S dítětem v posteli. Ano, či ne?
Je večer, mladá maminka se právě uložila ke spánku vedle svého manžela a najednou... Dětské nožičky capou po chodbě a hup, matrace se zhoupne, peřina nadzdvihne a mezi vámi a manželem vykoukne hlavička vašeho tříletého mrňouska i s plyšovou hračkou. „Maminko, můžu tady spinkat, prosím, prosím, já se tam sám bojím,“ žadoní nebožátko tak dlouho, až... Možná to znáte také. Povolit, nebo ne?
Zamyslela jsem se nad tím poté, co jsem v jednom dětském centru vyslechla rozhovor dvou mladých maminek. Jejich názor na věc vám posléze přiblížím.
Miminka...
Když se miminko narodí, je to velká událost. Milují ho všichni, nejvíc jeho rodiče. Maminky se svých drobečků nemohou nabažit a takové schrupnutí s děťátkem je sladké. Odborníci se v tomto ohledu názorově dost liší. Všeobecně panují obavy, že by matka mohla dítě zalehnout. Někteří psychologové naopak zastávají názor, že žádná matka své dítě nezalehne. Napadá mne: ale co otec?
Rodiče většinou dětský pláč nevydrží a řeší to tak, že dítě vezmou spát k sobě.
Na tohle se názory také různí. Z jednoho pohledu prý není moc dobré na sebe děťátko příliš fixovat. Na straně druhé panuje mínění, že je-li dítě neklidné a pomůže mu, když může usnout u rodičů, kde se cítí klidně a bezpečně, není důvod mu to odpírat.
Děti předškolní...
V tomhle věku jsou naše děti zvídavé a roztomilé. Pokud jde o spaní s rodiči, mají jednu velkou „chybu" – umějí mluvit, a tudíž i žadonit. A umějí roztomile capat. S nimi už to tak jednoduché není. V noci se kroutí, kopou, brblají ze spaní. Tím se nám dospělým nejen snižuje komfort ve spánku, nýbrž trpí i život manželský – intimní. Otázkou je, do jaké míry děti v tomto věku i ve spánku skutečně potřebují přítomnost rodičů.
Vlastně je chápu. Z jejich pohledu musí být nespravedlivé, když musí spinkat sami v dětském pokoji, ve své postýlce, zatímco rodiče mohou být v noci spolu v té báječné velké posteli.
Opravdu nás tolik potřebují, opravdu se cítí tak bezpečně a naše přítomnost jim pomáhá, nebo nás jen zkoušejí, protože chtějí být středem našeho vesmíru? Dokáží nás pokaždé obměkčit, nebo budeme přísní a povedeme je k samostatnosti, či povolíme jen ve výjimečných případech, například, když jsou nemocné? Těžká volba.
Přichází okamžik, kdy je třeba zaměřit se na budoucnost. Jestliže povolíme, dokážeme je to později odnaučit? Mohli bychom totiž mít problémy nejen se spaním, ale se „zneužíváním“ ze strany dítěte i v jiných oblastech. Mohlo by si myslet, že vždy, za všech okolností dosáhne svého. Bylo by dobré myslet i na náš intimní život.
Děti školní...
Nemyslím, že je běžné, aby děti školního věku spaly s rodiči. Život přesto občas přinese nečekané situace, kdy je tato varianta takříkajíc nevyhnutelná. Myslím, že typickým příkladem je rodina v rozvratu. Řekněme, že rodiče nemohou ani dýchat stejný vzduch, natožpak vedle sebe spát. Někdy jeden z rodičů zabere dětský pokoj a dítě se na přechodnou dobu přesune do ložnice k druhému rodiči (zpravidla k matce), než se „to vyřeší“.
Může se však stát, že i po definitivním odchodu jednoho z rodičů, trvá dítě na tom, aby mohlo s tím druhým spát. Tyto děti jsou pod velkým tlakem a takto se cítí bezpečněji a milovaněji. Podle psychologů je podobná situace přijatelná nejpozději do 12 let věku dítěte. Pak by se společné spaní mělo bezpodmínečně odbourat, zvláště ve vztahu matka – syn. Důvod je jasný: Dítě by mohlo být do budoucna výrazně poškozeno ve vztahu k druhému pohlaví – nemuselo by chápat hranice v rozdílu mezi matkou a partnerkou. (Nemysleme hned na sex.)
