Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Já měla panenek spoustu a hrála jsem si s nimi se všemi na nejrůznější způsoby. Později jsem na ně taky sama šila. Měla jsem velkou mrkací s blond vlásky, ta se jmenovala Zuzanka. Pak dvě takovéty gumové s namalovanými vlásky, jedna z nich byla černoška. Ty miniaturní pěticentimetrové jsem měla taky. Měly ručičky a nožičky přidělané na gumičkách, které se trhaly, tak jsme je postupně museli nahrazovat. Od babičky jsem dostala čůracího chlapečka, ale ten mě moc nebavil - co s malým miminem, že?
První barbínu jsem dostala asi v osmi letech k Vánocům a byla po mámě (která ji dostala za hlubokého sicialismu). Měla platinové mikádo a bílé rty. Byla to taková elegantní dáma. Později jsem dostala ještě černovlasou a taky Kena.

masenka: Napiste,co to je ta Tonnerka??Neznám....

Jadvinka: Děkuji za pochvalu, já mám taky tři Tonnerky, atky jsem uháčkovala zatím na dvě, na tu třetí je ne a ne dodělat

Na dně skříně mám schovanou svoji chodící mrkačku se silonovými vlasy...Možná, že by byla už dobrá někam do antikvy

masenka: tvoji dceru Lenku znám.Taky jsem blázen do panenek Tonner tak se na svých stránkách navzájem občas navštívíme
jenže ona je přes oblečení umělkyně na slovo vzatá-má nádherné šatičky

byla a dodnes jsem panenková.Jako malá jsem měla blondýnku Zuzanku babička mi na ni háčkovala a mamka zkoušela účesy.Pak mi ji někdo venku ukradl(po mnoha letech jsem zjistila,že to byla má nynější švagrová).Pak jsem si v pěti letech rozbila hlavu o radiátor a mamka mi slíbila,že když nebudu při šití brečet tak dostanu panenku.Dodnes si na to šití pamatuju jak mi neukápla ani slza.A tak jsem se dočkala.Panenku mi koupil strejda mamka košatinku-kočárek a babi mi do ní našila peřinky s uháčkovanými růžovými motýly.Dodnes pamatuju ,jak jdu na 1.máje s kočárkem -důležitá jak nevím co a byl nádherný den.Je to už přes 40.let.
A pak jsem milovala panenky ty malinké za pětikačku co se jim daly dělat v krabicích pokojíčky.

S panenkami jsem si nikdy nehrála. Na přitulení jsem měla obřího plyšového medvěda (většího než jsem byla já) a jinak jsem si radši kreslila, hrála hry a tak... Panenky mě nikdy nebavily. Ani panenky-miminka.

mam-ča:

Já jsem panenky milovala, měla jsem jich hromadu. Nejradši jsem měla panenku Milušku, tu jsem dostala od dědečka k prvním narozeninám. Pak Kamilku - chodičku s dlouhými blond vlasy a mrkacíma očima. A měla jsem i ráda maličké gumové panenky, které se vozily tuším z NDR a které jsem vždycky dostala, když jsem neplakala při píchání ucha. Protože jsem trpěla na záněty středního ucha, měla jsem jich fakt hromadu. Ačkoliv panenka Barbie je stejně stará jako já, když jsem byla malá, nic jsem o ní nevěděla. Ale stejně jsem vždycky toužila po panence s prsama. Dostala jsem ji k dvanáctým narozeninám, ale už bylo pozdě, to už jsem si s panenkama nehrála.

Svoji první panenku s vlasama jsem dostala hned po narození od mamčiných kolegyň z práce. Jsme spolu vyfocené u dortu s jednou svíčkou. Jak jsem začala žvatlat, dala jsem jí jméno Halina. Asi jako bych tenkrát tušila, komu se v dospělosti budu podobat... Potom jsem ještě měla mimino, mluvící panenku a jednu panenku z Ruska - byla hrozně bledá a měla vlasy barvy mrkve. Nejvíc jsem si ale hrála s malinkými panenkami, pro které jsem měla byteček ze starého kufru, s nábytkem a koupelnou. Šila jsem jim šatičky, peřinky, až skoro do 15ti let. Bohužel se to nedochovalo, skončilo to u mladších sestřenic a pak kdovíkde...
Barbíny mě nějak minuly, naštěstí... Nedávno jsem viděla panenky tonnerky, na které se šije a dělají se i boty. Některé jsou opravdu krásné.

Dostala jsem mrkačku se silonovými vlásky jako bolestné za odstranění mandlí. Byli jsme chudí, od maminky to bylo velice velkorysé, musela na ni dlouho šetřit. Ale moc jsem si s ní nehrála. Na hraní jsem měla maličkou pěticentimetrovou panenku, měla domeček z krabice od margarínu, v krejčovství jsem si vyžebrala odstřižky a šila jsem jí oblečky. Taky jsem na ni pletla. Jmenovala se Janička, po mé nejmilejší tetě. Jednoho dne jsem přestala plést na panenku a začala plést na sebe, pak jsem na sebe začala šít a panenka i se všemi oblečky skončila u jedné holčičky, kterou její rodiče odložili u babičky a přestali se o ni starat. I mrkačka nakonec skončila u ní.

JUPIIIII - to je ten muj CYRIL ale ja ho mela porad nahateho a i ted je porad nahatej

Panenky jsem měla, ale moje hraní s nimi se omezovalo na experimenty typu : Posadit co nejvíc panenek na sametový talíř historického gramofónu na kliku a vozit je jako na kolotoči.
Pak jsem pozvolna zvyšovala rychlost otáčení, a panenky opouštěly "kolotoč" ve směru tečny.
Asi jsem nebyla úplně ukázková holčička...

Jako prvni panenku jsme mela takovou celou gumovou a ukousla jsem ji prstiky - to jsem mela 3 - 5. let - jmenovala se CYRIL a jeste ji mam u rodicu ...
- kolem 6. let jsem dostala pod stromecek - chodici .... ale jmeno nevim ...
- a pak kolem 8. mi privezli nasi z RUSKA - takovou - co i hezky sedela ...mela vlasky a v puse magnet ... kdyz jsem ji dala lzicku - delala hlavou ne ..
a kdyz jsem ji dala lahvinku s mlekem ( vse umele ) tak to tim magnetem i drzela ....
VSECHNY jsou jeste u nasich na hure ....

Jo asi tak v 1. třídě jsem se od nějaké spolužačky doslechla,že má "chodičku",která prý i mluví! Hrozně jsem bažila po tom,abych ten zázrak viděla,ale bohužel....dodnes jsem to neviděla!