona to pak vyhodí? Vžij se do situace a běž se omluvit. Obávám se ale, že sis to totálně pokazila..
Jen bych ráda věděla, jestli by Radka zareagovala stejně v případě, kdyby dostala ručně vyrobený dárek od svého zatím neexistujícího dítěte. Jestli by dárek taky vyhodila se slovy, že do jejich moderně zařízeného bytu se taková věc nehodí.
Život je prostě i o kompromisech, nejde vždy prosazovat jen tu svoji pravdu.
Radko to jsi teda pěkně pokonila.Probůh to nemáš kapku úcty k ostatním.Nikdo tě nemůže nutit dávat si dečky na křesla.Ale mohla jsi je schovat do skříně a tchýni diplomaticky říct,že si vážíš práce,kterou si s dárkem dala,ale že se dečky do bytu nehodí.To co jsi udělala,je prostě šíleně sprosté.
HelenaPa: Tím posledním odstavcem jsem chtěla říct, že prostě mám pro Radku pochopení.
orinka: No jo, bylo to netaktické. Ale pořád si myslím, že na obou stranách.
Jenže já jsem naprosto nediplomaticky upřímný typ. Sice se to s věkem trošku lepší, ale bohužel ne dost. Moje okolí už si na to zvyklo, ale občas mi to dělá taky problémy. Jen si prostě nemůžu pomoct.
NAvíc ani neumím lhát, na mně je to hned poznat.
HelenaPa: nikdy nebylo snazší zbavit se nechtěných dárků kulturním a neurážejícím způsobem. Existují přece azylové domy, střediska SOS vzájemné pomoci občanů, Charita...tam by uplatnění určitě našly a rozhodně by byl dárce vítán, i s dečkou. Ale vyhodit to mezi odpadky?! Nejde o to, co bylo darováno, ale to, jak se s dárkem naložilo. Přijmout dárek je daleko větší umění, než ho darovat. Třeba k tomu Radka po tomto životním kopanci někdy dospěje.
Jenenka: 
Jsem vdaná 25 let a tohle bych nikdy neudělala. Také jsem dostala dárky, které se mi nelíbily, ale nedovolila bych si to vyhodit. Prostě bych je schovala a hotovo. Řekla bych, že si je dám, kam budu chtít. Staří lidé jsou prostě takoví. Myslím si,že při výrobě strávila mnoho času a trochu respektu by neškodilo. Já uznávám právě dárky dělané, jde znich cítit, že tvořitel k obdarovanému něco cítí. Prostě s tebou nesouhlasím.
Radka se zachovala vysloveně hloupě a nediplomaticky, ale snad to způsobila její mladická nerozvážnost a příště se podobné chyby vyvaruje. Já bych ale viděla chybu na obou stranách. Možná se mnou nebudete souhlasit, je to můj názor na věc a myslím, že není nejhorší. Mne zaráží, že se hodně opakuje slovo JÁ. JÁ nejsem dečičkový typ, MNĚ se to nelíbí atd. Radka si neuvědomuje, že někdo se jí snažil udělat radost, věnoval tomu dárku hodně času a námahy. A ona s naprostou neúctou k práci druhých dárek vyhodí a to se nedělá!!! I kdyby se mi ta věc vůbec nelíbila, je to dárek, za který slušně poděkuji a schovám ho třeba do skříně. Třeba ho časem věnuji někomu, komu se bude líbit a udělá mu radost.Radka ukázala, že si neváží práce druhých a pak ať se nediví, že oni se k ní budou chovat stejně. A souhlasím s reakcí jejího muže. Ale Radka asi takové reakce nečekala a myslela si, že ji bude každý litovat, že má tak nemožnou tchýni. Ať si to nechá v klidu projít hlavou a promyslí si, jak z té šlamastyky ven.
