Duchu, duchu, ukaž se mi. Taky máte doma duchy?
Máme doma duchy. Ne, ne, nemyslím ty střevní, které se čas od času vypouštějí, ale prostě normální duchy. Nejprve jsme si jich všímali jen my s bratrem. Ostatní o nich nevěděli a klepali si na čelo. Ale my jsme věděli své.
Potom přišla jedna noc, kdy naše maminka zůstala doma sama. „Máme tady duchy!“ vyjekla na nás vykuleně hned po návratu. Celý večer se jí dělo to, co nám bylo už důvěrně známé. Prostupování ledového vzduchu, rozsvěcení světel, šourání bosých nohou po linu v kuchyni, šramocení klíčů v zámku nebo se samo rozehrálo rádio. Zatímco my jsme už byli zvyklí i na fyzický kontakt a jejich přítomnost jsme poznali i bez toho, aby převraceli stránky v knize, maminka byla pěkně vyděšená. Ale od té doby na ně věří. Naši duchové jsou hodní. Nevíme sice, co chtějí, ale žije se nám s nimi dobře.
Když jsem se odstěhovala, mrzelo mě, že v tak starém domě žádní duchové nejsou. Jedinou zábavu obstarávaly kuny na půdě. Duchové se mi posléze objevovali jen dočasně, a to když mi odešla přes duhový most některá kočička. Následujících několik dnů dodržovala svůj režim, i když už jen virtuálně. V pravidelný čas bouchala dvířky, vrtěla se v pelíšku, capkala po podlaze a v noci mi ležela na nohách. Jinak nic, ačkoliv na zahradě neustále vykopávám jakési kosti.
První zkušenosti s duchy jsem však získala na letních táborech a školách v přírodě. Snad na každém z nich jsme ve chvílích volna nebo tajně po večerce začali s jejich vyvoláváním. Jsem si jistá, že snad všechny stoly a další předměty se hýbaly jen díky tomu, že do nich někdo ze zúčastněných strkal nohou. Jednou se však stalo, že v absolutním bezvětří se zabouchla a znovu otevřela okenice, u které nikdo nestál. Zkoušeli jsme i spiritistickou tabulku, kyvadlo na zodpovězení otázek nebo strašidelné dívání se do zrcadla přes plamen svíčky a spoustu dalších zaručených způsobů, jak nahlédnout do záhrobí. Vlastně se nikdy nestalo nic podstatného, ale dodnes někdy přemýšlím i nad těmi drobnostmi, které se přihodily. Byl to jen nějaký vtipálek, nebo jsme skutečně pootevřeli bránu do jiného světa?
Věříte na duchy? Zkoušeli jste je někdy vyvolávat a s jakým úspěchem? Přivolali jste na sebe někdy i něco zlého?
17.10.2011 Rubrika: | Komentářů 61 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Duchu, duchu, ukaž se mi. Taky máte doma duchy?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já věřím na duchy.
Zrovna dneska se sám od sebe spustil v zavřené místnost, ve které nikdo nebyl - ani zvíře - přehrávač CD. Doma jsme byly jen dcera a já, obě o patro výš a najednou se spustila sama od sebe hudba. Nebyl tou dobou ani výpadek proudu, byla puštěná televize, která je náchylná na napájení a kdyby krátkodobý výpadek, tak by se vypnul DVB tuner a trvalo by, než by znova naběhnul. (nemáme klasickou televizi, jen velký monitor a k tomu jsou připojeny televizní tuner a multimediální počítač, na kterém máme uložené filmy)
.JPG)
Taky bych nikdy duchy nevyvolávala,do některých věcí mezi nebem a zemí se nemá člověk míchat, hlavně pokud by to dělal jen ze zvědavosti...z vlastní zkušenosti můžu říct, že ne všechno co se doma děje, myslím tím různé šustění a kroky a třeba, že člověk zahlédne koutkem oka nějaký pohyb a přitom tam nikdo není, nemusí být jen duchové. Pokud někdo znáte knížky Marka Pogačnika, tak budete vědět o různých bytostech, které kolem nás žijí.Ještě než jsme se do našeho domečku přestěhovali, měla jsem pocit, že celá zahrada je živá, někdy opravdu vidím bytůstky běhající po zahradě, stromy mají své elfy, voda své víly...
Na duchy opravdu nejak nemuzu verit, nerikam, ze treba nejsou kdyz na ne lidi veri. Ale s tatinkem a tetou si povidam bezne. Vim ze jsou se mnou a ze mi i radi a rikaji jestli jsem neco udelala spravne, nebo ne. Mam je v srdci a v dusi, a jsem spokojena ja i oni. V pantoflich se po nocich soupu tak akorat ja.
