Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Stanik: Nika1: Někteří rodiče by fakt měli brát povinné kursy rodičovství a soucitu s vlastnímu dětmi... Já to prostě nechápu, jak se můžou takhle chovat k vlastnímu dítěti?!

Když jsem čekala dceru,synovi bylo přes 2 roky.Od začátku jsme mu vyprávěli o budoucím miminu,sahal mi na břicho,říkal,že se těší,ale když jsem se vrátila z porodnice a on uviděl doma v postýlce vetřelce,tak se úplně "zbláznil",dostal horečku,věšel se na mě jako klíště,plakal a vůbec se choval jako v šoku.Později byli se sestrou jedna ruka,ale pak v pubertě se nesnášeli(hlavně ona jeho),on jí dělal různé schválnosti,bylo to dost hrozné.Teprve teď,dost po dvacítce,se celkem už k sobě chovají slušně a spolu mluví....Ze svého dětství si moc nepamatuju,bráchu o 2 roky mladšího jsem měla velmi ráda,ale rodiče na mě nesměli sáhnout,odmítala jsem jakékoliv doteky,začala jsem si kousat nehty až do krve,a ségru o 5 let mladší jsem vyloženě neměla ráda....Myslím,že neexistuje žádná 100% rada,co udělat,nechat to na času,který vše zhojí....

Nika1: jj, alovani taky bylo na dennim poradku... a kdyz neco porvedl on, nadano jsem dostala ja, ze na nej bud za a) mam davat pozor, nebo , ze jsem starsi a mam mit tudiz rozum...
o obdobi dospivani nemluim vubec, co ja nemela, nebo si musela tvrde vydupat on mohl aitomaticky...

Sofffie: me mladsi bratr neskutecne lezl na nervy jeste nez se narodil... preste pro to, ze se porad rikalo, jak ho musim mit rada a pomahat a kdesi cosi.. a ajk to zacalo chodit musela jsem ho tahat vsude s sebou... navic proste v nasi rodine chlapecci byli vzdycky obetovani a dienky musely makat.. no mamanek byl hodne hodne dlouho... az posledni rok dva je normalni

Já se nedivím. Já nebyla ze sestry, mladší o 4 roky vůbec odvázaná. Rodiče a celé příbuzenstvo to absolutně nezvládlo. Abych dala pokoj a ona měla čas na mimino, matka mě dávala jídlo, až jsem byla tlustá jako prase. Kdyby mě matka nevláčela k doktorům, ke kterým chodila na kontrolu se sestrou, tak ani neřešila moji vrozenou vadu. Díky bohu 1 doktor byl všímavý a všiml si i druhého dítěte (mě), které přišlo jako doprovod. Navíc jsem byla trestaná za to, že jsem sestru nepohlídala nebo neskládala vyžehlené pleny (ve 4 letech). Kdokoliv přišel na návštěvu nebo kamkoliv jsme přijeli, vždy se zajímali jen o sestru a o mě útrpně říkali, že z tý tloušťky snad vyrostu. Když mě sestra provokovala, a já jsem jí žďuchla, tak žalovala a měla radost z toho, když mě rodiče bili. Dodnes sestře nadržují a já jsem se nějak zatrvdila a uzavřela do sebe. Absolutně jsem prý nesnášela jakýkoliv fyzický kontakt od té doby co jsem se začala cítit odstrkovaná, do té doby jsem se prý mazlila. Mám je ráda, ale "odsaď pocaď". Ty pocity outsidera se nedají zapomenout. Tak hlavně po narození všechnu pozornost rovným dílem. Staršího sourozence nezajímá, že mimino potřebuje větší pozornost a i když mu to 100x řeknete, stejně bude žárlit.

Juana: přesně tak je i moje ségra ode mně.......

Tak nevím, asi jsem byla nějaká vadná, když jsem se na sourozence těšila a naopak jsem pořád otravovala, že nechci být samotné dítě, ale že by bylo fajn mít si s kým hrát, a když matka otěhotněla, byla jsem z toho nadšená. Sestra je o 4,5 roku mladší než já, čili se jedná o stejný věk. Taky jsme si jako děti spolu hodně hrávaly, pak nám ještě přibyl o 9 let mladší bratr a to jsem se taky těšila, máma nás nechávala sahat na břicho, abychom cítili, jak kope. Naprosto dobrovolně jsem se o něj starala, uměla jsem ho přebalit (a to nebyly papírové pleny), vozila jsem ho v kočárku a sestra se o něj taky starala, jak mohla. Přitom rozhodně nejsem nějaký přehnaně mateřský typ, své děti jsem odrodila, odkojila a snažím se je vychovat, ale rozhodně nejsou středobodem mého života. Takže nevím, kde se to ve mně bralo, možná to bylo tím, že jsme se vždycky hodně stýkali s ostatními příbuznými, matka je ze 3 dětí, otec ze 4, a mně od malička připadalo normální, že dětí má být v rodině víc.
Takže neporadím vůbec nic, můj syn vzal existenci mladší sestry na vědomí sice poněkud méně nadšeně, ale rozhodně nikdy nedělal a nedělá žárlivé scény a přestože je o 6 let starší, dokáže se s ní bavit a dokonce spolu hrají i počítačové hry a zrovna před pár dny ji začal učit šachy.

