Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsme spolu s manželem i s dobou chození celkem čtyři roky, máme půlročního syna. Pravda je, že vždycky si mě víc hlídal, vadilo mu, když jsem třeba mluvila o nějakém kolegovi z práce, když jsme měli sraz spolužáků ze základky, dokonce tam za mnou přijel. Takových epizod bylo víc, ale on byl vždycky milý a já to brala jako důkaz, že mne má rád a nerad by mne ztratil.

Po svatbě se jeho žárlivost začala bohužel stupňovat, a to i přesto, že jsem už byla těhotná. Začal mi počítat čas, jak dlouho jsem na nákupu, vadilo mu, když jsem se zdržela cestou z práce a že bych si šla sednout někam novinárny s kamarádkami, o tom jsem si mohla nechat jenom zdát. Jakmile jsem se někde zdržela, následoval výslech a podezírání. Podotýkám, že jsem mu nikdy nebyla nevěrná a s muži ani neflirtuju, tohle v sobě nemám, nejsem žádná koketa.

Co se narodil malý a já jsem na mateřské, připadám si jako ve vězení. Neustále mi volá, kontroluje, kde jsem, s kým, večer se vyptává, co jsem celý den dělala. Mockrát jsem mu říkala, ať přestane vyšilovat, nebo mě právě tímhle jeho přístupem ztratí. Ale jako bych hrách na stěnu házela.

Poslední dva měsíce je jeho chování už doslova nesnesitelné. Nechal domů zavést pevnou telefonní linku a volá mi na ni. Když to nezvednu, okamžitě mě nahání na mobilu, kde jsem, že volal domů a tam nikdo. Když mu řeknu, že jsem s malým venku, že je to snad normální, vyslýchá, s kým jsem, jak dlouho, kde, kdy budu doma.

Teď o víkendu to už vyvrcholilo. Brácha měl oslavu třicetin a pozval nás, dělal takovou extra oslavu jen pro vrstevníky a přátele ze školy. Naši hlídali malého a my tam s manželem šli. Já na té oslavě po letech viděla i kluky, kteří s bráchou studovali a chodili k nám, znali jsme se. A samozřejmě jsme se k sobě hlásili a zajímalo nás, jak se máme, jak žijeme apod. Můj muž mi tam přede všemi ztropil příšernou scénu, když jsem byla v hloučku se třemi kamarády a bavili jsme se a smáli. Co udělal, jsem doteď nepobrala. Normálně mě od nich na sílu odtáhl a začal mi nadávat do děvek, že tohle je přesně ten důvod proč mě takhle hlídá, že je mu jasné, jak vidím chlapa, tak nemyslím na nic jiného, než jak si užít.

Všichni z toho byli úplně konsternovaní, brácha se ho snažil uklidnit, i ti kamarádi, ale on byl úplně bez sebe. Radši jsme odešli, já už tam po té ostudě nemohla zůstat. Brácha mi pak druhý den volal a ptal se, jestli je všechno v pořádku. Manžel naštěstí nebyl doma a já jak jsem toho byla plná, jsem se mu vyplakala do telefonu. Bráška mi řekl, že chování mého manžela není normální, že takhle přece nemůžu žít a nabídl, že pokud od něj budu chtít odejít, nenechá mě v tom a pomůže mi. Pravda je, že bratr je hodně dobře zajištěný, bydlí s přítelkyní a svůj byt má teď volný, prý by mě tam i s malým nechal bydlet jen za režie a ještě by mne finančně podporoval, kdybych nezvládala.

Já si té bratrovy nabídky moc cením. A zcela vážně uvažuji, že od manžela odejdu, protože život s ním je čím dál horší. Ale teď už nejde jen o mne, ale i o malého. Je to jeho táta. A tak přemýšlím, jestli je nějaká šance, že by se manžel dokázal změnit. Chtěla bych se zeptat, jestli máte zkušenosti se žárlivcem, zda je možné, že se změní? Mám dát našemu manželství ještě šanci? Jsem v koncích.