První den v první třídě. Zavzpomínejte si.
Když jsem byla malá, strašně jsem se těšila, až se ze mě stane „velká“ školačka. Záviděla jsem svému staršímu bráškovi aktovku a penál, i to, jak sedí nad sešity a smolí úkoly. Byla to pro mě známka toho, že už je opravdu velký.
Když nastal čas, abych i já zasedla do školních škamen, nemohla jsem se dočkat. Stále dokola jsem kontrolovala ořezané tužky a pastelky v penále, zkoušela, jak mi sluší aktovka... A těšila se, až nadejde vytoužený den D.
Dočkala jsem se. Ale vše dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala, a nevydařený začátek toho nejdůležitějšího školního roku jsem pak za sebou táhla jako balvan po celých deset měsíců.
Prvního září jsem totiž místo s aktovkou do školy nakráčela s angínou do zdravotního střediska. Zatímco děti se pomalu seznamovaly se školním prostředím, slavnostně přebíraly Slabikáře a potřeby na výtvarnou výchovu, já jsem doma se zábalem na krku polykala antibiotika a ronila hořké slzy.
Po třech týdnech jsem se konečně dočkala. Starší brácha mě čapnul pod křídlo a vedl poprvé do školy. Když jsem se zmateně prodrala hučící šatnou, odvedl mě do mé třídy a zmizel jako pára nad hrncem. Jediná jistota, někdo, kdo mi byl blízký a koho jsem znala, mě opustila a já byla vržena přímo do jámy lvové.
Šokovaně jsem stála u dveří a zírala na své budoucí spolužáky. Neznala jsem nikoho. Děti, které se mnou chodily do školky, patřily do jiné třídy. Pocit zoufalství a ztracenosti násobilo ještě to, čeho jsem byla svědkem. Až na pár výjimek se všechny děti „bavily“ tím, že se posmívaly uplakané brýlaté holčičce, která byla navíc trošku oplácanější. Kluci i holky se předháněli, kdo dokáže na její adresu říct peprnější a urážlivější výrok.
Bylo mi nanic. Nohy jsem nedokázala odlepit ze země. Bála jsem se vejít dovnitř a zařadit se mezi tu rozjívenou smečku. Z tohoto stavu mě vytrhl až hlas soudružky učitelky: „Co tady děláš? Jak to že už nejsi v lavici?“ Tón nezněl ani trochu mile a příjemně. Slzy se mi rozkutálely po tvářích a vysoukala jsem ze sebe, že jsem dneska ve škole poprvé. „Aha. Tak pojď. A přestaň brečet!“ Chytla mě za rameno a posadila do předposlední lavice. Samotnou.
Pak ještě rychle vyběhla, přinesla mi učebnice, sešity a všechny pomůcky, které tehdy děti ve škole dostávaly, bleskově mi udělila pokyny co a jak, přičemž mi říkala příjmením, a začalo vyučování.
Nestíhala jsem. Už nevím, co se tenkrát probíralo; jediné, co si pamatuji, je, že jsem měla utkvělý pocit, že vůbec ničemu nerozumím. Soudružka učitelka kladla nějaké úplně nesrozumitelné dotazy, děti třepetaly ručičkami a já seděla jako tvrdé „y“. Žádné laskavé uvedení mezi děti, kdy by jim třeba řekla, jak se jmenuji, že jsem byla nemocná a aby mi pomáhaly...kdepak. Spadla jsem do toho rovnýma nohama a pěkně natvrdo.
Je zajímavé, jak někdy dokáží chod příštích událostí ovlivnit i úplné maličkosti. Nejenom že jsem neměla šanci zapadnout do kolektivu, ale několik prvních týdnů jsem byla stále „ta, která ničemu nerozumí a které se musí všechno opakovat“. Strašně jsem se styděla, protože kdykoli jsem se na něco zeptala, třída propukla v hurónský smích. Pak už jsem se radši neptala, abych se uchránila výsměchu, ale důsledkem bylo, že jsem zadání nepochopila správně a pak se na mě zase zlobila soudružka učitelka.
Připadala jsem si jako v pasti. V druhém pololetí se situace začala postupně normalizovat, ale stejně to nebylo ono. Do školy jsem nechodila ráda, vůbec jsem se tam necítila dobře. Až od druhé třídy začalo být konečně všechno v pořádku a já jsem zjistila, že ostatní děti jsou docela fajn, našla si kamarádku a vše špatné bylo téměř zapomenuto.
