Mám odpustit svému otci?
Nevím, jak se mám zachovat ke svému otci. Po mnoha letech mne kontaktoval a chtěl by, abychom se začali stýkat. Pro mne je to ale velmi těžké. Je mi padesát, naposledy jsme se viděli, když mi bylo čtrnáct.
Vzpomínky na něj nejsou vůbec hezké. Celé dětství jsme s bratrem prožili ve strachu. Otec byl velmi agresivní, hodně pil. Často nás bil, i maminku. Ta to dlouho snášela, až když mi bylo čtrnáct a bratrovi deset, podala žádost o rozvod. Otec se odstěhoval a nikdy jsme ho už neviděli. Ne, že by nám to vadilo, naopak, byli jsme rádi.
Teď mi od něj přišel dopis, ve kterém se omlouvá a prosí o odpuštění. Prý by byl moc rád, kdybychom ho i s bratrem navštívili. V dopise také zmiňuje, že je vážně nemocný a nezbývá mu už moc času. Celé to na mě dělá dojem, že chce na sklonku svého života dát některé záležitosti do pořádku a rád by své děti ještě viděl.
Možná vám budu připadat krutá, ale ten dopis mě vůbec citově nezasáhl, tedy ve smyslu, že by mi otce bylo líto. Pro mne je to cizí člověk a když jsem o tom mluvila s bratrem, tak ten to cítí stejně. Ten rovnou řekl, že za ním v žádném případě nepůjde. Mně se taky nechce, ale říkám si, jestli bych se neměla překonat, přese všechno je to můj táta, patrně se nachází na sklonku života. Kdybych za ním šla, tak ne kvůli němu, ale kvůli sobě, abych si to jednou nevyčítala.
Jednoduché rozhodování to není. Vzpomínky na něj jsou opravdu hrozné, když si vzpomenu, jak v opilosti řádil, mlátil nás kabelem až jsme měli jelita, jak jsem se styděla před ostatními dětmi, jakého mám tátu, je mi ještě teď po letech strašně. Představa, že toho člověka uvidím a měla bych dát najevo nějakou účast, nebo co já vím, mi není vůbec příjemná. Jak byste se zachovali v mé situaci vy? Překonali byste se, nebo byste nejitřili staré rány?
8.8.2017 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.catcat:
Tedy, nejdřív bych si zjistila, zda z něj není na stará kolena ubohý nemocný opuštěný multimiliardář, který potřebuje ke své poslední vůli připojit ještě mojí aktuální fotku. To bych se obětovala
Já bych napsala dopis, kde bych mu ve vší slušnosti sdělila, že svojí šanci už prošustroval. Nechtěla bych ho vidět
Po 36 létech nezájmu chce vidět své děti ??? Ani náhodou - buďto bych mu napsala vše, co mi leží na srdci anebo bych nereagovala vůbec - dědkovi je už přes 70r., zřejmě potřebuje pomoc a pokud celý život chlastal, nemá na pečovatelku
Není to bezcitnost, ale vždyť je to vlastně naprosto cizí člověk-který se jen zasloužil o oplodnění maminky a pak už se choval jako hovado-neuměla bych zapomenout a ani odpustit - takové hrůzy se nedají vytěsnit -sejít se s někým takovým - to by mne děsně rozhodilo - ani náhodou
Jarča*: no nevím pokud tam není žádný citový vztah ale i tak možná máš pravdu, člověk pomůže i cizímu , ale třeba nepotřebuje aby se o něj starala možná potřebuje jen ulevit svému svědomí.....
já na mou povahu bych mu to chtěla říct do očí slušně a v klidu........
Dědka buď hryže špatné svědomí, nebo mu nemá kdo uvařit a vyprat.
Já bych se na něho vykašlala a na dopis bych vůbec nereagovala. Ať si poradí, jak umí. Ty mu nic nedlužíš.
sharon: já bych z toho právě měla strach, že až bych viděla starého, nemocného člověka, že bych mu to od plic říct nedokázala, a nakonec bych třebas ještě kývla na nějakou pomoc - znám se, že jsem měkkota Proto bych ho raději ignorovala, a nebo, pro svůj pocit, že jsem něco uzavřela, bych mu ty svoje pocity napsala.
já bych za ním šla a to co si myslím mu řekla do očí....že mu to nikdy neodpustím a že je pro mě vlastně cizím člověkem
jen at to ví , at to slyší.....a vůbec si nemyslím že je to ode mne kruté......pokud bude jednou co dědit tak bych se všeho zřekla....
Já bych za tím otcem jela,už jen ze zvědavosti! Možná by se Vlaďka dozvěděla,jak to bylo i z jeho strany,pravda není vždy jen to,co si člověk pamatuje sám a co říkala o tom matka....My jako děti a hlavně já,jsme byli také dosti bity,čímkoliv,co bylo po ruce,od táty,který vůbec nepil ani nebyl extra zlý,ale tehdy se to běžně dělalo (např. když byly v žákovské knížce špatné známky,poznámky o chování,na vysvědčení např. 2 z chování...).Pamatuji se,jak jsme o tělocviku- do 5.třídy byl společný kluci s holkama- navzájem ukazovali jelita a pruhy po těle,a bavili se o tom,čím nás většinou otcové,ale i mnohé matky,ztřískali!!! Dnes by to bylo na sociálku,tehdy se učitelka nedivila ničemu...
Á pán zřejmě hledá lacinou posluhovačku. Napsala bych mu, že pokud mu jde o odpuštění, má ho mít, ale jezdit za ním kvůli tomu nehodlám, ani s ním udržovat další kontakty. Nevím, co by sis jako oběť měla vyčítat a proč bys mu měla být povinována nějakými návštěvami, kdykoliv si zapískne.Může být rád, žes ho za jeho otcovskou lásku nešla vzít cihlou po spodině lebeční.
Asi bych se s ním vidět nechtěla. Myslím, že mu nic nedlužíš. Jestli se v něm hnulo svědomí, je to docela pozdě. A možná je to tak, jak píše isida, že jen hledá někoho, kdo by se o něj staral.
Nesla bych za nim, ani bych mu nenapsala. Nijak bych ho nekontaktovala, udelala bych to stejne, jako Vas bratr. Mozna Vas otec jen potrebuje nekoho, kdo by se ted o nej staral. A staral se snad on o Vas? Ne.Takze jen at ochutna vlastni medicinu. Jestli mu odpovite, nezustane jen u jednoho kontaktu, podate mu prst a schramstne celou ruku. A souhlasim s kubikm, otec je ten, kdo se stara, a odpustit je mozne vsechno, ale zapomenout ne.
Odpustit se možná dá...ale zapomenout na ty hrůzy ne.
Otec je ten, kdo se stará, kdo své děti miluje, ne ten, kdo je napsaný v Rodné listě.
A to bych mu napsala a zakončila, že si nepřeju, aby mě více kontaktoval.
Pokud by to nerespektoval, tak bych dopis nečetla a vyhodila....