Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

V dnešní době, kam se člověk podívá, tam se to hemží malými dětmi a jejich nadmíru spokojenými matkami, jež jejich mateřství zcela naplňuje a čas strávený se svými dětmi považují za to nejkrásnější, co je mohlo v životě potkat.

Připadám si jako černá ovce a ráda bych se zeptala ostatních maminek, jak na tom jsou ony. Protože já ať dělám, co dělám, nějak se mi stále nedaří být tou úžasnou maminkou, která od rána do večera prožívá bezbřehé pocity štěstí.

Mám dvě děti – 6 a 3 roky. S mladším jsem ještě na mateřské, naštěstí už jen do konce tohoto roku, od ledna nastupuji do práce. A říkám zaplať pánbu, protože nevím, jestli by mé další setrvávání převážně ve společnosti mých dětí nemělo neblahý vliv jak na mne, tak především na ně.

Samozřejmě, že je obě velice miluji a dala bych za ně život. Věnuji se jim, jak nejlépe dokážu, čtu pohádky, chodíme na výlety a za zábavou, snažím se je někam směrovat a správně vychovávat.

Jenže jsem ani v nejmenším netušila, jaká je to dřina. Každý den, od pondělí do pátku prakticky 24 hodiny denně stále dokola. A děti (alespoň ty mé) rozhodně nejsou nějací andílci, kteří životem proplouvají s neutuchajícím úsměvem na líci. Naopak.

Kolikrát mi dochází trpělivost. A to tak, že hodně. Šílím z neustálého handrkování o hračky, vymýšlení u jídla, dohadů, co si vezmou nebo nevezmou na sebe. Večer, když je uložím, s železnou pravidelností chodí jeden po druhém o něco otravovat. Venku na hřišti utíkají, hlavně ten mladší má velkou zábavu z toho, když ho honím, aby nevběhl do silnice.

V takových chvílích se chovám naprosto nepříčetně a přiznám se otevřeně, že ječím. Ječím jako Viktorka u splavu, kolikrát mám pocit, že to se mnou sekne. Sotva zažehnáme nějaký konflikt a můžu na chvíli vydechnout, mé ratolesti vymyslí něco dalšího. Asi abych se nenudila. Skoro každé jídlo, koupání, mytí, obouvání, nakupování (dosaďte si, co chcete), je spojeno s nějakou scénou, pláčem, fňukáním, dohadováním.

Asi dělám něco špatně. Ale ať bádám, jak bádám, nemůžu na nic přijít. Snažím se být důsledná, věnovat se jim. Přesto jsou mé děti nějaké nezvladatelné. Máma tvrdí, že jsem jen přetažená, že ty děti jsou naprosto normální jako každé jiné. Vyčítá mi ten můj častý jekot i to, že jsem se dostala do stádia, kdy pro ránu nejdu daleko. Zjistila jsem, že dobře mířená „facka“ je totiž tím nejrychlejším řešením. Místo sáhodlouhého dohadování, které nakonec končí mým řevem a zároveň křikem toho či onoho dítěte, případně obou naráz, pěkný lepanec to vyřeší raz dva. Jakmile začne některé dítě kvůli nějakému nesmyslu natahovat, plesknu ho přes pusu a rázem je ticho.

Vyčítá mi to jak máma, tak manžel. Podle nich bych měla být trpělivější a brát ohled na to, že se jedná o malé děti. Jenže já už nějak nemůžu. Jsem vyždímaná jako kilo citronů. Nejhorší je, že když už se výjimečně stane, že si manžel vezme obě děti někam na procházku, vrátí se všichni nadmíru spokojení a on si je nemůže vynachválit. Tím víc se pak cítím jako neschopná a totálně nemožná matka.

Pochopí mne tady někdo, nebo mne taky odsoudíte? Nejsem nějaká herodeska, své děti miluji, ale zároveň jich mám plné zuby. Je to normální?