Přesto na svou první třídu nevzpomínám ráda. Z dnešního pohledu už vím, že chyba nebyla ve mně, ale tehdy jsem si to tak rozebrat neuměla. Kdybych ve svých šesti letech znala slovo mindrák, určitě bych si říkala, že mám na nějaký pořádný právě zaděláno. Neschopná, nechápavá, odvržená holčička...
Jaké jsou vaše vzpomínky na první školní den a rok? Doufám, že trochu veselejší než ty moje.
28.8.2012 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 44 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - První den v první třídě. Zavzpomínejte si.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Na první školní den si nepamatuji, ale vím, jak jsem v první třídě chodila v neděli kolem školy a říkala, škoda, že je neděle a neučíme se. (V sobotu se učilo). Byli jsme silný poválečný ročník a 6 prvních tříd A,B,C,D,E,F asi po 40 dětech. V první třídě jsme měli učitelku, specialistku na prvňáčky, od druhé do deváté třídy jsme měli druhou třídní učitelku. Byla hodná, ale na výlety s námi nejezdila, protože byla stará. Narodila se 1910 a končili jsme 1962 - bylo jí tedy pouhých 52 let. Chodili jsme za ní do Domova důchodců, kde zemřela když jí bylo 93 let. Se třídou se scházíme už 50 let každoročně před Mikulášem a sejde se nám pokaždé 20-25.
Tak já vzpomínám ráda....měla jsem tmavou aktovku s oranžovou mašinou
a fialové šaty co se táááák krásně točily
A od první do čtvrté úžasná soudružka učitelka Wágnerová
jediné co mě to kazilo byla nejlepší kamarádka z domu, kterou dali do jiné třídy, ale i to nám rodiče od druhé vyřešili, takže paráda
I kolktiv byl bezva...s pevným základem asi 15 lidí se scházíme párkrát do roka dodneška
Jinak moje vzpomínky na první školní den:
Naše první třída byla poslední, která u nás na malé vesnici začala. O rok mladší bratr nastoupil již do sousedního 5km vzdáleného městečka, jelikož v době normalizace, se malotřídky na vesnicích rušily. Tam jezdily všechny děti autobusem kde nás bylo asi 40 od 1tř. do 9tř. První třída mě bavila, celkem jsem se nudila. Nejvíc mě zajímalo, když my 1. Třída jsme měli např. kreslení a soudružka učitelka s druháky probírala třeba prvouku. Bylo nás v 1. třídě 7, z toho 3 cikáňata. Jedna cikánská holčička byla v první třídě již po třetí. Na tehdejší dobu byla velmi vzdělaná, protože pak s námi došla až do konce 7-mé třídy. Všechny ostatní cikánské děti totiž jezdily až do okresního města do zvláštní školy. Jednu jasnou vzpomínku mám: než se mnou šli rodiče ten první školní den do první třídy, zavedli do školky ještě mého mladšího bratra. Paní učitelka ze školky vyzvídala, jak se těším a chtěla mě zastrašit, jak budu mít spoustu učení, a jak se mi bude stýskat, a že si už nebudu moci pořád hrát. Ty její řeči mě tak naštvaly, že jsem jí „vpálila“ že se mi stýskat nebude, že jich už mám plné zuby . Ve školce jsem totiž nesnášela to odpolední spaní…
Na malé vesnici družina nebyla. Dostala jsem klíč, a po škole jsem chodila hned domů. Byla jsem tedy doma o mnoho dříve než můj mladší bratr, který mi tu samostatnost záviděl. Ale také se dočkal... Také totiž nechodil do družiny a když byl on v první třídě a já ve druhé, tak jsme jezdili domů společně. A i z toho sousedního městečka jsme byli doma již většinou ve 13 hod. Rodiče chodili z práce až v 15:00. V té době byla družina jen pro žáky z toho městečka, a ne pro nás přespolní. S odstupem času, jako máma, se na to samozřejmě dívám jinak, ale pro mě z těch prvních pár roků ve škole byly nejzajímavější ty volná odpoledne bez trvalého dohledu rodičů nebo babiček. Babička s pratetou sice bydlely v naší vesnici, chodily nás nastřídačku ráno vypravovat, ale odpoledne již ne, to jsme k nim mohli přijít „na besedu“ ale nechodili jsme každý den  a „postih“ ze strany rodičů za to také nebyl…
.JPG){kind=avatar}
První školní den byl pěkný. Byli jsme na školním hřišti. Svítilo sluníčko. Starší děti si nás rozebraly, uvedly na lavičku, dali nám pastelky a slabikář. Pak všichni potleskem přivítali ve škole. Připadali jsme si hrozně důležití.