Kdyz byly holky male asi tak 10 a 13 tak s kamoskama vyvolavaly duchy v chodbe u pradelny. Pak se dlouho baly jit do dolni koupelny i ve dne. Protoze ty starsi potvory ty mladsi tak vystrasily, 
Ja mam s duchem taky zkusenost. V mamcine dome, ketrý je ze zacatku stoleti me v pokoji navstevoval duch nejake zeny, jsem presvedcena ze to byla zena ve strednich letech, ne z nasi doby. Zretelne jsem citila privali studeneho vzduchu jakoby kolem me nekdo prochazel, vrzani otviranych dveri i pres to, ze byly zavrene a kroky za mnou v pokoji, kdyz jsem sedela u stolu. Navstevy vyvrcholili po temer roce bydleni. Uprostred noci jsem se probudila a ona sedela na me posteli, nemohla jsem se pohnout, protoze jsem citila jak mi prisedla perinu a slysela jsem nezretelny ale naprosto jiste zensky hlas - nebylo nic rozumet, jen to bylo takove sypani vysoke, ne zrovna pratelsky vzvuk. bylo mi naprosto jasne, ze mi sdelila, ze me tam nechce. V pokoji jsem pak nespala, nastesti to bylo v dobe, kdy jsem se mela stehovat uz do podnajmu a tak jsem se zanedlouho odstehovala. Ted kdyz tam jedu, tak si vzdycky pred spanim pro sebe rikam, ze jsem tam jen na navsteve a jen prespim do rana a pak zas budu pryc. A uz se to neopakuje....
Kdo to nezazil, nepochopi. Nikomu to moc nerikam, vetsinou se mi kazdy vysmeje. Kazdopadne existuji veci mezi nebem a zemi... Od te doby na takove veci verim a mam z nich velky respekt. Nikdy bych duchy nevyvolavala...A nijak je nevyhledavam...
Dalsi divne veci se odehrali po smrti meho tatinka. Deda rika, ze v dobe tatovy smrti zacal taty pes výt a nebyl několik minut k utišení. Tata zemrel desitky km od nich v nemocnici na nasledky autonehody. Nám se pak pravidelně zastavoval v čas smrti budík v pokojíčku. Nemyslim si ze je to nahoda...
.jpg)
na duchy jako takové nevěřím, nicméně...
když umřela prababička, tetě praskla sklenička - to můžu považovat za náhodu
chvíli po tom co zemřela babička (mamky máma) tak mamka v noci zřetelně cítila na tváři její dech (resp. dech, ale měla sen o ní) Nespala, po tom snu se vzbudila a cítila i slyšela ten dech
předloni umřel děda (mamky táta) a nevim proč zrovna já, ale zdálo se mi o něm, samozřejmě dodneška vím co a v jednu chvíli mě v tom snu chtěl pohladit po tváři a přiložil tu ruku...nedokl se mě v tom snu, ale já to cítila ve skutečnosti...mamka tvrdí že se přišel rozloučit jako babička s ní...nevim jestli tomu věřím, ale NĚCO to prostě bylo
a ještě jedna věc se mi stala...byla jsem kdysi s kamarádkou na její chatě (bylo nám 15, je mi 30) a do vesnice to bylo 5km. Večer jsme tam šly, po cestě byl dům kde nikdo nebydlel, ani tam nebyli žádní bezdomovci, nic. Šly jsme okolo, já tam koukla a vidím světlo. Ale divný, ne jakoby něco rozsvícenýho. Lekla jsem se, otočila se na druhou stranu a pak zpět a světlo tam nebylo. Nevim co jsem viděla, ale rozhodně to nebylo že by tam třeba někdo byl a např. si zapálil cigaretu nebo rozsvítil a hned zhasl baterku apod.
o tom zastavování hodinek jsem taky už slyšela
před 14 dny bych vás poslala do háje, teď už jen zpracovávám věci dříve pro mě naprosto nepřijatelné
Verera: 
Dnes se fakt daří
...Ono... pardon
Ono... pardon
V Týnci jsem byla a tu energii jsem tam cítila, ač jsme neomdlívala.
Věřím i tomu, že se chodí blízcí lidé rozloučit s těmi, které opustili. Přesně měsíc po pohřbu mého muže mě ráno v 5:48 vzbudilo cvaknutí vypínače u lampičky v ložnici. Lampička se rozsvítila, měla zamáčknutý "čudlík" vypínače, v pokoji jsem byla sama, šla jsem zkontrolovovat děti, obě tvrdě spaly ve vedlejším pokoji.... Vyprávěla jsem svůj zážitek v práci a předpokládala jsem, že to můj racionální kolega zpochybní a bude se tvářit pochybovačně, ale k mému překvapení mi řekl, že podobný zážitek měl, když mu umřela maminka...Většinou se podobné věci dějí tak do měsíce od úmrtí, pak už ne. OPno asi záleží na vnímavosti každého.
Mne žádní duchové nenavštěvují, ale zato hodně zažívám všelijaká déja vu, až mne to znepokojuje.
.jpg)
Riki: 9:31 babicka se nudi 
... já z tebe umru (a pak vás sem budu chodit strasit
). Vidim to stejne jako ty. Ano neco mezi nebem a zemi je, neco co se nedá 100% vysvetlit, ohmatat, vyzkouset, ALE na nudici se babicku taky neverim.
Že něco neumíme vysvětlit neznamená, že to neexistuje a je potřeba považovat ty, co tomu věří za cvoky.
Kdyby před pár stoletími někdo tvrdil, že si bude možné kdykoli popovídat s někým na druhém konci světa nebo že každý bude mít doma krabici, která na něj bude mluvit a říkat mu,co se kde děje, tak ho budou považovat v lepším případě a blázna, v horším ho upálí jako kacíře. A dneska to každý považuje a samozřejmost.
Věří, že něco takového může existovat, třeba časem někdo osvětlí podstatuu takových jevů a nebo taky ne.