u našich to neznám, vnučka měla 11 když dcera čekala a na bráchu se moc těšila.....a u syna čekají třetí a když to klukům oznámily (13a 6) tak ten starší prý jen řekl.....a doufám, že poslední

myslím, že to přejde až se mimi narodí, až malou zapojíte do péče o něj, podej, podrž,pomoz atd. přeju vám to a držím pěsti

Já to bohužel těžko posoudím, mám jednináčka. Ale mám dvě sestry a vím, že spolužití se sourozenci není žádná idyla. Rodiče musí jednat velice opatrně, nestranit jednomu nebo druhému a hlavně - dávat najevo lásku rovným dílem! Naši to absolutně nezvládli a dnes máme úplně všichni dohromady vztahy na úrovni zdvořilého odstupu. Je to velká škoda. Já jsem mladší sestru milovala, jen co poprvé otevřela oči, a byla jsem chůva k pohledání. Byly mi taky čtyři, ale vzhledem k tomu, že jsem prostřední, měla jsem to od začátku nastaveno jinak. Starší ségra dodnes trpí následky rodičovského odcizení po mém příchodu na svět a terorizovala mě za to celé dětství velice tvrdým způsobem... Můžete jako rodiče ovlivnit mnohé, držím vám palce!

Hmm tak to vam, pani Moniko, moc drzim palce, aby se vase holcicka s miminkem srovnala a opet byla vesela jako driv Mozna je lepsi, kdyz tuto zarlivost musite resit ted, kdyz je na to jeste dost casu, nez az se miminko narodi.. Mozna - a to vam preju - az se miminko narodi, dcerka s tim uz bude srovnana a bude se tesit.
My taky cekame miminko a nasi dcerce je 5 a pul, ta se naopak ohromne tesi, s miminkem si povida, hladi ho, liba mi brisko... Samozrejme si uvedomujeme, ze po narozeni sourozence se to muze zmenit a je docela mozne, ze nas jeste cekaji problemy se zarlivosti...
I kdyz ten vekovy rozdil, jak mame my, se mi zda fajn. Ja mam sestru o 5 let mladsi a na tu jsem v zivote nezarlila, od zacatku jsem ji zboznovala. Coz se bohuzel neda rict o sestre, od ktere jsem jenom o 2 roky starsi - tam byla z me strany zarlivost, ktere me doted mrzi

To se srovná,berte ji sebou na ultrazvuk,aby viděla jak mimi roste a jak začne v bříšku kopat tak ji dat ručičku na mimi,Ať mu dává pusinky na
břiško a ona se začne těšit.Dcera to tak dělala,pouštěla mimi hudbu
a to fungovalo.Zapojte i babičky.A nestresujte se,to by vám škodilo.I věci na mimi vybírejte s ní.Hodně štěstí!

Zkus nejak nenásilne at se vypovídá, proc nechce mimi, ceho se bojí (jak uz tu holky radily). Kdo ví, co se deje v její detské dusicce .
Já mám holky od sebe 2,5roku. Starsí se na miminko tesila, kdyz se malá narodila tak chtela pomáhat se vsím, ve skolce ochranovala svoji sestricku (i kdyz sestricka byla o pul hlavy vetsí a o 5kg tezsí). Nastala skola a zacaly boje. Ve skole i doma ado tuhého, bylo období kdy se nenávidely do krve, kdyz mely být po skole doma samy mela jsem vsechny noze a nuzky zamcené v sejfu, aby si vzájemne neco neudelaly, stejne vecne byly pomlácené a s monoklama. Dneska je jim 13 a 16 a zijou vedle sebe jako vzduch, jestli si reknou slusne vetu za týden tak je to moc, ale uz se aspon nevrazdí.
Treba u tebe to bude obrácene a az deti povyrostou budou se mít rády a dcera bude ráda za mladsího sourozence.

Je to normální reakce, já mám o čtyři a půl roku mladší sestru a odvázaná jsem z ní nebyla ani trochu, přesně jak už tu zaznělo, už jsem byla velká, abych si uvědomila ta omezení, a malá na to, aby mi to bylo jedno.
Moji rodiče, hlavně máma, navíc dělali tu chybu, že mi od začátku říkali, že sestru MUSÍM mít ráda, že už jsem VELKÁ HOLKA a musím POMÁHAT. Brr. Nebyla jsem velká :-))

pokud si vzpominam na bratra jsem se nijak zvlast netesila a je fakt, ze kdyz byl malej bylo to peklo, mit se radi jsme se zacali az jako dospeli.
jinak myslim, ze to nejlepsi teprve prijde aneb:
http://www.marianne.cz/clanek/465/kdyz_se_deti_miluji_a_nemohou_se_vystat_.html