Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Naše dcera zůstala po rozvodu sama s tehdy dvouletým chlapečkem. Pomáhali jsme jí s manželem, jak to šlo, několik let. Když šel Lukášek do školy, seznámila se se svým současným přítelem. Na rovinu přiznávám, že jsme z její volby nebyli nejšťastnější.

Nelíbí se nám, na první pohled je to samolibý člověk. Dcera k němu ale z jakéhosi důvodu vzhlíží, patrně si ji získal svou velice slušnou finanční situací a uměním pohybovat se ve společnosti. Je to takový ten klasický blahosklonný a navenek okouzlující muž, ale pod touto slupkou se skrývá velký sobec.

Dozvěděli jsme se, že ke své bývalé ženě se zachoval velice nefér, a dokonce usiloval o svěření svých dcer do vlastní péče, opravdu chtěl matku připravit o děti. Už to o něm dost vypovídá. Dcery nezískal, takže si je bere každý druhý víkend a půlku prázdnin.

A to je ten problém, o kterém vám chci napsat. K našemu osmiletému Lukáškovi jsme „vyfasovali“ dvě dospívající slečny. Jedné je třináct, druhé patnáct. Chováním i vzezřením jsou celý otec. Namyšlené holky, kterým kolikrát nestojíme ani za pozdrav. Když k nám přijdou, vždycky se z toho nějakou dobu musím vzpamatovat.

Nezdraví (to až na upozornění), neděkují, neumí požádat. Všechno chtějí a mají pocit, že ostatní jsou od toho, aby jim sloužili. Nás, včetně naší dcery, oblažují povýšenými pohledy, na Lukáška neumějí promluvit normálně, urážejí ho, vysmívají se mu. Jakž takž respektují jen svého otce, ale ten je usměrní málokdy, nechce si prý kazit ty krátké chvíle, které s nimi může být.

Vrchol nastal minulý týden, kdy u nás dcera se všemi třemi dětmi byla na chalupě, samozřejmě i se svým přítelem. Vypadalo to tak, že ostatní si užívali dovolenou a my s dcerou jsem jim vařily praly, uklízely po nich. Když jsme chtěly zapojit i ty dvě slečny, nafoukly se naprosto neuvěřitelně a byly doslova drzé.

Dcera jen pokrčila rameny a radši to vzdala, jejich otec u toho nebyl a nechtěly jsme žalovat, takže jsme to nechaly být.

Vidím na dceři, že jí ta dvě děvčata nejsou vůbec příjemná, necítí se v jejich společnosti dobře. Ony ji vůbec neberou, chovají se k ní strašně. Dceřin přítel však považuje za zcela samozřejmé, že ona jim bude poskytovat dokonalý servis, když on je s jejím synem vlastně trvale. Zkusila jsem s dcerou promluvit, otevřít jí oči, ale marně. Ona je taková ta trpitelská povaha, hodně si nechá líbit, a i když jí není dobře, radši všechno překousne, aby byl klid.

Vím, že mi do toho nic není, je to její život, a jak si ho zařídí, je zcela v její moci, přesto mi není jedno, když se na tu celou situaci koukám. Řekla jsem jí alespoň, že pokud budou mít na víkend ty dvě protivné holky, ať návštěvy u nás vynechají, že na dvě věčně nafouknuté a drzé bubliny zvědavá nejsem. Se zlou jsem se potázala, vyčetla mi, že se pořád snažím jí organizovat život a nedokážu přijímat její rozhodnutí a styl života. A prý by se mi mohlo snadno stát, že tím pádem neuvidím ani ji a Lukáška.

Je mi z toho nějak úzko. Vidím na ní, že není šťastná, a ona od sebe začne odhánět ještě i tu jedinou oporu, kterou má – své rodiče. Dokázaly byste se dívat na neštěstí svého dítěte jen tak nečinně a nezkusily byste na ni nějak zapůsobit, aby otevřelo oči? Já se o to snažím a asi je to špatně.