Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Když jsem byla malá, strašně jsem se těšila, až se ze mě stane „velká“ školačka. Záviděla jsem svému staršímu bráškovi aktovku a penál, i to, jak sedí nad sešity a smolí úkoly. Byla to pro mě známka toho, že už je opravdu velký.

Když nastal čas, abych i já zasedla do školních škamen, nemohla jsem se dočkat. Stále dokola jsem kontrolovala ořezané tužky a pastelky v penále, zkoušela, jak mi sluší aktovka... A těšila se, až nadejde vytoužený den D.

Dočkala jsem se. Ale vše dopadlo úplně jinak, než jsem si představovala, a nevydařený začátek toho nejdůležitějšího školního roku jsem pak za sebou táhla jako balvan po celých deset měsíců.

Prvního září jsem totiž místo s aktovkou do školy nakráčela s angínou do zdravotního střediska. Zatímco děti se pomalu seznamovaly se školním prostředím, slavnostně přebíraly Slabikáře a potřeby na výtvarnou výchovu, já jsem doma se zábalem na krku polykala antibiotika a ronila hořké slzy.

Po třech týdnech jsem se konečně dočkala. Starší brácha mě čapnul pod křídlo a vedl poprvé do školy. Když jsem se zmateně prodrala hučící šatnou, odvedl mě do mé třídy a zmizel jako pára nad hrncem. Jediná jistota, někdo, kdo mi byl blízký a koho jsem znala, mě opustila a já byla vržena přímo do jámy lvové.

Šokovaně jsem stála u dveří a zírala na své budoucí spolužáky. Neznala jsem nikoho. Děti, které se mnou chodily do školky, patřily do jiné třídy. Pocit zoufalství a ztracenosti násobilo ještě to, čeho jsem byla svědkem. Až na pár výjimek se všechny děti „bavily“ tím, že se posmívaly uplakané brýlaté holčičce, která byla navíc trošku oplácanější. Kluci i holky se předháněli, kdo dokáže na její adresu říct peprnější a urážlivější výrok.

Bylo mi nanic. Nohy jsem nedokázala odlepit ze země. Bála jsem se vejít dovnitř a zařadit se mezi tu rozjívenou smečku. Z tohoto stavu mě vytrhl až hlas soudružky učitelky: „Co tady děláš? Jak to že už nejsi v lavici?“ Tón nezněl ani trochu mile a příjemně. Slzy se mi rozkutálely po tvářích a vysoukala jsem ze sebe, že jsem dneska ve škole poprvé. „Aha. Tak pojď. A přestaň brečet!“ Chytla mě za rameno a posadila do předposlední lavice. Samotnou.

Pak ještě rychle vyběhla, přinesla mi učebnice, sešity a všechny pomůcky, které tehdy děti ve škole dostávaly, bleskově mi udělila pokyny co a jak, přičemž mi říkala příjmením, a začalo vyučování.

Nestíhala jsem. Už nevím, co se tenkrát probíralo; jediné, co si pamatuji, je, že jsem měla utkvělý pocit, že vůbec ničemu nerozumím. Soudružka učitelka kladla nějaké úplně nesrozumitelné dotazy, děti třepetaly ručičkami a já seděla jako tvrdé „y“. Žádné laskavé uvedení mezi děti, kdy by jim třeba řekla, jak se jmenuji, že jsem byla nemocná a aby mi pomáhaly...kdepak. Spadla jsem do toho rovnýma nohama a pěkně natvrdo.

Je zajímavé, jak někdy dokáží chod příštích událostí ovlivnit i úplné maličkosti. Nejenom že jsem neměla šanci zapadnout do kolektivu, ale několik prvních týdnů jsem byla stále „ta, která ničemu nerozumí a které se musí všechno opakovat“. Strašně jsem se styděla, protože kdykoli jsem se na něco zeptala, třída propukla v hurónský smích. Pak už jsem se radši neptala, abych se uchránila výsměchu, ale důsledkem bylo, že jsem zadání nepochopila správně a pak se na mě zase zlobila soudružka učitelka.

Připadala jsem si jako v pasti. V druhém pololetí se situace začala postupně normalizovat, ale stejně to nebylo ono. Do školy jsem nechodila ráda, vůbec jsem se tam necítila dobře. Až od druhé třídy začalo být konečně všechno v pořádku a já jsem zjistila, že ostatní děti jsou docela fajn, našla si kamarádku a vše špatné bylo téměř zapomenuto.

Přesto na svou první třídu nevzpomínám ráda. Z dnešního pohledu už vím, že chyba nebyla ve mně, ale tehdy jsem si to tak rozebrat neuměla. Kdybych ve svých šesti letech znala slovo mindrák, určitě bych si říkala, že mám na nějaký pořádný právě zaděláno. Neschopná, nechápavá, odvržená holčička...

Jaké jsou vaše vzpomínky na první školní den a rok? Doufám, že trochu veselejší než ty moje.