Trpím obsedantně kompulsivní poruchou
Krásný dobrý den,
je mi 36 let a jsem už několik let v Invalidním důchodu s psychickou poruchou: OBSEDANTNĚ - KOMPULZIVNÍ. U mě tato porucha souvisí s více záležitostmi - nejvíce asi, že řeším - trápí mě různá slovíčka, která mi říká můj TÁTA - pak spolu následně řešíme různé situace, dále mi tato porucha moc ztrpčuje život v práci - tam to souvisí s KONTROLOVÁNÍM - dělám si tam při tom různé RITUÁLY, bez kterých nemohu z té které kanceláře - uklízím kanceláře,.. vůbec odejít. Můj zdravotní stav se hlavně v tomto natolik zhoršil, že jsem ke konci minulého roku požádala o navýšení stupně. Už jsem se opravdu BÁLA a stále se bojím, zda se z toho všeho nezblázním. I má paní Psychiatrička mi už navrhla, jestli nechci jít na NESCHOPENKU, ale zatím to tam chci zkusit ještě zvládnout, i když je to pro mě dennodenní BOJ!
V této práci už tedy pracuji skoro ROK - je to na částečný úvazek - měla bych tam denně být 3 h, ale kvůli té mé poruše jsem tam denně skoro 5 h! - jak tam neustále vše kontroluji. Jsem z toho opravdu ZOUFALÁ a se mnou i lidé v mém okolí, které to taky TRÁPÍ.. Kdo se v této poruše trochu vyznáte, jistě víte jaké je to PEKLO. Ale proč sem nyní hlavně píšu.. Požádala jsem tedy o zvýšení stupně - navrhla mi to má psychiatrička. V hlavě neustále něco řeším na základě té mé poruchy - ať už ty situace s tátou, na které pak myslím bohužel i v práci - to mě tam pak také zdržuje, následně tam pak o to víc i kontroluji,.. - je to takový začarovaný KRUH. A dnes a denně neustále něco v té mé hlavě řeším - ani jeden den nemám KLID. Doteď jsem měla ID 1. stupně a cítila jsem se tím, vzhledem k mým potížím, podhodnocena - i má Psychiatrička byla toho názoru,.. tak jsem si přála ať mě tentokrát dají alespoň do 2. stupně a je to několik dní zpět co mi přišel Posudek a v něm stojí, že mě dávají rovnou do 3. STUPNĚ! Tak jsem za to velmi RÁDA! Nyní ještě čekám na to, až mi přijde Rozhodnutí.
Chtěla jsem se vás tu tedy prosím zeptat - kdo víte: CO vše se pro mě prosím teď mění tím, že jsem přešla z 1. rovnou do 3. stupně? - myslím tím např. ohledně práce a když bych v ní musela skončit, jak je to pak s Úřadem práce,.. nebo s tím když onemocním a jdu k praktickému lékaři,.. nebo mění se pro mě něco v dopravě - MHD nebo vlaky - budu mít nárok na nějakou slevu,.. a jsou další věci, které se pro mě mění?
Nebo na co vše mám nyní nárok? Víte někdo prosím? Nebo pokud je tu někdo, kdo má též tuto poruchu, byla bych ráda, když bychom si o tom mohli také více napsat. Nebo jaké máte vy zkušenosti ať už osobní nebo z okolí s Invalidními důchody? - jak na tom jsou ostatní lidé a s čím jsou v důchodu? A stává se, že někoho jako mě z 1. stupně přeřadí rovnou do 3. stupně? Za vše vám DĚKUJI a přeji vám všem hezké dny.
6.3.2018 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 59 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Trpím obsedantně kompulsivní poruchou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Nezbývá než reagovat,ano stále trpím bolestmi trojklaných nervů, mám invalidní důchod 3 stupně ale pro jinou chorobu již od třiceti let.Nyní je mi 57 let jsem štastn´á s přítelem, mám hodné dva syny mám tři krásná vnoučata. Mé štěstí ruší šílené bolesti trojklaných nervů již 11 let. Ano znám se s Dendou, je fajn a vynikající kamarádka. Ne netrpím kompulzivně obsedantní poruchou ani depresemi.
Ta paní co zde píše, té jen mohu říci, že při invaliditě třetího stupně si může přivydělávat bez ohledu na to, že by ji byl krácen důchod.Na pracák se nechodí, jen na komise aby dále uznali důchod, někdo chodí jednou ročně, já jsem do konce života bez komise doma. Ano lze si požádat o průkaz TP , který já vlastním, lze si požádat na dráze o průkaz na slevu jízdného , kde se musí předložit vyjádření o invaliditě a fotka.
Já stále miluji moře, Egypt, velmi si vážím přátelství Dendy do práce nechodím, jsem jinak štastná jen nebýt těch bolestí trojklaných nervů, kvůli kterým jsem stále dvakrát ročně v nemocnici v Ostravě
babkatapka2: přeji ti zlepšení zdravotního stavu... ale s tím středověkem to snad nemůžeš myslet vážně
psychické poruchy jsou hrozné, já sama o tom dost vím, a v současné době se dostávám z velké závislosti na lécích.
