Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Dnes je tomu přesně týden, co v pražské Troji beze stopy zmizela devítiletá Anička Janatková. Policejní pátrání nepřineslo žádný výsledek, po Aničce jakoby se slehla zem. Našel se pouze její baťoh, bunda a láhev s pitím. Žádné stopy, indicie…nic.

Verzí, co se mohlo této malé dívence stát, je několik. A ani jedna z nich není příznivá. Jednalo se o útok agresivního pedofila? O únos? Obchod s bílým masem? Možností je mnoho. Pro rodiče je však zmizení jejich dcery něčím, co si jen málokdo dokáže představit. Jak mučivé a hrozné musí být, když nevíte, co se s vaším dítětem stalo, zda žije, či nežije, jestli třeba někde netrpí. Nepomohl ani pokus Aniččina tatínka nabídnout případným únoscům vysoké výkupné.

V souvislosti se zmizením malé Aničky se s větší intenzitou probírá, zda je v naší zemi pro děti bezpečno, jestli by nebylo dobré zajistit školním dětem doprovod do školy a ze školy, nepouštět je samotné ven… Tyto úvahy jsou zcela logické. O své děti se bojíme všichni. Otázkou je, jaká je reálná možnost zajistit bezpečí dítěte naprosto dokonale, beze zbytku.

V době, kdy rodiče chodí do zaměstnání a školní družiny fungují jen do určitého věku dítěte, se často jeví možnost pravidelného doprovodu dítěte jako neuskutečnitelná. Pravda, někde mohou zastoupit babičky a dědové, sousedky, kamarádky. Ale vždy to nejde. V takových případech by mohlo pomoci, kdyby děti chodily alespoň ve větších skupinách.

S dětmi je potřeba stále hovořit

I když zajistíme doprovod do školy, kroužků apod., nikdy nemůže být naše ochrana stoprocentní. Děti by měly být v každém případě poučeny o tom, jak se chovat a co dělat, když je osloví někdo cizí. Všichni si asi z dětství pamatujeme varování před „hodnými strýčky s čokoládovými bonbóny“. Jenže dnes je už doba jiná. Ti, kteří se rozhodnou odlákat malé dítě, používají leckdy až neuvěřitelné lsti, kterým může důvěřivá ratolest snadno podlehnout.

Varování pro naše děti by tedy mělo obsahovat co nejvíce takových situací, které mohou v reálu nastat. A tato varování by měla být často opakována, neškodí si s dětmi takovou scénku i zahrát a naučit je, jak budou konkrétně reagovat.

Co všechno může „úchylák“ použít?

Takový člověk se neštítí ničeho a klidně zahraje malému dítěti na city: Ztratil se mi pejsek, pomůžeš mi ho najít? Posílá mě maminka, je v nemocnici a mám tě za ní přivést…. To jsou jen dva z mnoha různých příkladů. Může se také stát, že úchyl nezaútočí hned, ale postupně se s vyhlédnutým dítětem seznámí. Prohodí pár slov, zeptá se na školu, kamarády… Po několika setkáních pak dítě takového člověka nepovažuje za neznámého a snadno se jím nechá odlákat kamkoli. Proto je nutné dětem zdůrazňovat, že se nikdy a za žádných okolností nemají dávat s nikým cizím do řeči a prosby o jakoukoli pomoc odmítat – ať si dotyčný řekne někomu dospělému.

Počítač a internet – nebezpečí dnešní doby

Rájem pro různé pedofily pak bývá internet, kde s dětmi navazuje virtuální kontakt. Mnozí se neváhají vydávat za jiné dítě a získají tak důvěru. Rodiče by měli v každém případě kontrolovat kde, s kým a co si děti prostřednictvím internetu píší. V tomto ohledu jde jakékoli soukromí stranou, bezpečí je přednější. Vždycky by však dítě mělo mít na paměti, aby s nikým, koho poznalo jen virtuálně, nechodilo na osobní schůzku.

Případ malé Aničky je alarmující. Co konkrétně stojí za jejím zmizením, zatím nikdo z nás neví. Já jen doufám, že se to dozvíme. Nejen my, ale především její rodiče. Ta nejistota, kterou prožívají, musí být šílená. Každé zazvonění telefonu, zvonku na dveřích, myšlenky, kde Anička je a zda se vrátí… Toho se nezbaví nikdy, dokud nebudou vědět, co se s jejich holčičkou stalo. Z celého srdce jim přeji, aby se se svou dcerkou šťastně shledali. I když s postupujícím časem se tato šance rozplývá ve stále nepropustnější mlze.