Dcera se žene do neštěstí. Mám tomu jen přihlížet?
Asi mne odsoudíte a řeknete, že mi do toho nic není, že je dcera dospělá, ať jí nemluvím do života, ale já to risknu. Opravdu by mne zajímalo, co byste dělaly vy na mém místě, kdybyste viděly, jak se vaše dítě žene do neštěstí. Copak tomu můžu já, jako máma, jen nečinně přihlížet? To přece nejde, jde o mou dceru.
Je jí 24 let a bezhlavě se zamilovala. To by asi bylo pochopitelné a nic bych proti tomu samozřejmě neměla, ale její partner mi k ní vůbec nesedí a myslím, že s ním nebude šťastná, akorát si to zatím neumí představit. Oznámila mi, že se budou brát a když jsem se jí to snažila vymluvit, přestala se mnou komunikovat. Je mi pěkně úzko.
Proč se mi její partner nelíbí. Za prvé je o dost starší, je mu už 42 let, to znamená osmnáctiletý věkový rozdíl. Myslím, že si ji vybral proto, že nějakou vyzrálejší ženu by tak snadno neopil rohlíkem. Podle mne s ním něco není v pořádku. Je dvakrát rozvedený, z prvního manželství má jedno a z druhého dvě děti. To nejstarší je už dospělé, je to kluk, dvěma mladším je 9 a 6 let. S těmi se pravidelně vídá každý druhý víkend.
Rozvedl se údajně kvůli nevěrám svých manželek, alespoň tak to dceři prezentoval. Už to mi je divné. Že by mu obě dvě zahýbaly a on, chudák, tak dvakrát ztratil rodinu? Nemyslím si to. Podle toho, jak jsem měla možnost ho poznat, je to trochu dost komplikovaná povaha. Je hodně výbušný, řekla bych i vzteklý, asi dvakrát jsem byla svědkem jeho amoku a řeknu vám, že to na mne bylo dost. Přitom šlo o nějakou banalitu, jen prostě nebylo po jeho.
Dcera je jím úplně omámená, jinak si to neumím vysvětlit. Jistě, je zamilovaná, má růžové brýle, bojím se, aby až jí spadnou, pro ni nebylo pozdě a nestala se další jeho bývalkou s jedním, či dvěma dětmi na krku.
Ona si vůbec neumí představit, co ji čeká. Vidí všechno jako pohádku, představuje se krásný život po boku milujícího muže. Ale ono to s největší pravděpodobností bude jinak. Jejím manželem bude neovládající se cholerik, každý druhý víkend se bude starat o jeho dvě děti, bude muset strpět placení alimentů a další výdaje směrem k nim. Bojím se, že její dopad na zem bude jednou hodně tvrdý.
Chtěla bych tomu nějak zabránit, ale nevím, jak. Když jsem se snažila, urazila se a nařkla mne, že jí její štěstí nepřeju a už tři týdny se mnou nepromluvila. Bydlí u něj. Nevím, co s tím, jsem na ni sama, exmanžel se o ni po rozvodu nijak zvlášť nezajímal a s ním žádný citový vztah navázaný nemá. Je jedináček. Asi mi nezbude, než ji nechat, aby si nabila nos, ale věřte mi, že mi to jako mámě doslova drásá srdce.
21.6.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 51 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera se žene do neštěstí. Mám tomu jen přihlížet?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Nemáš jinou možnost, než se dívat, jak si tvá dcera nabije čumáček. Mám něco podobného za sebou - jako dcera. Vzala sjem si v 19 letech o 14 let staršího alkoholika a nikdo se mnou nehnul. Za necelé 4 roky jsem už měla téměř dvouletou holčičku a rozvodový papír. Měla jsem štěstí a našla si pak skvělého chlapa, jsme spolu už 12 let a máme celkem 3 děti - manžel nikdy nedělal rozdíly v dětech, ač jsou "jeho" jen dvě děti. Prvního dcerka nezajímá, lepší než fakan je chlast. Nabila jsem si hubu, ale jsem teď mnohem šťastnější, když vím, co v mém muži mám! A rodiče? Ti chudáci jen čekali, kdy dorazím, pak i s miminkem, nešťastná, ubrečená zklamaná....A vždy mě podrželi, nic nevyčítali!!!!
