Chorobně se bojím o svou dceru
Od chvíle, co se ztratila Anička Janatková a doslova se po ní slehla zem, mám šílený strach o svou desetiletou dceru. Pořád si představuji, jakou hrůzu musí prožívat rodiče malé Aničky, a uvědomuji si, jak málo stačí, aby se něco takového stalo v podstatě komukoli z nás.
Moje dcera chodí do páté třídy. Jelikož oba s manželem pracujeme a není v našich možnostech se uvolňovat a vyzvedávat ji, každý den trnu, zda došla ze školy v pořádku domů. Neustále ji kontroluji mobilem, až mne mají kolegyně za bláznivou. I manžel mi říká, že ten strach a obavy přeháním.
Ale já si nemůžu pomoci. Kdyby to šlo, asi bych zůstala doma, nebo pracovala jen na zkrácený úvazek, ale něco takového bohužel možné není. Jednu dobu po zmizení Aničky jsem to vyřešila výpomocí kamarádky, která je na mateřské, ale tu už to přestalo bavit a pro dceru do školy nechodí.
Z mého okolí vím, že většina dětí chodí sama. Rodiče doprovází jen ty nejmenší, ty starší už doprovod nemívají – až na několik výjimek.
Bydlíme na velkém pražském sídlišti, cestou ze školy se děti různě rozprchnou, část jich chvíli jde pohromadě, ale pak se postupně rozdělují. I moje dcera chodí ten poslední úsek sama, kdyby na to přišlo, snadno by si ji mohl někdo vyčíhat.
Dřív jsem takový strach neměla. Brala jsem to tak, že i my jsme chodívali sami, nikdy nás nenapadlo se bát, nebo to považovat za něco divného. Jenže dnes je jiná doba. Mnohem nebezpečnější, hlavně ve velkých městech a sídlištích.
Možná jsem jen přehnaně přecitlivělá a měla bych se zklidnit. Jenže nevím jak. Podvědomě pořád myslím na ztracenou Aničku Janatkovou a je mi strašně úzko. Jsem sama, kdo tuto událost tak extrémně prožívá, nebo je mezi vámi někdo, kdo je na tom podobně jako já? Taky máte v poslední době větší strach o své děti, než jste měli dříve?
Slovo psycholožky Renaty Gregorové
Vámi popsaný strach o dceru je vzhledem k události s Aničkou vcelku pochopitelný, a určitě nejste sama, kdo po této děsivé události prožívá obavy o bezpečnost dítěte obdobným způsobem.
To, co můžete pro dceru i pro svoje upokojení udělat, je vysvětlení a poučení dcerky, na co si dát pozor a co dělat v případě nějaké podezřelé situace. Jsem přesvědčena, že taková prevence probíhá na školách v rámci vyučování a zcela jistě proběhla následně po zmiňované tragické události.
Pokud prožíváme strach, ocitáme se v nepříjemném emočním napětí. Trvá-li dlouho, může se projevit somatickými obtížemi (nevolnost, průjmy, bolest či tlak kolem žaludku). Každý máme jinou citlivost vůči strachu, stresu, napětí. Proto také každý prožíváme stejnou situaci odlišně.
Důležité je umět hledat a vnímat to dobré, co se kolem nás děje, více se zaměřit na příjemné prožitky, aby se Váš život nezredukoval jen na obavy a strachy.
Mgr. Renata Gregorová
Klinický psycholog a psychoterapeut
renata.gregor@seznam.cz
www.poradna-psychologicka.cz
30.11.2010 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 42 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,5/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Jsou vaše děti v bezpečí? Bojíte se o ně?
- Pátrání po Aničce je stále neúspěšné
- Ztracená Tereza Chrenková se našla. Pátrání po Aničce Janatkové pokračuje.
Diskuse ke článku - Chorobně se bojím o svou dceru
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ota: souhlas,napsal si to pěkně.
chorobně se bojím už 34 let, a myslím že až do konce života se budu o děti "děti" bát...
Ota: mas pravdu, tohle bylo vzdycky. ale tim to bohuzel neni o nic lepsi. a pomysleni, ze autonehoda je o hodne pravdepodobnejsi nez unos nebo pedofil to taky moc nevylepsuje. 
.gif)
když moje děti chodily do školy a družiny nebála jsem se že je unese nějakej ůchylák tak moc jak se dnes bojím o vnoučata....je to i dobou, to mi nikdo nevymluví, dřív toho nebylo tolik, nepamatuju, že by nějakej hajzlík pobodal tři děti jen tak, pro nic za nic a ještě mu za to na netu fandí.......dnes je těch neskutečnejch hnusáren mnohem víc, lidi se ničeho nezaleknou, před ničím nemají respekt, ničeho si neváží, jak se říká, nic jim není svaté.......proto říkám smrt za smrt, obnovit trest smrti , samozřejmně u prokazatelných případů.....nač ty zmetky živit v kriminále , ty jsou stejně přeplněný........