Horší to bylo potom další dny. Do našeho městečka jsme se přistěhovali v květnu. Ještě jsem nepochytila místní nářečí, mluvila jsem tím naším. I když obojí bylo valašské, přece jen se lišilo, v mé rodné vesnici se víc blížilo slovenštině. Kromě toho jsem byla hýčkané dítě, opečovávané několika tetami, strejdy, vlastně skoro každým z vesnice, protože jsem byla takový ten malý rozumbrada a usměvavé sluníčko. A najednou se mi děti posmívaly, že mluvím jinak, chovám se jinak, nejsem načinčaná (na fotkách je vidět, že jsem si nelámala hlavu rovnáním podkolenek, kolena rozbitá, knoflíky ledabyle zapnuté, takový nepovedený kluk). Nebavilo mě kreslení, škaredě jsem psala, zpívala falešně, četla jsem rychle očima a pomalu pusou, takže vlastně taky špatně. A tak jsem po nějaké době začala chodit za školu. Ale paní učitelka byla rozumná kantorka ze staré školy, tak jsem dvojku s chování nedostala. Jen pořádný výprask od maminky. Nikdy jsem neměla samé jedničky, jen na maturitním vysvědčení. I tak jsem potom chodila do školy docela ráda. Bulala jsem jen hodiny slohu, kreslení a zpěvu a později i tělocviku.
.gif)
Kozoroh18: krááásný 
Johanka74 - 28.8.2012 8:19 
já se pamatuji jako dnes, mamka mne vedla za ruku a parkem procházel Láďa s bednou v ruce a já na něj křičela - ahóój Láďa já jdu do školy a on já jdu na vojnu. Byl to usměvavý ,,kluk´´ co chodil k sousedům. Co bylo ve třídě nevím.
škoda, chyba byla nejen v učitelce, ale hlavně v Tvých rodičích. Měli si v zít z práce volno, ane "strčit" Tě staršímu bratrovi, který po předání hned zmizel. Do třídy Tě měli uvést rodiče. Jistě by si jich učitelka všimal. Ale i tak by Ti ty 3 týdny chyběly.
.gif)
Nástup do první třída katastrofa. měla jsem připravenou bledě modrou sukýnku s vestičkou a ono sakryš 1.9.1980 lilo jako z konve 
Musela jsem mít hnusnou odpornou pláštěnku (asi nějaká fobie nebo co 
,ale doteď nenosím v dešti ani pláštěnky ani deštníky,radši jsem durch). Jelikož jsem nechodila nikdy do školky a čas jsem trávila sama nebo s dospělýma,tak mi děti nějak nic neříkaly. Chytla jsem se "hvězdy třídy" a to se se mnou táhlo až do konce gymplu. Vždycky ta ošklivější a nezajímavá družka nějaké super holky,která si ze mě dělala poskoka. ve škole mě to vůbec nebavilo, protože spložáci slabikovali Honzíkovu cestu a já už uměla dávno číst plynně a v té době jsem četla Robinsona Crusoe, takže mě nějakej Honzík vůbec nezajímal. 
V září se chystám k zápisu na VŠ a v říjnu opět "poprvé do školy", tak doufám, že to nebude zase prů.er a hlavně doufám - že snad nebudu nejstarší 
Když jsme ve 3.třídě dostali soušku rovnou po škole, byl to balzám. Ve 4. jsme měli starší úču před důchodem a to byla paní učitelka s velkým U a i na druhém stupni jsme měli super třídní Květuši Novotnou.
První třída byl horor. Mojí nejlepší a jedinou kamarádku dali do jiné třídy. Paní učitelka z dnešního pohledu byla psychopatka. Máma byla půl roku v nemocnici. Hned první den nám souška řekla básničku, kterou jsme se měli naučit a já si jí nepamatovala, brečela jsem. V říjnu jsem dostala první pětku z diktátu, ani jsem nevěděla co je diktát. Nikdo se se mnou neučil, nebyl kdo. Otec byl v práci a dělat úkoly s cholerickým otcem-no comment. Paní učitelka mi znechutila školu dokonale. Jednou rozdávala pochvaly, když jsme odcházeli z tělocvičen do třídy. Já si myslela, že ji dala i mě. Když jsem si šla s notýskem pro rudou hvězdičku, tak udělala monstr proces, kdy mě tahala po ostatních prvních třídách, že lžu a že mě nechce. To byl v pátek. V neděli jsem brečela, že nevím, do jaké třídy mám jít. Mamka v nemocnici. Teta si z toho dělala srandu, otec by mě seřezal, nikdy neřešil, kdo měl pravdu - vždycky ji měl ten druhý než já. Jako dítě jsem si opravdu nedovolila autoritám lhát. Jinej slabej malej spolužák si sám podepsal úkol a taky ho souška perzekuovala před celou třídou. Takhle kráva na té škole učí dodnes. Učitelské haranty rozmazlovala a na nás byla jak dráb. Jednou jsem o ní řekla, že je zlá a spolužačka mě s tím vydírala, že jí to řekne a musela jsem jí dávat svačiny. No alespoň jsem zhubla. Jediná pěkná vzpomínka je na spolužáka, se kterým jsem nakonec seděla a se kterým jsme se předháněli v pětkách (měla jsem jich 13 za první pololetí) a který se mě snažil rozesmát vymyšlenými historkami, jak má strejdu na parníku a tetu v cirkuse. V pololetí jsem měla dvojku. Pak jsem se nějak vzpamatovala a od té doby jsem měla skoro samé jedničky. Hořká vzpomínka, nechuť ke škole, nervy z každé zkoušky ale zůstaly.
proč jsem se po přečtení článku opět o trochu více utvrdila v tom, že hodně šikany mezi dětma vzniká z chování učitele k jedlotlivým žákům.
Moc si toho asi tak z 1.-4. třídy nepamatuji,z nějakých důvodů se mi skoro vše vytěsnilo....Úču jsme měli tehdy "starou babu",odhaduji tak okolo 50,byla přísná,museli jsme sedět s rukama složenýma za zády a kdo neposlechl,tak třískla dosti tlustým a dlouhým ukazovátkem nejdřív do lavice a podruhé už se musela natáhnout ruka a třískla přes ruku.Myslím,že jsem se jí dost bála.Ve škole mi to šlo samo,až do 3.třídy samé jedničky.Naopak jsem se dost ve škole nudila,když se tehdy postupovalo velice pomalu,aby i ten nejblbější vše pochopil.Po škole se šlo na oběd a pak do večera byla družina.Bývalý hospodský sál s kamny a čeveně navoskovanou podlahou,kde byly i ty hospodské stolky a židle,hračky skoro žádné,a tam jsme psali úkoly a teprve pak jsme si mohli tiše a bez běhání hrát....a čekat,až si pro nás rodiče,mnohdy až okolo 18-19 hodin vyzvednou.
Na první třídu si moc nepamatuju, ani na paní učitelky, jen vím, že jsme měli dvě - jednu mladší, která odešla v půlce roku snad ze zdravotních důvodů, a druhou pak starší. V paměti mi utkvěl pan učitel, kterého jsme měli ve 2.-4. třídě, starší pán, který uměl báječně vyprávět. Do třídy jsem chodila s dětmi, které jsem znala z okolí bydliště, takže žádné trauma se nekonalo. Ale tebe, Merylko, lituju, je hrozné, co způsobí necitlivý přístup takové jedné soudružky učitelky.
Je to zajímavé, u nás dívenka, co nenastoupila kvůli nemoci ve správný den, byla hvězdou třídy po celá léta. I na střední, tam se mnou chodila taky. Bohužel už ale nežije. Jinak mám vzpomínky takové: měla jsem šílené červené trevírové šaty, někdy jsem měla pocit, že moje máma ani jinou barvu nezná. Byla jsem vykulená a divila jsem se, jaktože některé děti ze školky jsou v béčku a u nás jsou zase úplně cizí děti z jiných školek. A velice nespravedlivé mi přišlo, že jsme měli starou, protivnou učitelku a béčko mladou, co s nima nacvičovala různé tanečky. My jsme měli staré, omšelé lavice a oni měli novější, odpředu dozadu se zvyšovaly, aby všichni viděli. Spravedlnosti jsme se dočkali až v šesté třídě. V našem městě přibyla jedna škola a šoupali s třídama. Naši třídu přendali do modernější školy a oni v té staré škole zůstali.
