Kdo šetří ma za tři. A někdy také rozvod na krku.
Jsem už pátým rokem v důchodu, s manželem jsme spolu prožili prakticky celý život. Vychovali jsme dvě děti, máme už vnoučata. Naše manželství bylo celkem pěkné, na důležitých věcech jsme se vždycky shodli a kvůli těm méně závažným se občas pěkně pohádali. Asi jako všude. Přes to všechno jsem nyní dospěla do fáze, kdy zcela vážně uvažuji o rozvodu. Důvodem je manželova přehnaná šetřivost a lakota, která se v plné míře projevila právě nyní, kdy už jsme oba dva v důchodovém věku.
Život jsme nikdy neměli jednoduchý, ale kdo ho takový má, že? Brali jsme se v šedesátých letech a od počátku jsme se museli spoléhat jen sami na sebe. Od nikoho jsme nic nedostali zadarmo, na vše jsme si museli poctivě našetřit. Žili jsme skromně, ale nevadilo nám to, byli jsme tak spokojení.
Dokud byly děti malé a studující, snažili jsme se je co nejlépe zajistit a myslím, že se nám to podařilo. Oběma jsem naspořili i docela slušnou částku, kterou jsme jim předali, když se osamostatnily.
Pak jsme s manželem zůstali sami a na našem životním stylu se v oblasti financí nic nezměnilo. Stále jsme žili tak, jak jsme byli zvyklí celý život. Skromná dovolená jednou za rok, dárky k Vánocům a k narozeninám jen symbolické, žádné „výstřelky“ v podobě návštěv restaurací apod. u nás nepřicházely v úvahu. Tedy abych byla přesná – z mé strany bych už chtěla ty otěže trochu povolit, ale manžel byl striktně proti. Tvrdil, že je nutné naspořit si slušnou částku do důchodu, abychom na stará kolena nezůstali bez prostředků.
Podřídila jsem se, ačkoli jsem si říkala, že až tak přísní na sebe být nemusíme, že bychom si měli taky trochu užívat života a nebýt tak přehnaně asketičtí. Manžel však byl neoblomný. A je takový dodnes, spíš je to s ním ještě horší.
Už jsme oba v důchodu a situace je čím dál horší. Manžel totiž šetří stále. I z našich důchodů. Dokud jsme chodili oba do práce, ještě se to dalo, příjmy jsme neměli špatné. Ale z důchodu už není možné spořit takovou částku, jakou byl manžel zvyklý pravidelně ukládat. A tak naši spotřebu a rozpočet utáhl na neúnosnou míru. Je jako posedlý.
Chodí se mnou nakupovat a pečlivě zkoumá každou položku, kterou dám do vozíčku, u každé druhé věci se ptá, jestli to opravdu potřebujeme. Každý můj lak na vlasy nebo tělové mléko mi úplně znechutí řečmi o zbytečném rozhazování. Domluvy, rozhovory, nic nepomáhá. Je šetřením a myšlenkou „na zadní kolečka“ úplně posedlý. Vůbec si neuvědomuje, že sice šetříme, ale vlastně k ničemu, když si ty peníze ani neužijeme.
Teď přišel s dalším argumentem, prý musíme myslet na vnoučata, abychom jim mohli v jejich dospělosti taky něco dát. Připadá mi to absurdní. Tohle přece nejde, abychom se my dva celý život takhle uskrovňovali jenom proto, abychom mohli něco dát dětem a posléze vnoučatům. Dětem už jsme dali a ani vnoučata nepřijdou zkrátka, ale musíme přece myslet i na sebe.
S manželem nehnu. Účet máme společný, takže nemám možnost disponovat se svými penězi „svobodně“. Nevím, co s tím. Celý život jsme se drželi zkrátka, ani teď nemíním začít nezřízeně rozhazovat, co jsme si pracně naspořili. Chci jen nějak důstojně žít, nemít výčitky svědomí, když si koupím něco nového na sebe, zajdu do kina nebo s kamarádkou do kavárny. Pokaždé, když něco takového udělám, je manžel vzteky bez sebe a hučí do mě výčitky a obvinění z lehkovážnosti tak dlouho, až mi všechno dokonale zprotiví.
Možná je to nějaká duševní úchylka, netuším. Jsem z toho všeho už moc unavená, mohli bychom mít klid, slušně si žít, vyrazit občas někam na výlet, na víkend… Místo toho dřepíme doma, jdeme maximálně někam na procházku, nikdy si však nesedneme v žádné restauraci ani na limonádu, jelikož to je „zbytečné rozhazování, když si můžeme pití nést s sebou“.
Vím, že starého psa novým kouskům nenaučím, jsem z toho dost nešťastná. Rozvádět se skoro v pětašedesáti je asi bláznovství, ale já vážně nevím, jak mám manžela přesvědčit, že tímto způsobem už žít nechci, že se vedle něj dusím.
8.4.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 40 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kdo šetří ma za tři. A někdy také rozvod na krku.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpeg)
Jak radí holky, nejdřív bych si zřídila svůj účet, k tomu jeho svolení nepotřebujete.
A šla bych se poradit s jeho ošetřujícím lékařem, pokud nějakého má a k někomu pravidelně dochází, což ve vyšším věku bývá dost časté. Já bych to viděla opravdu na nějakou nemoc.