Dcerka je dospělá a svéprávná, své jsi jí řekla a to je vše co teď můžeš udělat. Na Tvém místě bych se maximálně snažila urovnat vztah k dcerce, na jejího partnera bych už neřekla ani slovo, maximálně bych se snažila být součástí jejího života a dala jí pocit, že se může kdykoliv vrátit a já neřeknu ani popel natož "já Ti to říkala". Snaž se jí vytvořit zázemí aby kdyby něco nevyšlo tak se před Tebou nestyděla a zbytečně netrpěla. Čím víc do ni budeš hučet tím víc se Ti bude vzdalovat a třeba i setrvávat v nefunkčním vztahu jen aby Ti ukázala. Držím Ti palce, ale měnit můžeš jen sebe a své postoje nikoho jiného a to ani dcerku. Prostě to ber tak, že ona tuhle zkušenost potřebuje a konec koncům třeba jí to vyjde. Měla by jsi jí držet palce.
Muzes ji rict co si myslis, jak to vidis a doufat
, ze pochopi - neco si z toho vezme, mas vic zkusenosti a jako matka to s ni opravdu myslis dobre (lip to s ni snad nikdo na svete nemysli)..., taky ji rekni, ze rozhodovat se bude sama, ona ponese nasledky...Podle me Ti nezbyva nez tise doufat, ze dcera prokoukne nebo jsi nastavajiciho spatne odhadla...Vetsinou si to "decka" udelaji po svem, ale mas pravo ji k tomu neco rict...a doufat...
.jpg)
Dcera se žene do neštěstí. Mám tomu jen přihlížet?
ANO.
Zkušenosti jsou nepřenosné a nakonec, stejně nemůžeš dělat nic, kromě toho, že si svými akcemi pokazíš vztah s ní, a až bude v pytli, pokud k tomu dojde, bude mít pocit, že a mámou nemůže přijít.
Jinak si tedy myslím, že skutečnost, že on se každý druhý týden stýká se svými dětmi, je naopak kladná - má o ně zájem a placení alimentů..... no, slovo STRPĚT mi tam opravdu nesedí - on má děti, to ví, takže placení alimentů je přece přirozená věc.
Ať si u něj klidně bydlí, ale proč se hned vdávat??
Po roce bude možná ráda, že svatba neproběhla. A co tomu říká tatínek?
Podle sebe soudíš jiné.....ikdybys měla nakrásno pravdu, tak takovým to poručnickým jednáním logicky dceru akorád znechutíš, což se stalo a teď pláčeš nad výdělkem. Jediná cesta vede se dceři omluvit a pokusit se vztah urovnat. Ono je něco jiného jí říci v klidu slušně svůj názor, ale nikoliv útočit na jejího partnera. To, že nevyšlo manželství tobě ještě neznamená, že na 100% nevyjde dceři, to ukáže čas. Pokud nepřekonáš svojí ješitnost, tak zřejmě ztratíš dceru, případná vnoučata a zůstaneš jak v plotě a to chceš...???
Rodiče vždy bolí pohled na své děti, které se řítí do neštěstí. To, co jsi udělala, se nejenže minulo účinkem, ale dokonce Vás to rozdělilo. A každá další Tvoje připomínka bude jen přilíváním oleje do ohně.
Na Tvém místě bych se snažila s dcerou mluvit. Řekla bych jí, že můj názor zná. Že jí už nebudu zasahovat do jejího života, ani jí domlouvat, pozvala bych je na oběd a snažila se spřátelit s jejím nastávajícím, případně i jeho dětmi. Jedině tak si udržíš stálý kontakt s dcerou. A i když tušíš, že to nebude mít jednoduché, takto bude cítit, že má vždy k Tobě otevřené dveře.
Všichni se nejlépe učíme na vlastních chybách. A každý z nás má svůj osud, svoji životní cestu, po které musí kráčet. Někdy je ta cesta dlouhá a pořádně těžká, jindy překážky překonáme rychle a dokážeme se zbavit přítěže. A to, co se jiným může jevit jako nežádoucí, jinému je prospěšné či potřebné. ...
Přeji hodně štěstí a pevné nervy. 
