Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi 28 let, před půlrokem se mi narodil syn a žiju ve spokojeném manželství. Jediný problém, který řešíme, je moje matka. Skoro se dá říct, že my dvě na sebe nedokážeme promluvit normálně, věčně na sebe útočíme, hádáme se, chytáme se za slovo.

Stokrát si můžu říkat, že až příště přijde, radši si překousnu jazyk a nenechám se vyprovokovat. Marně. Každá její návštěva u nás končí jejím uraženým odchodem, kterému předchází ostrá hádka.

Moje máma totiž ve svých pětapadesáti letech dospěla k přesvědčení, že všechno ví nejlíp, všemu rozumí a že je povinna svá moudra předávat a šířit dál bez ohledu na to, jestli o ně její okolí stojí, nebo ne. Žena mého bratra už s ní skončila úplně a zakázala jí k nim chodit, protože na to neměla nervy. Bratr s dětmi tedy jezdí k rodičům sám, aby se naši mohli potěšit s vnoučaty.

Vzhledem k tomu, že je to moje matka, takhle radikální řešení praktikovat nemůžu a ani nechci. Přes to, jaká máma je, ji mám ráda a nechtěla bych náš kontakt přerušit. Někdy však mám pocit, že je to nad mé síly.

Ona má totiž dojem, že musí všechno, co děláme nebo naopak neděláme, komentovat. Spoustu věcí už pouštím jedním uchem tam a druhým hned ven, ale na některé reagovat musím. Když se třeba začne navážet do mého manžela, že příliš pracuje, je málo doma, že by se měl malému víc věnovat... Nebo když mi dává téměř příkazy, co a jak mám svému půlročnímu synovi dělat.

Malý už není kojený, o mléko jsem přišla v jeho třech měsících. A kdyby bylo na mámě, snad by ho nejradši od té doby krmila pomalu jako dospělého. Stokrát jsem jí říkala, ať si svoje stravovací experimenty nechá, marně. Využije každé příležitosti a snaží se mu podstrčit něco, co takhle malé dítě rozhodně ještě jíst nemá. Martínek nedělá s jídlem problémy a ochotně otvírá pusinku v podstatě na cokoli. A já si pak vyslechnu, že jsem krkavčí matka, když mu to tak chutná a já mu to odpírám. Ale copak budu jenom kvůli tomu, že je moje máma bláznivá, krmit takhle malé dítě svíčkovou s knedlíkem nebo rozmixovaným řízkem?

Nejde však jenom o jídlo. Máma mi mluví doslova do všeho. Když jsme si pořídili myčku na nádobí, chytala se za hlavu, co je to za rozmařilost. Ona ji prý nikdy neměla a taky žije. Každý nový kousek oblečení mi zkritizuje s tím, že bych měla být víc spořivá.

Je toho hodně, nemůžu sem všechno vypisovat. Peskuje mě, provokuje, mám pocit, že si v tom přímo libuje. Táta se ji snaží brzdit, můj manžel radši odejde pryč, když k nám máma dorazí, já se s ní hádám. Nic z toho nezabírá. Mele si pořád svou, a když už neví, kudy kam, demonstrativně se rozbrečí a uraženě odejde.

Už z ní mám žaludeční křeče, a když se ohlásí na návštěvu, vůbec se na ni netěším. Přesto nejsem schopná zaujmout vůči ní nějaké ráznější stanovisko. Připadám si jenom jako slepice, která se nechá strhnout ke zbytečnému handrkování.

Co s tím? Manžel tvrdí, že jsem příliš slabá a měkká, že kdybych udělala rázný krok a důrazně jí řekla, že jestli se nezačně chovat normálně, nebudeme se stýkat, tak by si dala pozor. Jenže pro mne je právě tohle strašně těžké. Pořád je to přece moje máma.