Trojčata ohrožují naše manželství
Připadám si jako ve snu. Potkalo mě něco, co bych někomu jinému jen těžko uvěřila. Čekám trojčata! A to nikoli díky umělému oplodnění. Mám pocit, že se zblázním, tím spíš, že již máme dvě větší děti. Touha po benjamínkovi se mi zatraceně vymstila. Nejhorší na tom je, že manžel tři děti narozené naráz odmítá a máme kvůli tomu doma doslova válku.
Starším dětem je 13 a 15 let. Už delší dobu jsem v sobě cítila silnou touhu po dalším dítěti. První dítě jsem měla v necelých jednadvaceti, brzy následovalo druhé. Byla jsem tehdy mladá, nezkušená, možná i pitomá. Mateřství jsem si nijak zvlášť neužívala, nejvíc jsem z něj vnímala ten nekonečný kolotoč a honičku. Peněz nazbyt nebylo, šetřit jsme museli opravdu tvrdě. Brzy po narození druhého dítěte jsem šupajdila do práce a lítala mezi domovem, prací, školkou a jeslemi.
Před asi dvěma lety to na mne najednou přišlo. Absolutní touha držet v náručí malého tvorečka, sladké miminko, na které bych měla dostatek času, trpělivosti, zkušeností i již vytvořeného stabilního zázemí. Více než rok mi trvalo, než se mi podařilo přesvědčit i manžela. Mými mateřskými pudy nebyl nijak nadšený, vyhovovalo mu, že děti jsou již velké, samostatné, představa řvoucího mimina pro něj lákavá nebyla. Nakonec souhlasil, i když s jen špatně skrývaným sebezapřením.
Nedělala jsem si z toho hlavu a říkala si, že až se malé narodí, zjihne a počáteční nechuť bude ta tam. Když jsem později na těhotenském testu objevila jasný důkaz, že budu mít dítě, byla jsem blahem bez sebe. Jakoby se mi celý svět rozsvítil, rozzářil. Cítila jsem se neuvěřitelně šťastná. Manžel tu radostnou zprávu přijal poněkud vlažněji, ale to mě netrápilo. Bylo mi blaze.
Jenže pak přišel šok. První ultrazvukové vyšetření ukázalo, že miminko není v bříšku jen jedno, ale že jsou tam hned tři naráz. Šokovalo mě to. Najednou jsem nevěděla, co si počít. Tři děti, to je opravdu hodně, obzvlášť, když už dvě máme. Pere se ve mně rozum s citem. Nedokážu si představit, že bych měla podstoupit přerušení těhotenství. Pro manžela je to však jediná možná volba. Absolutně nepřemýšlí o variantě, že bych ta trojčata přivedla na svět. Smetl to ze stolu jasně, striktně a nekompromisně. Bez jakéhokoliv ohledu na mé pocity.
Je mi strašně. Na konečné rozhodnutí už moc času nemám a připadám si v tom celém úplně sama. Pořád jen pláču, zvažuji všelijaké možnosti, ale ať dělám, co dělám, to kruté a definitivní řešení je asi nevyhnutelné. Manžel by tři děti neskousl, navíc ani nevím, jak bychom posléze všech pět dětí ekonomicky zajistili. Připadám si strašně, jako vražednice, která zabije vlastní děti. Komukoli se o tom zmíním, každý to vidí jasně, potrat jako jediné možné řešení. Nikdo však nechápe, jak zle mi je, jak zoufale se cítím. Občas mne napadne, že si ty děti prostě nechám a budeme vše řešit za pochodu, už nebude vyhnutí. Ale obavy a strach mne vždycky přemůžou. Navíc mi manžel doslova řekl, že pokud na potrat nepůjdu, nemám s ním počítat.
16.11.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 71 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Trojčata ohrožují naše manželství
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Pokud už na to kývl, tak je sobecké to teď házet na ni jen proto že jsou náhodou tři místo aby hledal způsob jak to společně zvládnout. Hlavně to společně, ne říct že ho to nezajímá a ať si to vyřeší jak chce , ale bez něj.
.jpg)
Lenko - nechápu, co ti na jejím manželovi připadá sobeckého. Dítě nechtěl. Kvůli ní souhlasil, aby se jí splnila její touha. To je sobecké ?
