Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Bim...bam...bim...“ Do podvědomí se mi neodbytně vkrádá zvuk stojacích hodin po babičce. Neochotně pootevřu jedno oko. Jde to ztěžka, div to nemlasklo. Páni, to musel být včera mejdan.

Hlavu mám jako cent, dokonale vymetenou a v žaludku burácí bouře. Budík na mě v šeru zatažených závěsů ukáže sedm hodin. Ráno, nebo večer? To je fuk. Stejně je sobota a nemusím vstávat. Sednout si dokážu až na třetí pokus a ještě se lehce houpu ze strany na stranu.

Uf! Dopotácím se do koupelny a netroufám si pohledem do zrcadla odhalit, jak asi můžu po probdělé noci vypadat. Ani sprcha mi moc nepomůže. Pořád je mi dost slabo. Cestou do kuchyně míjím zmuchlané části oblečení, rozeseté od dveří až k posteli. Šlápnu na pohozený střevíc a jen rám dveří mě zachrání před pádem.

Postavím vodu na kafe, abych se vzpamatovala, a nahlédnu do ledničky. Fuj! Pohled na jogurty a salám mi zvedne žaludek, který se zkroutí jako igelitový sáček v plameni. Co jsem to proboha včera pila?

Než začne voda v konvici vřít, kouknu se z kuchyňského okna ven a tam se pomalu začínají rozsvěcet lampy. Aha, rozbřeskne se mi. Tak to jsem prospala celý den. Rozsvítím, ale když se mi ostré světlo bodavě opře do očí, honem rychle zhasínám a zapínám milosrdné modré světélko pod linkou.

Rozespale se škrábu v rozcuchaných vlasech a na krku, který mě pálí uvnitř i zvenčí. Jen pomalu a neochotně se začínám rozpomínat. Začalo to v jednom baru, kde kamarád Radek slavil narozeniny. Kolem půlnoci se celá naše parta přesunula do nonstopu, kde dál bouchaly zátky a šampus se střídal s panáky. Pěkný hnus.

Konvice dobublala a po kuchyni se line vůně kávy. No, vůně... ani to kafe mi dneska nevoní, a když si loknu, místo aby se žaludek uklidnil, rozhoupe se mi ještě víc. V minutě jsem na WC. Potom se sesypu do křesla . Co se to jen včera dělo?

Přes opěradlo visí v chumlu moje včerejší halenka s cizím svetrem. Vezmu ho do ruky a do nosu se mi vetře jemná pánská kořeněná vůně. Ach ano! Jak jsem mohla zapomenout? Při jedné cestě od barového pultu jsem vrazila do toho krásného kluka s dlouhými černými vlasy a polila ho.

Když se naše oči setkaly, byla jsem ztracená. Mumlala jsem ztěžklým jazykem jakousi omluvu a topila se v jeho temném a zároveň podivně žhavém pohledu. A ty jeho rty. Plné jako u ženy a rudé a měkké a líbající....... Vzpomínám tak usilovně, že mně začíná třeštit hlava.

A náš tanec na parketu prosvíceném odspoda červeným světlem... Barvilo do růžova jeho bledou tvář, v níž bělostně svítily jeho krásné zuby jak z reklamy... Cesta ke mně domů starým městem, polibky v každé uličce, v každém zákoutí, stále žhavější, stále lačnější... Nekonečné stoupání po schodišti k mému bytu. Dveře dokořán, jimiž mě pronesl jako o svatební noci...

Oblečení, které jsme ze sebe strhávali. Milování žhavé jako dosud nikdy v životě. A polibky, polibky, polibky. Jeho rty rozpalující celé moje tělo od konečků prstů až ke krku... ke krku... na krk.

Láska, slast až do nebe i bolest, všechno v dohromady v jednom okamžiku. Ať to nikdy neskončí! Koušu se do rtů, až cítím chuť krve, kterou on z mých rtů slíbává. Jeho rozpálená tvář tak blízko u té mé ... nad tou mou.

„Miluji tě. Teď už jsi jen moje. Navždy, navěky!“ vdechne mi do ucha. To mi ještě nikdy nikdo neřekl. „Ano, ano, ano!“ křičím mu do obličeje. Při vzpomínce mě polévá horko i zima. Srdce mi zběsile buší. Tak jako včera to jeho.

A pak, pak se rozpomenu na všechny podrobnosti. Schoulím se v křesle, jako bych dostala ránu elektrickým proudem. Donutím se vstát a dopotácím se do koupelny pro strašlivé potvrzení. Zrcadlo nad umyvadlem, u kterého jsem se tisíckrát česala a líčila, odráží místo mě jen holou protější stěnu.

Měl pravdu. Můj miláček, moje láska i zkáza. Jsem už jen jeho. Navěky...