Jsem hypochondr, pomozte mi, umírám...
Začínám pomalu, ale jistě šílet ze své matky. Vždycky to byla pohodová ženská se smyslem pro humor a jen tak něco ji nerozházelo. Poslední rok je s ní však k nevydržení. Stal se z ní totiž nesnesitelný hypochondr.
Nemine den, aby mi nevolala a nestěžovala si na nějaký neduh, případně na propukající chorobu. Neustále ji něco bolí, někde píchá, pokaždé je to něco jiného. Jeden den například umírá na ledvinovou koliku a druhý už o potížích s ledvinami nic neví, avšak nevýslovně trpí bolestí hlavy. Aspoň třikrát týdně je u doktora, bere kvanta prášků. Lékaři u ní však žádnou vážnější chorobu neobjevili. Navíc jí po různých lécích na bolest není dobře.
Táta se sestrou jsou z ní už skoro šílení. Pro ně je to všechno mnohem těžší, protože s ní bydlí. Já to schytávám po telefonu a při návštěvách. Už jsme zkusili všechno možné. Politovat, uklidňovat, vyhubovat, hnát k doktorovi, ignorovat a anebo jí vysvětlit, že si nemá všecko tak brát. Všechno marné. Pokaždé začne usedavě plakat, že její potíže nemístně zlehčujeme a že až jednou umře, všem nám dojde, jak jsme jí křivdili.
Nenapadá mě, jak jí z tohohle začarovaného kruhu pomoct. A vlastně i nám ostatním. Čím víc se na to soustředí, tím víc "chorob" totiž objevuje. Zažil jste někdy někdo něco podobného? Nenapadá vás, jak to řešit, a přitom mámě neublížit. A také bych byla vděčná za nějakou radu, jak máme to její věčně bolestínství přežít já, táta a sestra. Všem předem děkuji.
12.6.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 47 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem hypochondr, pomozte mi, umírám...
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Můj tchán byl vážně nemocný, odešel do invalidního důchodu a když byl doma, jeho koníčkem se stalo pročítání domácího lékaře. Chytil snad všechny nemoci, které si přečetl, včetně laktační psychózy. Už sice nežije, ale myslím si, že lidé, kteří mají moc času se pozorovat, si nemoci vymýšlejí z dlouhé chvíle. Kdyby měla maminka práce nad hlavu a k tomu nějaké koníčky, neměla by na blbosti čas.
co takhle zkusit zajít k psychologovi,to je již nemoc a ani vy ani ona sama si nemužete pomoci,chce to jedině odborníka,nejdřív bych za ním zašla sama on jistě dobře poradí,