Ale neodpustím si několik slov pro tchýně: domácnost vašeho syna a jeho ženy je výhradně jejich a vy byste neměla do ní zasahovat. Snad jenom poradit, pokud o vaši radu někdo stojí, ale nikdy nediktovat, co si mají mladí koupit, kam to mají dát a jak se zařídit. Vy jste u nich jenom na návštěvě a tak se jako na návštěvě chovejte. A respektujte to, že mladí mají jiný vkus a nevnucujte jim ten svůj za každou cenu. Vím, že chcete dárkem udělat radost, ale nemusí se to vždy podařit, proto si raději předem zjistěte, co by se komu líbilo a ušetříte si hodně nepříjemností. Chce to jenom trochu respektu a tolerance na obou stranách. A pokud se váš syn ožení, věřte své snaše, že se o něho stará dobře a nekontrolujte, jestli mu pere ponožky stejným způsobem jako vy a jestli vaří stejně dobrou svíčkovou. Tu mu přece občas uvaříte vy a pozvete je na ni oba, že? Pokud Radka existuje, bylo by dobré, aby po čase napsala, jak problém vyřešila. Držím jí pěsti!!!
no jo, jestli nebylo lepší říct aspoň, že díky, že se ti to nehodí a vrátit.... anebo vyhodit až tak za půl roku... nebo dát někomu, kdo to užije.... Takhle to fakt mohlo dost zamrzet... nehledě na to, že tchyně už mohla vědět, že na podobný dárky si nepotrpíš. Jestli není lepší si věci vyříkat na rovinu hned, než dělat, že je něco ok - až to pak někde bouchne...
Já Radku chápu. Dostala jsem podobných dárků taky dost. Aco s nimi? Neustále je někde skladovat? Jen z povinnosti, že jsem je dostala? To mi taky nějaká škodolibka může nadělit papírový model Karlštejna a nadiktovat mi, že ho mám mít v kuchyni na stole. Může pak čekat, že tam fakt bude? A přetvařovat se a dělat Potěmkinovy vesnice, pokaždé před návštěvou vzpomínat, co mi kdo daroval a honem to vystavit mi přijde pokrytecké.
Fakt je, že vyhodit to hned bylo netaktické, ale souhlasím s Jenenkou, že tchýně se chovala jsko buran taky, takhle se dožadovat vystavení daru.
Také dávám ručně vyrobené dárky, takže vím, co to dá práce. Ale už by mě nikdy nenapadlo kontrolovat, jestli je dotyčný užívá nebo podaroval nebo vyhodil.
Radko, situaci ti nezávidím. Jsem horká hlava, takže bych měla dost co dělat, abych to nějak urovnala. Takže s tímhle ti už bohužel neporadím.
no jo, člověk někdy udělá takovou věc, která se do konce života nesmaže. Takové chování je u dospělého člověka neodpustitelné, urazila jsi člověka, který ti chtěl udělat radost, nevadí, že nešikovně. Pochopila bych, kdybys to dala do šuplíku a vytáhla při každé návštěvě tchyně u vás. Ale vyhodit to do smetí? Byla v tom její práce, u které si představovala, jakou ti udělá radost. Upřímně, nevím, jak tuto situaci napravit, zavařila sis to na všech frontách a předvedla se jako necitlivý psychopat. Jdi se hluboce omluvit, to je jediná přípustná možnost, ale počítej, že konec roku, minimálně, jsi zkazila celé rodině. Já bych asi použila formulaci "to jsem blbec, vůbec mi to nemyslelo, jak jsem přetažená, ale považuju to za obrovské ponaučení do Nového roku..." tak nějak.
Dobrý den
.Dobrá rada = Radko nečekej a jdi si to vyžehlit.Ale i tak nevěřím,že to opravdu udělalas.Není napsán jediný souhlas s Tvým chováním.Trapné.
Milá paní Radko, zachovala jste se neskutečně krutě. Vzteky vyhodit dárek do koše je ta největší neúcta směrem k dárci. Dovedete si představit kolik času vaše tchýně obětovala při výrobě dárku? Chybí vám tolerantnost a empatie - to je vůbec současný trend již tak zdevastované morálky. Není nic jednoduššího než slušně poděkovat, ocenit tu neskutečnou trpělivost s jakou byl dárek připravován a se slovy - zatím si dečky pečlivě uložím a budu je opečovávat a těšit se na dobu až přijdou zase do módy. Teď je styl moderní strohé vybavení domácností, ale styly se mění a nic není definitivní. Jsem také tchýně a takhle bych to pochopila. Z vašeho chování bych se jen tak nevzpamatovala.Je to neomluvitelné, vašemu manželovi se vůbec nedivím, že se také urazil a vaší tchýně je mi neskutečně líto. Nechtěla bych mít snachu jako jste vy. O všem se dá diskutovat, ale záleží na tom, jaká slova volíte. 
