Mám odpustit svému otci?
Nevím, jak se mám zachovat ke svému otci. Po mnoha letech mne kontaktoval a chtěl by, abychom se začali stýkat. Pro mne je to ale velmi těžké. Je mi padesát, naposledy jsme se viděli, když mi bylo čtrnáct.
Vzpomínky na něj nejsou vůbec hezké. Celé dětství jsme s bratrem prožili ve strachu. Otec byl velmi agresivní, hodně pil. Často nás bil, i maminku. Ta to dlouho snášela, až když mi bylo čtrnáct a bratrovi deset, podala žádost o rozvod. Otec se odstěhoval a nikdy jsme ho už neviděli. Ne, že by nám to vadilo, naopak, byli jsme rádi.
Teď mi od něj přišel dopis, ve kterém se omlouvá a prosí o odpuštění. Prý by byl moc rád, kdybychom ho i s bratrem navštívili. V dopise také zmiňuje, že je vážně nemocný a nezbývá mu už moc času. Celé to na mě dělá dojem, že chce na sklonku svého života dát některé záležitosti do pořádku a rád by své děti ještě viděl.
Možná vám budu připadat krutá, ale ten dopis mě vůbec citově nezasáhl, tedy ve smyslu, že by mi otce bylo líto. Pro mne je to cizí člověk a když jsem o tom mluvila s bratrem, tak ten to cítí stejně. Ten rovnou řekl, že za ním v žádném případě nepůjde. Mně se taky nechce, ale říkám si, jestli bych se neměla překonat, přese všechno je to můj táta, patrně se nachází na sklonku života. Kdybych za ním šla, tak ne kvůli němu, ale kvůli sobě, abych si to jednou nevyčítala.
Jednoduché rozhodování to není. Vzpomínky na něj jsou opravdu hrozné, když si vzpomenu, jak v opilosti řádil, mlátil nás kabelem až jsme měli jelita, jak jsem se styděla před ostatními dětmi, jakého mám tátu, je mi ještě teď po letech strašně. Představa, že toho člověka uvidím a měla bych dát najevo nějakou účast, nebo co já vím, mi není vůbec příjemná. Jak byste se zachovali v mé situaci vy? Překonali byste se, nebo byste nejitřili staré rány?
8.8.2017 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 43 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.já bych taky jela. ani pro něho určitě nebylo jednoduché rozhodnutí Vám napsat. jela bych tam kvůli sobě.
lee: To je skvělý citát.
Těžké rozhodnutí - ale já bych určitě jela .. abych si to pak nevyčítala.
lee: krásně řečeno , myslím že on si svůj kalich hořkosti už vypil......odpustit lze ale zapomenout ne.....
orinka:
těžko radit, ale já jsem ráda, že jsem svému tátovi stihla odpustit a smířit se s ním, nebylo to s ním vůbec snadné, ale zemřel náhle a vím, že kdybych to neudělala, trápilo by mě to... odpouštíme kvůli sobě, slyšela jsem krásný citát: neodpustit je totéž, jako pít jed a čekat až nepřítel zemře...
Já bych asi jela. Měla jsem velmi špatný vztah s nevlastním otcem. Kromě pozdravu jsme spolu téměř nemluvili. Při poslední návštěvě jsem s ním sama začala mluvit a při odchodu jsem mu podala ruku. Druhý den zemřel. Byla jsem ráda, že jsme se tak trochu usmířili. Naopak svého biologického otce jsem neznala, on mě taky ne. Poctivě platil 24 let, ale o setkání neprojevil zájem. Já dlouho taky ne. Když jsem se rozhodla, že ho vyhledám, abych se o něm a o dalších členech rodiny něco dozvěděla, bylo pozdě. Zemřel. A tak o polovině svých genů nemám žádné informace. Jeho další děti byly uražené, že jim o mně neřekl a neměly o kontakt zájem.
Být v situaci pisatelky a mít na otce špatné vzpomínky, taky bych váhala. Ale poslat no do háje a víc se s ním nestýkat vždycky jde. Zvlášť když bydlí dost daleko.
On nechce, abyste si ho vzali do péče. On se chce rozloučit, omluvit. Udělejte to pro klid svědomí, dokud žije. Uvidíte, že se vám uleví. V Otčenáši je přece....a odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům....tahle modlitba přetrvala věky a má trvalou platnost. I nevěřící v ní najdou řešení.
Nechapu, proc bys ho mela navstevovat nebo si neco vycitat Ani by mne nenapadlo za nim jet.
Proste bych dopis spalila a je to. Vim, ze na to zapomenout nejde, ale casem se odreagujes a cela ta situace bude minulosti.
V takovem pripade bych ho teda videt nechtela.
U mych deti je to trochu jine,deti ho od 4 let neznaji,nenavstevoval je,neplatil na ne,po letech se ozval,kdy deti byli v puberte,navstivil je a byli u nej na prazdninach,deti otec nadchnul svou klukovskou povahou,berou ho jako kamarada ne jako tatu.S dcerou si otec obcas telefonuje a mluvi s ni jako s kamaradkou ne jako dcerou
catcat: (11:03): To zni v dane situaci jako dobry napad
No jo, na smrtelny posteli cloveka napadne, ze co kdyz to peklo nakonec opravdu existuje, a snazi se last minute napravit sve hrichy
catcat:
catcat: taky mne to v koutku duše napadlo - aby snad nemusel vše darovat na charitu ???
catcat 11:06: