V osmnácti nás odstřihla ze svého života
Jsme s manželem oba ve velkém šoku. Naše osmnáctiletá dcera nám oznámila, že se vdala a bude se stěhovat ke svému manželovi. Málem to s námi seklo. Bohužel, je to pravda.
Dcera byla vždycky trochu komplikovaná, od malička s ní nebylo jednoduché vyjít. Pořád se stavěla na zadní, bojkotovala snad úplně všechno od návrhů na výlety až po naši snahu o výchovu. Museli jsme mít pevnou ruku, možná jsme to přehnali, nevím. Hlavně manžel byl velmi tvrdý a držel ji dost zkrátka.
Ale za zadkem jsme jí pořád stát nemohli, takže nám to nakonec bylo k ničemu. Když jí bylo sedmnáct, zjistili jsme že chodí s třiatřicetiletým rozvedeným mužem. Okamžitě jsme se snažili jí ten vztah rozmluvit, ale jako když hází hrách na stěnu. Dcera byla zamilovaná až po uši a oznámila nám, že hned, jak jí bude osmnáct, tak se vdá a odstěhuje se od nás. Mysleli jsme si, že jen tak blafuje, že jsou to jen takové ty puberťácké řeči. Je teď teprve ve třeťáku na střední škole, měla plány jít na vysokou, předpokládali jsme, že naše zázemí a podporu bude ještě několik let potřebovat.
Zatraceně jsme se spletli. Ona skutečně udělala to, čím vyhrožovala. Minulou sobotu se jednoduše vdala, pouhé tři týdny po svých osmnáctých narozeninách. Nám to oznámila jako hotovou věc a začala si balit věci. Prý se stěhuje ke svému manželovi do pronájmu a on ji bude živit, dokud nedostuduje. Dala nám to pěkně sežrat. Jak se říká, i 
s chlupama.
Nevíme, co máme dělat. Sice je už plnoletá, ale rozhodně ještě není dospělá. Pořád je to nezkušené telátko, máme strach, že si pěkně naběhne, nedej bože otěhotní a co pak? Toho jejího vůbec neznáme, respektive jednou jsme ho viděli, ale nemluvili jsme s ním. Zahlédli jsme je spolu ve městě. Na pohled v nás moc důvěry nevzbuzuje. Navíc má z prvního manželství dvě děti, takže alimenty, návštěvy, jak chce proboha osmnáctiletá holka něco takového zvládnout?
Nejhorší je, že asi nezmůžeme nic. Když na ni budeme tlačit, aby zůstala doma a rozvedla se, ztratíme ji úplně. A tak nám asi nezbývá nic jiného, než se modlit, aby ji nepostihl nějaký zásadní a ošklivý životní karambol. Myslíte, že je nějaká šance ji získat zpět? Co byste dělali a jak byste se zachovali na našem místě?
16.2.2012 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 83 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - V osmnácti nás odstřihla ze svého života
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
jelítko: 
.....zázraky se dějííí........
sharon: Taky sem si všimla. Nevim jak to udělala, ale vypadá tam asi o deset let mladší než před tim
loupák: Určitě daří, já ti věřim 
.gif)
jelítko:tak to má být,já sice vyrůstala v úplný rodině,ale naši nás taky velice brzo začali brát se segrou jako dospělí,dodnes jim za to děkuju a snažím se vychovávat svýho syna v tom samém duchu...jestli se mi to ovšem daří,to ukáže čas že?
mashanka: nová ikonka
.jpg)
Proč chcete získávat zpět dospělého člověka ?
Zvolila si v životě to, co chtěla - má na to právo. Žije svůj život.
Nějaké "odřízla nás", to vůbec nechápu - nemá žádnou povinnost žít podle toho, co vám přijde vhodné
Mimochodem, po popisu situace u vás doma, se jí ani moc nedivím.
jelítko: 
Renee: Já, jako vychovávaná v naprostý svobodě a se slovy, já ti radím to a to, ale dělej jak myslíš, jsem tohle naštěstí nezažila. Vyrůstali jsme s bráchou jenom s mamkou. Takže ani spory ve výchově nebyly. Ale dovedu si to živě představit, pár takovejch lidí jsem okolo měla. Jak já si vážila a vážim mojí zlatý mámy.
Otazka - jestli holka byla takovy pruserar (kradla, brala drogy, stridala chlapi, kaslala na skolu???), ze se muselo k ni chovat prisne a tvrde, nebo jestli ta prisnost a tvrdost byla nastolena preventivne. Pokud preventivne, vidim to jako veliky pruser a jeji odchod jako prirozene vyusteni vasi vychovy. Viz co psala Renee.
Podle me, tim, ze se diteti jen narizuje a vyzaduje se 100% poslusnost nikam nevede. Predstavy rodicu jsou sice v dobrem umyslu, ale ve finale to muze dopadnout jako tady. To dite se spatne uci samostatnemu mysleni, rozhodovani, neseni prirozenych dusledku svych rozhodnuti. Vlastne tim svemu diteti neumozni prirozene dospet. A navic to dite od sebe odhani.
Nic delat nemuzete, podle me by jste ani nemeli. Nechte ji nadechnout, dejte najevo, ze v nejhorsim ma dvere otevrene, ale pochybuju, ze by k vam sla zpatky jako do utociste, kde ji ochrani. Ne, ona bude videt domov s rodici jako misto, kde by ji bylo vycitano, peskovano a diktovano. A ani se ji nedivim... Musite ji proste zacit respektovat jako dospelou osobu, ktera si i vlastni zkusenosti musi sama rozbit nos. Nenadavat, neprosit, nevycitat, nerozebirat kazdy jeji rozhodnuti, nechat svobodu, volnost a vybudovat si s ni duverny vztah. Popremyslet co ji mohlo doma vadit a z toho vychazet. A to nebude jen tak. Kdyz nezacnete u sebe, tezko se jeji vztah s vami zlepsi, obnovi... 
jelítko: Vydržel jsem do osmnácti musela, to se holt nedalo nic dělat Ale asi si dovedeš přestavit, jaká u nás byla atmosféra. Permanentně jsme se všichni hádali. Doufala jsem, že se to s chozením do práce zlepší, ale kdepak. Jednali se mnou i nadále jako s nezvedeným školákem (kterým jsem nikdy nebyla, naopak, byla jsem vždy premiant, o to víc nepochopitelné bylo jejich chování).
S tím klukem ten vztah nevydržel, ale to není podstatné. Na to si má každý přijít sám a ne že dospělému budou rodiče diktovat, s kým může chodit a s kým ne. Docílili pouze toho, že jsem jim pak už nikoho nepředstavovala.
.JPG)
manžel byl tvrdý.... pardon, píšu jak 
evropka - těžko říct...nikdo s nimi nebydlel, jediné vodítko je, že "manžel byl velmi tvrdí a držel ji hodně zkrátka"...
Mladá mohla být komplikovaná, ale na zadní se mohla stavět třeba kvůli tomu, že byli na ni tvrdí a drželi ji zkrátka. Na druhou stranu - kdyby ji nechali volnou ruku, mohla by mladá dopadnout blbě. To už teď nikdo nezjistí.
Teď bych ale radila mladou nechat, buď jim to bude klapat, bude nadšená, spokojená, nebo si nabije čumák a bude mít o zkušenost navíc...
V tomto případě si troufám pochybovat, že by se vrátila domů... Jenže dokud nedodělá školu, tak bude nejspíš bez příjmů...
Ale tlačit na ni, volat, nadávat a vydírat fakt nemá cenu. Nechala bych to uležet, jaksi to bude...
.jpg)
někteří tu píšou že dívce přejí konečně svobodu...ale mě nepřijde nějak usurpovanáprostě o ní mají přirozený strach a já se jim nedivím , jestli radmila píše že to s ní bylo komplikované,tak asi ví proč
naše mladá šla ke svému příteli poprve spát když k osmnáctinám dostala od kamarádek pejska.....
já tehdy řekla tak doma nebude ani náhodou ( ten pes) byl by tu celé dny sám....a ona prej že bude u toho jejího kluka ( ten pes) a prej jestli by tam mohla tu první noc s tím pejsem přespat aby mu nebylo smutno.......
tak jsem říkala , hele, máš 18 a dělej jak myslíš a doufám, že doděláš školu ......
se psem tam zůstala , školu dodělala, otěhotněla skoro v 21 a bylo............
nakonec psa musely stejně dát pryč ( jedné rodině na vesnici) doma jim rozkousal vše co se dalo......
tak jsme se zbavily dcery ...
Občas tu byly stesky rodičů, které to jejich šestnácti, sedmnáctileté dítě vůbec neposlouchá a oni přece vědí, co je pro něj dobré. Vždycky jsem jim psala "klid, on (ona) se v osmnácti sbalí a vypadne a budete mít po starostech, s takovým přístupem". A že by první vlaštovka? 
Buď se dá dítě vychovávat jako méně zkušený partner a nebo se mu dá nastolit pravidlo "dokud ti není osmnáct, tak budeš poslouchat". Jenže ta druhá výchova úderem 18. narozenin opravdu nadobro skončila.
