Stala jsem se neplacenou chůvou. Jak z toho ven?
Se sestřenicí Klárou jsme měly ještě donedávna nadstandardní vztahy. Je jen o rok starší, vyrůstaly jsme v jednom městě a často se navštěvovaly. Když skončilo období dětských her, v pubertě jsme si vzájemně svěřovaly svá „malá dívčí tajemství.“ Ve stejném roce jsme se provdaly a v následujícím roce se nám narodily děti, mně syn Michal a sestřenici dcerka Věrka. Taky jako „vdané paní“ jsme se často navštěvovaly a povídaly si hlavně o našich dětech, které za pár let nastoupily do stejné školky. No prostě rodinná idyla, která trvala až do loňského roku.
Vloni se totiž Klára rozvedla, její manžel se odstěhoval a sestřenice zůstala sama s malou Věrkou. Taky přišla o práci a musela počítat s každou korunou. Byla jsem proto moc ráda, když se jí podařilo najít slušně placenou práci, ale to jsem ještě netušila, že to bude mít dopad i na naší rodinu.
Začalo to zcela nenápadně. Sestřenice mně poprosila, zda bych jí občas vyzvedla Věrku ze školky, když bude muset výjimečně zůstat v práci přesčas. Ráda jsem to své kamarádce z dětství slíbila. Za několik týdnů jsem však již Věrku ze školky vyzvedávala pravidelně a sestřenice se vymlouvala na práci, jindy si zase musela zajít ke kadeřnici, nebo si něco zařídit. Pak už se na nic nevymlouvala, brala jako úplnou samozřejmost, že jí vyzvedávám dítě ze školky. Teď už si zvykla k nám chodit pro Věrku až v šest nebo sedm hodin večer, takže Věrka v naší rodině tradičně tráví odpoledne a samozřejmě u nás taky večeří. Mému manželovi se to už přestává líbit a já se mu ani nedivím. Nejde ani tak o ten kus žvance, ale hlavně o to, že naše rodina si vlastně nemůže vytvořit svůj odpolední a podvečerní program, neboť čekáme, až si přijde sestřenice pro svou dceru.
Musím si už se sestřenicí promluvit, ale nevím jak jí to mám říct. Poraďte mně, jak jí taktně naznačit, že o své dítě se hlavně musí postarat sama, já jí mohu jen občas vypomoci. Vždyť na druhé straně dobře vím, že jako samoživitelka to nemá lehké, a pak jsme kamarádky od dětství a ráda bych, abychom kamarádkami i nadále zůstaly.
21.1.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 47 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,7/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Související odkazy:
- Má sestra je nesamostatná hysterka
- Moje dítě se dívá na televizi. Jsem proto neschopná matka?
- Příbuzné si člověk nevybírá
Diskuse ke článku - Stala jsem se neplacenou chůvou. Jak z toho ven?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
já třeba vozím sousedce dítě do školy, ale ona zase moje děti různě vyzvedává - nepočítáme to přesně kolikrát kdo kam jel - ale myslím, že jsme na tom tak plus mínus autobus stejně - a to se jedná fakt jen o ten odvoz do školy nebo ze školy, ne o hlídání a živení dalšího dítěte... mezi přáteli musí být jasné dohody (clara pacta...)
Hele, ona taky moc taktu neprojevila, když ti hodila dítě na krk. Takže bych jí vše řekla na rovinu - že jsi jí ráda vypomohla, když měla problémy, ale že prostě nemůžeš mít její dítě na starosti každý den až do večera. A že malou budeš mít ráda třeba každé pondělí, ale že by třeba bylo fajn, kdyby ona na oplátku občas vzala tvého synka (copak ty si nepotřebuješ skočit ke kadeřnici nebo občas dělat přesčasy?), ale každý den to zkrátka nejde.