Vraťme se teď na začátek, k dvěma maminkám z dětského centra. Jmenují se Magda a Veronika.
Jaký názor na věc mají?
Magda (26 let, má tříletou dcerku) říká:
„Malá s námi spí často. Mně ani manželovi to nijak nevadí, spíše naopak. Zatím máme jen ji, a tak si jí užíváme, co to jde. Nebojíme se, že bychom ji nějak poškodili. Ani se necítíme omezováni. Pokud jde o sex, umíme si poradit.“
Konec úvodního úryvku by v jejím případě vypadal takto: Žadoní nebožátko tak dlouho, až se maminka usměje a řekne: „Tak jo, broučku, ale budeš už spinkat.“
U Veroniky (24 let, má syna tři a půl roku) by „naše nebožátko“ odešlo s nepořízenou do své postýlky.
Veronika si totiž myslí, že: „Syn už je dost velký na to, aby s námi musel spát. Nechceme, aby se na nás nějak nezdravě upnul. Chceme, aby byl samostatný, aby měl jasně vymezené hranice. Pochopitelně jde také to, abychom měli my dospělí i náš kluk klidný a ničím nerušený spánek. Já jsem také s rodiči nechodila spát a necítím se nijak ochuzena. Zkrátka má svou postýlku, svůj pokoj a svoje soukromí, my to respektujeme a on musí respektovat to naše. Bude to pro něj přínos do života.“
Kdo má podle vás pravdu? Který názor je vám bližší a jak to je nebo bylo u vás doma?
14.12.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 53 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - S dítětem v posteli. Ano, či ne?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Alice. - 14.12.2012 3:28
Já taky zastávám názor, že dítě potřebuje víc než nějaký konfort, cítit lásku rodičů a bezpečí. Jak se asi cítí tříletý prcek, který je vyhnán z ložnice rodičů do svého pokoje? Nevím, jestli tak malé dítě může pochopit, jestli spíš nechápe jako nelásku rodičů, možná se cítí sám a odstrčený. Není to spíš naopak, že z něho vyroste sice samostatný, ale sobecký člověk, který bude prosazovat jen svoje zájmy, protože tak se to naučil. A nechápu, že jsou rodiče, kteří nechtějí dítě v posteli, ale pes tam má domovské právo
annie: nakonec máme letiště a po každém boku postel normoš ještě ;)
Esssi - jé, tak těch chytrých rad jsem slyšela taky nepočítaně...
To je asi nějaký folklór.
Každý ať dělá tak, jak mu vyhovuje.
Čtyřmetrovka by se nám šikla taky, ale už bychom se nepohnuli v místnosti.
Poptej se známého truhláře.
Jsem k tomuto tématu kdysi napsala tohle:
Dítě v posteli
Náš prvorozený syn spal ve své postýlce přesně do tří týdnů věku. Pak jsem zjistila, že nejlepší způsob nočního krmení je kojit vleže. Takže dítě už nám zůstalo v posteli, protože jsem samosebou pokaždé usnula. Několik zkušených matek mi sdělilo, že toho budu trpce litovat.
Poměrně rychle jsme si na toho malého vetřelce zvykli. Dozvěděla jsem se další moudro, prý když se tísním na své půlce postele s dítkem, nemůžu se pořádně vyspat. Dle mého názoru je jakákoliv matka permanentně tak utahaná, že je ráda, že si vůbec může jít lehnout a je jí úplně fuk, kolik spolunocležníků má. Mně osobně by nevadilo ani všech sedm trpaslíků i se Sněhurkou, hlavně aby spali celou noc.
Další dotaz z řad zodpovědných byl, jestli se nebojíme, že dítě zalehneme. Ne, nebojíme, střízlivý člověk dítě nezalehne. V Číně je běžné, že děti spí s rodiči. V celé té obrovské zemi mají jen několik případů syndromu náhlého úmrtí novorozenců ročně. Buďto mlží režim anebo je to tím, že blízkost a rytmus srdce jiného živého tvora nedovolí miminku přestat dýchat.
