Začínají prázdniny, nenechte si je zkazit vysvědčením, které nesplní vaše představy
Nikdy jsem nerozuměla tomu, proč se někteří mí spolužáci báli jít domů s vysvědčením. Nechápala jsem, čeho se tak strašně bojí, když přece jejich rodičům musí být dávno jasné, co jejich potomek přinese za známky. Arch papíru, na kterém bylo všechno napsané a zpečetěné, jsem vždycky brala jen jako takovou formalitu. A to jak v době, kdy jsem byla sama ještě školou povinná, tak i tehdy, kdy se dvakrát do roka vracely s vysvědčením domů mé dcery.
V některých rodinách to ale fungovalo a funguje nějak jinak. Jako by ten jeden jediný den rodiče pocítili náhlou touhu dostát svým povinnostem. A s rákoskou v ruce se rozhodli napravit to, co se v tu chvíli už napravit nedá.
Vzpomínám si, jak moje kamarádka, která patřila k premiantům třídy, byla na konci šesté třídy bledá jak stěna. V třesoucích se ručkách držela vysvědčení, na němž byly tři dvojky. A strašně moc se bála jít domů. Její tatínek byl velmi náročný, a když její školní výsledky neodpovídaly jeho představám, sahal po dřevěném madlu, používaném na velké prádlo. Bušil do své holčičky jako hluchý do vrat. I v průběhu roku chodila s modřinami, že se kolikrát styděla při tělocviku převlékat.
Já jsem podobná traumata naštěstí neprožívala, ač jsem vyložená premiantka nikdy nebyla. Moji rodiče byli v tomto směru rozumní, a tak ten úžasný pocit, že „hurá, začínají prázdniny!“, nikdy nekalil strach z máminy nebo tátovy reakce na mé známky.
Já vím, teď se o tom píše všude. Ale nemohla jsem si pomoci. Protože je ještě dost rodičů, kteří poslední den školy nezvládnou, a pořád je hodně dětí, které se dnes budou bát jít domů...
Možná by pomohlo, kdyby si tátové a mámy vzpomněli na to, jaké oni nosili známky, jak bylo kolikrát těžké obstát v nějakém předmětu aspoň trochu úspěšně... Třeba sami zažívali strach, na který dnes určitě vzpomínají neradi.
A tak se přimlouvám za všechny vaše děti: jestli patříte k těm, kteří se chystají dnes spustit výchovný kolotoč, vězte, že teď už stejně nic nenapravíte. Ani křikem, ani fackami nebo výpraskem. Ušetřete toho sebe i své ratolesti a běžte radši společně oslavit začátek prázdnin. Protože dnes je přece nádherný den, plný očekávání, prázdninových plánů a tužeb. Tak si ho všichni hezky užijte.
Začínají totiž prázdniny!
29.6.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 33 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Začínají prázdniny, nenechte si je zkazit vysvědčením, které nesplní vaše představy
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Obcas behem roku jsem domu pritáhla i trojku, nikdy jsem bita nebyla, ale máma se rozhodla se mnou dohnat ucivo a nejblizsi vikend byl ve spolecnosti brouckopisu...jak já to nenávidela, to bych radsi par chytla nez doslova zopakovat ucebnici za poslednich pár tydnu, nejlépe jeste pribrat dalsi kapitolu, abych byla pripravena na budouci ucivo a pri nejblizsi prilezitosti jsem se mela nechat dobrovolne vyvolat ,abych si známku co nejdrive opravila
. Vysvedceni bylo vzdycky ve znameni 1 a 2, a chovani jsem dohánela pomoci ucitelum uklidem kabinetu apod, takze az na pár dutek na vyzu byla vzdycky 1. Kdyz jsem pak v prvaku na prumce pritahla na vysvedceni 4 z technologie, tak mamku jsem div neomyvala, ale prekvapila me, jak to prezila a klidne prohlasila - to si holka do konce roku opravis. Kupodivu zpusob vyroby ruznych materialu a tavne teploty oceli se mi do hlavy narvat nepokousela, chudák mamina 
U nás doma,když jsem přinesla vysvědčení výborné,tak se jen řeklo:"takhle to má být",když tam byly horší známky,tak "musíš se zlepšit" a nic....Žádná odměna,ani trest,jen vynadání za trojku v 6. třídě,dvojky z chování v 7.a 8.třídě, a později za první čtyřky na gymplu. Mým dětem jsem za vysvědčení vždy dala nějakou malou radost,problémy nebyly,učily se výborně samy od sebe.Já jsem se vždycky hrozně těšila,že už jsou prázdniny,že pojedu někam do tábora a nebudu muset chodit do družiny,což ovšem se někdy nesplnilo a v té družině jsem i o prázdninách několikrát byla.Moje děti znaly program na celé léto a taky se těšily,jak si užijou.Na 1.den školy jsem se pak také těšila,na kamarádky a spolužáky,vydrželo mi to asi týden a pak už otrava....
Na základn íškole jsem byla premiantka, dále už to nebylo tak skvostné,ale nikdy jsem se nebála jít s vysvědčením domů.Otce to nějak moc nezajímalo a matka se mnou prožívala úspěchy i neúspěchy a věděla, co na vysvědčení přinesu domů za známky.
Naše dcery vždycky položily vysvědčení na stůl a ať bylo dobré nebo horší, v životě nebyly bity.
Jsou mnohem horší věci v životě, než je špatné vysvědčení, třeba nemoc...
