Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

My ženy, alespoň některé, se občas chováme jaksi nelogicky. Na jednu stranu si stěžujeme, jak málo na sebe máme času, kolik nám ho zabere péče o domácnost a rodinu, na druhou snad ani pořádně odpočívat neumíme. Jako by chvíle, které věnujeme samy sobě, byly trestné a opovrženíhodné.

Například moje maminka. Občas jsme vyrazili na pořádnou túru jenom s tátou a bratrem. Maminka tyto výšlapy absolvovat nemohla kvůli zdravotním problémům. Měla tedy takřka celou sobotu jen pro sebe. Využila ji pokaždé téměř stejně: uklidila, vyprala, upekla, navařila. Za celý den se prakticky nezastavila.

Tento model jsem po ní automaticky převzala i já. Když už se mi poštěstilo být pár hodin sama bez dětí, nikdy mě nenapadlo, že bych si mohla celou dobu třeba jenom číst. Kdepak. Honem honem, aspoň na to mám klid... a už to lítalo: záclony z oken, grunt kuchyňské linky a samozřejmě něco uvařit a upéct. Výsledkem bylo, že místo abych byla odpočatá, byla jsem udřená a uhoněná víc než za „běžného provozu“.

K tomu, abych si takového „volna“ uměla náležitě užít, jsem se dopracovala postupně. Uklidit přece můžu kdykoli, ne?

Moje kamarádka Pavlína k tomuto prozření dosud nedospěla:

„Pokaždé, když manžel s dětmi v sobotu odjedou někam pryč, říkám si, že poslechnu všechny ty rady z dámských časopisů. Naložím se do vany, udělám manikúru, pedikúru, pleťovou masku, zábal na vlasy a vůbec se budu věnovat sama sobě. A vždycky to dopadne úplně jinak. Rozhlédnu se po bytě a zjistím, co je potřeba udělat. Připouštím, že se mi do toho chce. Nikdo za mnou nepostává, nikdo po mně nic nechce. Pracuje se mi tak dobře a svým způsobem si to užívám.“

Přiznám se, že ji chápu. Pro maminku malých dětí je odpočinkem už to, že nemá ty caparty alespoň půl dne na starosti. Všechno ostatní jí pak připadá jako úžasný oddech a odreagování.

Jak to máte vy? Co nejčastěji děláte, když se vám podaří zůstat třeba celý den sama doma?