Zkrátka a dobře, náš syn s námi spí v posteli a všichni tři jsme v pohodě. Pro případné šťouraly uvádím, že manželské radovánky řešíme v jiných částech bytu.
Před pár dny jsem se probudila, na pravé ruce mi ležel syn, o levé rameno se mi opíral manžel a maminčin pes se válel na mých nohou. Na pár vteřin jsem zauvažovala, že by nebyl špatný nápad místo sebe podstrčit polštář a prchnout. Pak mě ale pohltil pocit nenahraditelnosti a znovu jsem sladce usnula. A milovaná břemena dál spočívala na různých částech mého těla.
P.S. Situace o pět let později: vetřelce máme v posteli tři. Netušíte někdo, kde se dá koupit postel asi tak čtyři metry na šířku?
Alice.: mám to úplně stejně nastavený i s manželem...s maminkou Magdou souhlasím...synkovi je 8 let,chodí k nám v noci čím dál míň,nám je to s manželem líto...měli jsme ho v posleti od narození,kojila jsem každou chvíli,tak to pro mě bylo praktičtější...od dvou let usínal sám v pokojíčku a od tý doby si k nám v noci přebíhá...my jsme celkově hodně kontaktní rodina,máme rádi mačkandy
Malý s námi usíná, pak je přesunut do postýlky. Víc nevyžaduje, ani když se v noci vzbudí a chce napít.
Spát s dítětem celou noc je pro mne přijatelné pouze jako nouzové řešení. Jsme oba celkem prostorově výrazní, postele úzké a malý se děsně rozvaluje.
Ale úplně mu zakázat vstup do naší postele nechceme - za pár let nás možná nebude chtít ani vidět, natož s náma ležet - a bylo by to až divné.
Souhlasím se sallie,maximálně v případě nemoci,aby bylo dítko pod kontrolou,jinak mají svůj pokojík.U nás to funguje u obou dětí a nemám pocit,že by trpěli.Pomazlit se za maminkou přijdou kdykoliv.
Naše mladší děti sice mají svoje symbolické postýlky, ale v životě v nich nespaly V ložnici nemáme nic než velkou postel, vlastně dvě matrace velkých postelí sražených k sobě, takže když je třeba, může nás tam spát všech pět.
Vyhovuje nám to všem, děti jsou mazlivé, v noci hřejou a náš partnerský sexuální život rozhodně tímhle uspořádáním netrpí. Naopak bych řekla.
Já mám názor, že žádné zvíře nenechá svá závislá mláďata spát samotná, vystavená nebezpečí a já to cítím podobně, holt jsem v tomhle taková přírodní Děti jsem navíc dlouho kojila a spaní s nima bylo v tomhle ohledu k nezaplacení. Osobně vůbec nevím co to je nevyspání u malých dětí...ano, občas když byly nemocné, nebo je něco trápilo, tak jsem spala míň, ale když nějaká novomatka naříká jak furt musí vstávat a krmit celou noc, tak to jsem nikdy nezažila. K nikomu jsem vstávat nemusela, všichni byli a jsou na dosah ruky.
Nebojím se, že je bude obtížné z postele vyhnat, nejstarší dítě je už ve svém pokoji a vrací se jen velmi sporadicky. Až je mi to někdy líto.
Naše děti s námi nespí a nikdy to nevyžadovaly... jsou s námi v posteli v případech dovolené, nebo naopak nemoci (je jednodušší mít dítě s horečkou pod okamžitou kontrolou než běhat přes chodbu). Občas chodí s nočníma můrama - ale to už se taky nestalo dlouho... osobně se přikláním k tomu, že ložnice jsou soukromé prostory, místo kam si člověk zaleze, když potřebuje být chvilku sám. Když je dítě ve stresu a potřebuje přítomnost rodiče (viz. horečky, noční můry) tak asi zocelování samotou není na místě. Naše děti k našemu překvapení ještě stále sdílejí pokojíček, ač by mohli mít každý svůj, tak asi jim to takhle stačí....