Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Máme třítýdenní holčičku, je to naše první miminko. Oba dva s manželem ji velice milujeme, nemůžeme se jí „nabažit“. Zatím je ještě hodně malinká, v podstatě jenom spinká, jí anebo pláče. I já jsem ještě po porodu rozbolavělá, a tak doufám, že se během šestinedělí dáme i s Natálkou obě dohromady.

Myslím ale, že všechno zvládám docela v pohodě. Jediné, co mne dost znervózňuje, je ten věčný pláč. Natálka je totiž ubrečené miminko. Mléka mám dost, hlady určitě netrpí. Dávám si i pozor, co jím, abych jí nezpůsobovala nějaké zbytečné bolení bříška. Přesto to u nás vypadá tak, že malá buď spí, nebo pláče. Ještě jsem nezažila, aby byla chvíli vzhůru „jen tak“ a vypadala spokojeně. To je akorát při krmení, po kterém hned usne. Za hodinu se však probudí a vydrží plakat až do dalšího krmení.

Zjistila jsem, že když jí dám do pusinky svůj malíček, zklidní se. Koupila jsem tedy pár dudlíků, a když začala Natálka plakat, jeden jsem jí hned dala. Zafungovalo to úžasně. Maličká se zklidnila, hezky si podudávala a vypadala náramně spokojeně.

Měla jsem velkou radost, kterou mi však po příchodu z práce zkazil manžel. Vyčetl mi, že jsem dudlík použila, odvolával se na naši dohodu, ve které jsme se rozhodli vychovat naše dítě bez šidítka. To je pravda, mluvili jsme o tom, ještě když jsem byla těhotná. Jenže copak jde taková věc naplánovat? Člověk může mít určité předsevzetí, ale zachovat by se pak měl podle toho, jak se situace vyvíjí.

Vysvětlovala jsem manželovi, že než nějaká dohoda by pro něj mělo být důležitější, že je Natálka spokojená a její pláč se výrazně zmírnil. On to však není schopen pochopit. Nedivím se, přes den je v práci, vrací se až navečer, neposlouchá ten pláč jako já od rána do večera.

Nicméně manžel trvá na tom, že mám Natálce dudlík vzít, považuje ho za hloupost a zlozvyk, navíc prý naší holčičce narostou křivé zuby. Já si to nemyslím. Většina dětí vyrostla na dudlíku a křivé zuby nemají.

Máme teď kvůli dudlíku doma pěkné napětí, protože já ho Natálce vzít nemíním a manžel mne za to osočuje z neschopnosti, že nejsem s to utišit své dítě jinak. Nejhorší na tom je, že když přijde z práce, dudlík jí sebere a vůbec mu nevadí, že se malá pláčem obrací naruby. Hádáme se kvůli tomu strašně, což nepřispívá ani mně ani mojí holčičce.

Jak mám manžela přesvědčit, že dudlík není pro malé miminko nic závadného a škodlivého?   

teplé léto.