Ano, máte pravdu, o děti jste se postarali,ale vnoučatům bych nějaké horentní sumy nešetřila.
Přeji hodně štěstí a nedejte se. Život žijeme jen jednou, jinou šanci už mít nebudeme.
Bellana: to klidně můžeš mít i pin a dispoziční právo... Společný účet byl psaný na tátu (ale mamka měla dispoziční právo i kartu na svoje jméno) a po jeho smrti ho banka zablokovala, nebýt toho, že měla kolem sebe příbuzné, byla by mamka do nejbližší výplaty (už na nový účet na sebe) bez peněz.
.JPG){kind=avatar}
Založ si vlastní účet. Zdůvodni to tím, že je třeba, abys nezůstala bez prostředků, kdyby manžel odešel dřív. Na společný účet posílej částku, kterou si sama stanovíš jako svůj podíl na společných výdajích. Manžel ať si šetří ze svého, ty začni žít podle sebe. Aby mi manžel schvaloval, jaký krém či jaký lak na vlasy si můžu koupit, to bych tedy doopravdy špatně snášela. A to nepatřím k rozhazovačkám. Ostatně - já si taky na stará kolena pořídila oddělený účet právě kvůli tomu, že kamarádka po smrti manžela byla nějakou dobu bez hotovosti, neboť kasu držel on a ona neznala pin k jeho kartě ani neměla dispoziční právo k jejich společnému účtu.
a nemůžete si oddělit hospodaření? Myslím to tak, že by měl každý svůj důchod, zaplatili byste si společně bydlení a pak měli každý svůj rozpočet? Ať si zkusí celý měsíc vyjít s jedním důchodem, on by na to brzo přišel
Nevím, co poradit - mám bratra, který je podobného ražení
Já bych se asi vzepřela už dřív.
Ale vždycky si vzpomenu na úsloví: "Skrblík je špatný současník, ale dobrý předek"
To je velmi smutné.... nezbývá než do toho vředu prostě říznout a finance opravdu rozdělit, sice získáš polovinu úspor, ale asi se zlou potážeš u manžela u něho to vypadá na obsesi.
Souhlasim - polovinu uspor na svoje konto - jakozto i duchod a manzelov bych mesicne prevadela pul castky, kterou utratite na chod domacnosti. Do hrobu si to nevezme a TY si uzivej zivota..
Hm... mí rodiče také žili celý život skromně, šetřili na stará kolena, peníze "ukládali" do nemovitostí. Maminka zemřela na rakovinu, když jí bylo 62 let. Otci je nyní o deset víc, ale ničeho se nechce vzdát. Stavby chátrají, byty jsou prázdné, pozemky zarůstají, nic už nezvládně, ale není ochoten cokoliv prodat ani pronajmout. Člověk má žít přítomností, nikoliv plány na stáří, kterého se možná ani nedožije.
Také bych vám, Evo, radila, otevřít si vlastní účet, nechat si důchod posílat na něj a než začnete s manželem hovořit o rozvodu, převeďte si tam vaši polovinu úspor. Touha po penězích může být až chorobná a s postiženým člověkem se rozumně domluvit nelze.
Přeji vám hodně štěstí
Je to smutne, ale znam i smutnejsi pripady... manzele spolu setri, manzel 'tajne' vybiral penize z jineho konta a uzival si veseleho zivota. A zenuska dlouho nic nevedela. 
smutný příběh - 
, že jsi s ním vydržela tak dlouho, i když se to jeho "harpagonství" nyní zhoršilo. Škoda, že nemáš své konto, to se dá ještě zařídit, ne? Dala bych si tam polovinu úspor a nechala posílat důchod. Protože muž má zřejmě důchod vyšší - měl by přispívat na chod domácnosti ve spravedlivém poměru k výši důchodu, nehledě k tomu, že určitě většinu domácích prací děláš ty. Teoreticky by měl finančně ocenit i služby, které mu poskytuješ - kolik by jen zaplatil za prádelnu+žehlení atd.atd. Takovéto omezování osobní svobody bych tedy nesnesla, skádat účty za každou maličkost a nemít ani svoje kapesné na kávu nebo limo v restauraci
-a to určuje i částky na tvé ošacení a kadeřnici
, to už se začíná podobat muslimskému manželství. Rozhodně bych si s ním promluvila, že takhle žít nechci, že mne toto jednání ponižuje a ať se rozhodne - buďto mamon nebo ty.Přeji šťastnější podzim života
já bych začala tím, že bych si zřídila samostatný účet. Na ten společný bych převáděla rozumnou částku na nájem a jídlo a společnou útratu - a se zbytkem bych si nakládala jak JÁ uznám za vhodné. Laky na vlasy, kafe s kámoškou atd... i bych si našla nějakou kámošku na výlet nebo na dovolenou. A manžel ať si nakládá se zbytkem SVÉHO důchodu, jak ON uzná za vhodné. Myslím, že doba, kdy muži měli právo rozhodovat o majetku žen minula někdy v roce 1830
A nemyslím, že je povinností rodičů či dokonce prarodičů dávat dětem a vnoučatům na start do života (zvlášť pokud ty děti a vnoučata jsou zdravý a mají vlastní dvě ruce). Rozhodně ne za cenu, že si rodiče nedají ani tu pitomou limonádu v hospodě na výletě.