Doufám, že se mi to povede a dostanu se na snesitelné minimum.
Je pravda, že naše psychiatrie je jako ve středověku.
Poradit nedovedu, jen cítím s každým, kdo těmito chorobami trpí.
Arna: moje 2 kamaradky se leci na psychiatrii uz spoustu let, maji narok na lazne, ruzne podpurne skupiny ( zdarma), a ano, pokud je to nutne, i ted je mozna lecba na nejakem oddeleni.
Blby jsou ty cekaci doby a objednaci terminy...ale to je ve zdravotnictvi vsude stejne.
Arna: ty jo....tak to je horší jak na pracáku , když odbočím.....otevřeš dveře a prej tak co už jste si něco našla ???
Já nevím, ale můj názor je, že na všechno, na co se ptáš tady, by ti měl odpovědět někdo kompetentní, sociální pracovnice, lékařka, nebo jiný odborník, ke kterému chodíš.
Arna: Za minulého režimu byl psychiatr více propojen s psychology. To o čem píšeš, funguje i dneska. V léčebnách možná zadarmo, ambulantně za peníze.
A kde by taková holka v ID, která má pracovní úvazek na 3 hodiny - úklid, vzala peníze na psychologa ?
mam-ča: Dnešní psychiatrie zná jen léky, ale jinak je hodně pozadu za péčí za minulého režimu. Tehdy byly při psychiatrickém oddělení ještě pobyty kde se prováděla kolektivní léčba. Nevím zda to píši dobře, ale byli tam pacienti ubytovaní a krom různých pracovních aktivit byly i skupinové sezení kde si otevřeně o svých potížích povídali. Společně také chodili na výstavy, do kina či divadla. Mám několik známých a i v rodině kdo toto absolvoval a moc si chválili.
Dnes kolegyně říkala že přijde do ordinace, dr se jí zeptá jak se má, napíše recepty a jde.
denda04: Milda3:
psychika je křehká... a vyrovnat se s tou nemocí nebude jednoduchý... jako kdyby se řeklo člověku po amputaci nohy: "tak se proběhni a ono to bude dobrý"
Milda3: ano máš pravdu píšeme si má 3krásné vnoučátka určitě tu nakukuje
krasaka: kubikm: sharon: Ano,chodila sem paní Jasmine a byla z Teplic,měla ráda moře v Egyptě a trpěla velkými bolestmi snad od trojklanného nervu a prodělávala operace o kterých tu byl snad i článek a nějak se mi vkrádá že se znala s paní Dendou,ale je to už delší dobu tak že se mohu i mýlit
Almega: Nevíš, co bylo spouštěčem choroby. Jasmine např. píše o otci, ale nic o matce. Tam může být problém ztráty matky a nezdravé upnutí se otce i dcery jeden na druhého.
Ale to je samozřejmě spekulace.
Psychické choroby si nevybírají a jsou schopny udeřit i bez zjevného důvodu.
Jasmine s tím určitě "něco dělá", když dochází k psychiatričce, a teď jí dokonce zvýšili stupeň invalidity. Při dnešních tvrdých podmínkách pro "bílé" obyvatelstvo, ten důchod 3.st. nedostala jen tak z plezíru.
Navíc se i při své chorobě snaží pracovat, takže to není žádná lenora na dávkách.
Je mi líto, že kvůli chorobě promešká svůj život. Nemá partnera, děti, odpovídající práci...jen toho tátu, se kterým bydlí a s kterým si kvůli své "jinakosti" nerozumí.
Až toho tátu mít nebude, invalidní důchod jí nebude stačit ani na bydlení, natož na živobytí a léky.
Lékařská věda sice v posledních desetiletích pokročila, ale zrovna psychiatrie je na úrovni předminulého století. Snad jen různých chemických léků je víc.
Tenhle příběh se mi zdá nějaký divný,Jasmíně je 36 let,čili dost stará,a ona žije s otcem,s ním se dohaduje a trpí....Myslela jsem si doteď,že na takovéhle diagnózy jsou psychologové,kteří vedou výcvik ostiženého,aby přestal s nesmysly,a mohl žít! Nemyslím si,že by se s tím nedalo něco dělat,kdyby se opravdu chtělo! Každý z nás zná různé stíhy,kdy se vrací zpět ke dveřím bytu a zkouší,zda opravdu jsou zamčené! Ale nechat to dojít až tak daleko,že Jasmíne nemá asi žádný vlastní život,jen se zahrabává stále víc do problémů,s kterými se dalo určitě něco hned v počátcích dělat! Pamatuji si paní,co každý den dopoledne myla několik oken,ačkoliv nemohla být ani trochu špinavá.Říkalo se,že jí zemřel syn,a poté se uchýlila k takovému stereotypnímu jednání.Ale to už je asi 40 let,domnívala jsem se ,že medicína od té doby pokročila! Záviset na invalidním důchodu v tomto věku,mi připadá dost brzy,a kde je nějaký soukromý život paní,děti manžel....No nevím,
Linda: pošli ji rovnou do prdele , tvému textu nerozumí.....