Manžel tu radostnou zprávu přijal poněkud vlažněji, ale to mě netrápilo. Bylo mi blaze.
- to tě mělo trápit. Pokud nestál ani o jedno a byl prakticky přinucen - bral na tebe ohledy, nemůžeš se divit, že tři odmítá úplně.
On bral ohledy na tvoji touhu, teď jsi na řadě ty, abys brala ohledy na jeho nechuť.
Možná se to vyřeší samo - ne, že bych ti to přála, ale už ti není dvacet a nejsi zrovna v dobrém psychickém rozpoložení.........
Osobně bych pravděpodobně nebyla schopna jít na potrat a v tom tě chápu - zvláště, když jsi po dítěti toužila.
Pokud bych všechny tři děti chtěla, tuto situaci bych asi řešila dohodou s manželem, že až se děti narodí, on rozhodně, které z těch tří si necháme a které dáme k adopci - a doufala, že až je uvidí, vyměkne.
.gif)
Jsem na straně tvého muže, nechtěl ani to jedno dítě a teď má mít doma tři naráz? Sama je nezvládneš, takže...
Ahoj Drahuš, zapeklitá situace, nebýt tvého sobeckého manžela, bylo by to jen o málo jednodušší. Kdybys měla jeho podporu a ujistil tě, že to spolu nějak zvládnete, časem by to člověk bral jako ironii osudu.
Asi bych napřed zjistila, co ostatní členové rodiny a příbuzní, jestli ti budou ochotni pomáhat a pokud ano, asi bych do toho šla.Ale nejsem v tvé situaci, tak jen soudím podle toho, jak jsme probírali s manželem, co by jsme dělali, kdybych jich čekala víc, ale naštěstí bylo jedno. Zkus kontaktovat nějaký klub pro trojčata,někde jsem jednou četla, že něco takového je, třeba ti pomůžou zkušenosti ostatních maminek co byly ve stejné situaci.Ať už se rozhodneš jakkoliv,s manželem bych moc nepočítala, když si je necháš, tak jeho postoj znáš a pokud ne, tak ho budeš celý život nenávidět, že tě k tomu dotlačil.Držím palce, ať se rozhodneš správně a dej pak určitě vědět, jak jsi se rozhodla 
No manžel nakonec souhlasil, takže úplně proti nebyl, tak by to měl brát jako fakt, který je potřeba co nejlíp vyřešit a ne jako schválnost, kterou mu někdo udělal.
Jen nechápu, že se potrat bere jako automatické řešení všeho. Něco jako když jde člověk vrátit do obchodu oblečení špatné velikosti. Ale on je to rizikový zákrok, sice míň než porod,ale je. A psychicky o hodně horší.
Tím že nemáš s manželem počítat myslí co? Pomoc s dětma nebo hodlá úplně odejít. Pokud by se věnoval víc těm starším , zatímco ty těm malým, nemuselo by to být až tak hrozné, ale jinak máš doma skutečně "oporu". Jak se choval, když byly tvé děti malé, pomáhal ti nebo to bylo všechno na tobě? Jak se chová k těm straším? Myslíš, že až by děti uviděl nebo trochu povyrostly, že by si ho dokázaly získat nebo by se tvářil, že jsou cizí?
Určitě je dobré si promluvit s doktorem a pokud hrozí, že se některý plod bude špatně vyvíjet nebo že se nenarodí žídné dítě nebo poškozené, je redukce na místě, lepší mít jedno zdravé dítě ne žádné nebo postižené. V takovém případě myslím se i ta redukce dá psychicky zvládnout , když vlastně umožní narodit se dítěti, které by jinak nebylo.
Ale pět dětí se zvládnout dá, takových rodin je spousta a že jsou v rodině malé děti neznamená, že jsou ty velké automaticky odstrčené, to záleží na rodičích. Dřív byly a v jiných zemích i jsou velké rodiny časté, nelíbí se mi, že by oblečení a zájezdy starších dětí měly mít přednost před životem malých, i když je to pohodlné. Těm starším neuškodí, když si budou muset občas na něco přivydělat a nebudou mít všechno co ostatní.
