Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

„Tak kam dneska vyrazíme?“ Daniel má v hlase lásku i naléhavost. V jeho očích vidím i nedočkavost. „Tak prosím..."

„Ne, Danieli, víš, že když je úplněk, nikam nechodím. Mám tě ráda, ale výjimku neudělám ani kvůli tobě.“

„Prosíííím!“ Jeho hlas nabyl ještě větší naléhavosti a oči mu zesmutněly.

„Ne, opravdu nikam nejdu. Zavřu se do pokoje a budu se učit. Ostatně když uděláš totéž, bude to, jako bychom byli spolu.“

„Tak tedy ahoj zítra,“ rozloučil se se mnou krátkým polibkem. Od domovních dveří jsem pozorovala, jak odchází se svěšenou hlavou. Tak ráda bych ho zavolala zpátky, ale už pro naši lásku to nemohu udělat. Ach, Danieli, kdybys věděl!

Jeho vytáhlá postava zmizela za rohem. Jdu skutečně domů, a jak jsem mu řekla, zavírám se do pokoje a rozkládám po stole učení. Zatáhnu závěsy a rozsvítím si stolní lampičku. Zaberu se do složitých matematických příkladů, takže ani nepozoruji, že se začíná stmívat.

Zvednout hlavu od knížek mě donutí teprve hlad. Nebo to byl ten podivný neklid, který na mě sedl? Zvednu se, odhrnu závěs a zadívám se naproti do TOHO parku. Trochu mrholí a vysoké smrky vypadají, jako by plakaly. Začínají se rozsvěcet pouliční lampy. Po obloze se povalují těžké mraky.

„Fíííííí, fííííííí!“ rozezní se zvenčí můj a Danielův smluvený signál. Ale ne! Proč dneska přišel? Jsem hloupá, kdybych si nestoupla k oknu, mohl si myslet, že třeba nejsem doma. Tak tedy dneska... Uklízím učení ze stolu, knížky mi padají z třesoucích se rukou. Pak jen lístek mamce a taťkovi. ŠLA JSEM S DANEM, VRÁTÍM SE POZDĚ! ... Nebo vůbec ne. Kdo ví?

Přes mikinu si obléknu bundu a sbíhám po schodišti. Víc než kdy jindy si všímám poškrábaného, rozviklaného zábradlí a odrolených pískovcových schodů dole. Když hledám vypínač, rukou sjedu po poškrábané zdi. Těžké dveře v průjezdu jdou špatně otevřít, musím do toho vložit všechnu sílu. A už jsem na chodníku.

Daniel mi jde naproti, vyhýbá se kalužím a v šeru vidím, jak mu září oči. I ten déšť ustává a mraky se začínají trhat. Daniel mě objímá a vede mě přes ulici do TOHO parku. Hned za prvními stromy mě začne dychtivě líbat a já mu to trochu nesměle oplácím. Z hloubi parku se ozve táhlé, bázlivé psí zavytí. Je to ošklivý zvuk, při němž běhá mráz po zádech.

Trochu se otřesu, ale Daniel mě k sobě přivine. „Snad se nebojíš? Vždyť jsi tady se mnou.“ Přitáhnu Dana k sobě, studené ruce mu vsunu pod rozhalenou košili a cítím to teplo holé kůže a jeho vůni. Snažím se nevnímat, co se začíná dít. Přestalo pršet a na obloze se ukázala světlá mezera mezi mraky. Pomalu se sune do míst, kde by právě teď měl být měsíc.

Kousek stříbrného srpečku vykoukne a paprsek se rozlévá mezi temnými obrysy stromů. Snažím se Dana postrčit za velký keř, ale on stojí pevně na cestičce a nemíní uhnout. A pak zasáhne paprsek i mne. Jsem zoufalá, přesto se to začíná dít. Je to velká a rychlá proměna a já jí nemůžu zabránit, i když bych tolik tolik chtěla.

Do paží se mi vléva síla a z dlaní, které ho před chvílí něžně hladily, se staly dravčí pařáty. Pak můj mozek ovládne ta temná síla, které nemůžu zabránit.

Dan vykřiknul, když se moje spáry bolestivě zabořily do jeho zad. Jeho zářivé oči ztmavly. Hrůzou a poznáním. Je mi strašně, ale nemůžu už ničemu zabránit. Jsem zuřivý netvor. Cítím, jak se moje oči zalévají krví. Zuby se mi mění ve zvířecí tesáky a to štíhlé, krásné, milované tělo se přede mnou mění ve změť cárů, páchnoucích krví. Rybí oko měsíce zalije děsivý výjev studeným světlem a mně z hrdla vytryskne hrubé, vítězoslavné zavytí. Jsem netvor a právě jsem stvořila další zrůdu.

                                                                                           *

Je teplá letní noc a v šeru stromů se k sobě tisknou dvě postavy, chlapec a dívka.  Na obloze vyšel kulatý, medově žlutý měsíc.

"Miluješ mě, Dane?" zeptala se nesměle.