.jpg)
já jsem taky nikdy nebyla normální,co se týče dětí....bála jsem se,bojím se někdy pochybuji o svém zdraví
Ota: presne to jsem chtela rict. pod to, co jsi napsal se podepisuju.
Vsechny obavy rodicu chapu ( i kdyz si neumim predstavit ten strach) ale jina doba neni.. jen jsme vic informovani o tom, co se deje.
uááá, Ale to je docela obyčejný sobecký strach o sebe, že ti bude mizerně, že budeš prožívat úzkosti. Myslím, že bys měla řešit něco důležitého a ne kraviny a vrtat se ve svých pocitečcích. Hlavně dceři by to ulehčilo život.
.JPG)
Taky mám strach
.jpg)
Kdo nemá děti ten ten strach nepochopí, ale nesouhlasím s tím , že je jiná doba.
Pedofilů a úchylů či psychopatů je pořád zhruba stejně, jen se o tom furt píše a omílá se to dokola ve zpravodajství.
Co dorostenec jsem kdysi hrál tenis s náhodným protihráčem, byl takovej laxní ale hrál dobře.
Pak jsem se v klubu dozvěděl, že je mu asi 27-28a že ve 14 letech někde někoho ubodal a že cca 10 let seděl pak prý dobrovolně prodělal nějakou operaci mozku, která z něj udělala "mouchy snězte si mě" a byl vrácen do socialistické společnosti.......
Když kdysi spartakiádní vrah řádil v Praze tak se žádná mediální kampaň nekonala, když byla závažná dopravní nehoda tak se nikdo nic nedozvěděl, když bouchla chemička tak Rudé Právo psalo o plnění plánu a když v Černobylu bouchla jaderná elektrárna a celá evropa měla poplach tak my jsme jásali na prvomájových průvodech a etapa závodu míru se jela kousek od místa neštěstí jako by se nechumelilo......
Prostě je jiná doba, doba špatných informací, čím hlubší hlas moderátora tím lépe...
Úplně to chápu. Já jsem se taky vždycky bála o svoje děti, až jsem si už kolikrát říkala, že to snad ani není normální. Teď v souvislosti s Aničkou jsou samozřejmě ty obavy ještě větší. Jednou jsem to i říkala psycholožce, že třebas večer usínám a hlavou se mi honí scénáře, jak dítě vběhne pod auto, někde spadne, nebo tak něco. Asi jsme taky hodně ovlivněni zprávami, které denně slyšíme, všechny možné hrůzy, co se kde staly. Tak mi to taky tenkrát ta psycholožka řekla, že kdyby ukazovali milióny spokjených lidí, nikoho by to nezajímalo. Musí to člověk asi brát tak, že procento pravděpodobnosti, že třebas vjede auto na chodník, tu je pořád, ale je tak malé, že nemá smysl se tím trápit. Opatrnost je určitě na místě, i to, že se mají děti pořád poučovat, aby se minimalizovala všechna rizika, ale dál už nemá cenu se trápit představami co by, kdyby.
Myslím, že tímto prochází každá rodina. Neminulo to ani mě. Ale měla jsem obrovské štěstí. Moje děti v ranném dětství milovaly psy a ti zase je. Psi postavali u schránky a odmítali se hnout, dokud nebudou mít s sebou mé ratolesti. ... Tím jsem měla chvíli volné ruce a děti neplacený baby-sitting. Spokojenost byla na všech stranách. A protože ti naši pejskaři byli báječní lidé, chodili naproti dětem k autobusu a doprovázeli je až domů. Dokonce jeden starý pán děti hlídal tak poctivě, že každé pochybné postávající auto nechal legitimovat policajty. Kupodivu se páni řidiči už vícekrát neukázali.
Přála bych všem takové všímavé a dobré lidi v sousedství. 
Stejně tak jsem se bála i já o naše dcery a potom zase o vnuky. Z Aničky jsem byla hodně špatná a manžel mě neustále uklidňoval, že si to nemám tak brát.Ale dovedu si představit tu hrůzu rodičů, když o Aničce vůbec nic nevědí.
Děti je třeba poučit, ale teď, jak říkali o tom pedofilovi z Ořechova u Brna, tak tam měla malá dívenka velké štěstí, že byla tak duchapřítomná. Prý ji chytil za nohy a za krk, to potom můžete dětem vykládat cokoliv, ale ony nic nezmůžou.
Vůbec se nedivím, že máte strach o dceru, já bych na tom byla stejně.