.jpeg)
DášaK. - 16.11.2009 10:16 - no smekám
Jak tady píšete o redukci, taky jsem si myslela, že by to bylo nejlepší, ale když se nad tím víc zamyslím, tak je to možná ještě šílenější než potrat všech dětí - udělat výběr - pak si budeš říkat, že dva sourozenci zemřeli a zrovna tenhle se narodil...Myslím, že chyba byla už na začátku, pokud manžel s dalším dítětem nesouhlasil a chtěla sis prosadit svou, já si totiž myslím, že i kdyby se vám narodilo jedno dítě, tak to nebude u vás ideální a myslet si, že se po narození vše změní jako mávnutím kouzelného proutku? no asi trošku naivní...
talenka: jo, tak tolik AKtivních broučků .... chybělo mi slůbko.... jinak se to dá ještě rozebrat tak, že můžou být jednovaječný, a za to už jaksi nemůže ani jeden, resp. geny kohokoliv z nich...
DášaK.: ty jo, zírám 
Zaffira: Mno, chlap vypouští pořád stejně spermií,že jo... Drahomíra nabídla 3 vajíčka 
Drahomíro,jsem na tom jako kat, co se počtu dětí týká. Jít do tohohle bez podpory manžela je šílenost. Protože byste potřebovala jak podporu psychickou, tak materiální, na to nemůžete zapomínat. Nové auto - a pořádně velké - to v první řadě, protožes trojkovým kočárem na MHD spoléhat moc nelze. Třikrát komplet skoro všechno - ať už budete používat pleny látkové nebo papírové. Dědit po sobě nebudou. Nakoupit se dá oblečenína bazaru,ale třeba boty? Atd atd...
Plus nezapomínejte na potřeby těch starších. Vážně to utáhnete - z mateřské,příspěvků a alimentů, pokud vás v tom manžel nechá?
No a psychická podpora - během těhotenství, protože jistě budete na rizikovém, i po porodu. První půlrok s dvojčaty byl neskutečný zápřah a to mi pomáhala celá rodina...I tak jsem psychicky mlela z posledního...Být na to sama, nevím....
Možná by ta redukce byla nejlepším ze špatných řešení. DObré řešení není.
Ahoj Drahomíro - stejně jako Ty mám dvě starší děti a k nim nám příroda nadělila dnes již 7-mi letá trojčata. Pokud si chceš o své situaci a mých zkušenostech popovídat, napiš mi na mail. (atelier.kalina@seznam.cz), nebo se spoj s holkama z Klubu dvojčat a vícerčat.I tam můžeš dostat spoustu rad a zkušeností, podle kterých se můžeš snáze rozhodovat.
Děti nemám, takže vyjadřovat se k problému nechat/nenechat se necítím kompetentní. Ale manžela máš fakt frajera, nejen, že tě nijak nepodržel, ale jestliže je ochotný opustit ženskou s potenciálně pěti dětma a nechat ji osudu, ať se plácá, jak dokáže nebo třeba skočí pod vlak... No já bych už věděla, na kom mi doma nejmíň záleží a komu bych ukázala dveře jako prvnímu, až pak bych řešila ty další děti.
Osobně bych si asi zkusila bez emocí spočítat, jestli jsem schopná ty všechny děti uživit, když zůstanu sama. Přídavky, alimenty, rodičák, jestli mám šanci se po mateřský vrátit do práce nebo ne ... a podle toho bych se pak rozhodovala, jak eventuálně dál. Kdybys byla v černých číslech, tak jestli jsi je tak moc chtěla, tak myslím, že bys to zvládla
je to tezky. manzel nechtel ani jedno, ted to vypada na tri.... kdybyste je chteli oba, tak by to by asi sok tak jak tak. vetsina lidi ti radi rozumny potrat. ale kdyz na nej pujdes, dokazes s tim zit? nebudes nenavidet mazela ze te k tomu donutil? dokazes to odpustit sama sobe? snazila bych se spis premyslet nad timhle, nez nad tim, ze deti nebudou mit na lyzak a co si kdo pomysli. nekdy a pro nekoho "rozumny" reseni nefunguji. treba to tak melo byt. 
co takhle krome medicinske rady zkusit i nejakou duchovni radu?
