Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Je mi sedmadvacet let a čekám první dítě. Nemůžu říct, že bych si mimino vyloženě přála, spíš jsme k tomu s partnerem dospěli tak nějak rozumově. Manžel je o osm let starší, žijeme spolu už pět roků, z toho tři jsme svoji. Vždycky jsme počítali s tím, že založíme rodinu.
Nechtěla jsem čekat ještě další roky, připadá mi, že na to, mít dítě, mám právě nyní věk tak akorát. Pravda, nikdy jsem necítila nějaké hnutí mysli spojené s šílenou touhou mít dítě. To se mi nějak vyhnulo, ale když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem skutečně šťastná a manžel taky.
Na miminko jsme se okamžitě začali těšit, a když jsem překonala první trimestr, oznámila jsem to i v práci. Kromě občasných nevolností mi nic nebylo, takže mne těhotenství vlastně ani nijak neomezovalo.
Zhruba od šestého měsíce se mi začalo docela markantně zvětšovat břicho. Teď jsem na začátku osmého, přibrala jsem už asi 14 kilo a děsím se, na jaké váze se ručička zastaví na konci těhotenství. Přitom se nepřejídám, stále chodím do práce, takže i pohybu mám docela dost. Nechápu, z čeho mi ta kila tak letí nahoru.
Prvotní nadšení z očekávaného miminka je v současné době to tam a já zjišťuji, že mne těhotenství neskutečně obtěžuje. Otékají mi nohy, nemůžu se pořádně hýbat, spát na zádech ani na břiše, začínám se kolíbat jako kachna. Nic mne nebaví, ještě nemám ani nic koupené do výbavičky, čemuž se moje máma diví.
Jenže já si nemůžu pomoct. Najednou jako bych se na to miminko přestala těšit. Vyčítám si, že mne vůbec napadlo mít dítě, a kdyby to šlo vrátit, taky bych to udělala. Kopání mimina mi vyloženě vadí, zvlášť, když se trefi do močového měchýře. Jsem protivná nejen sama sobě, ale i okolí. Manžel kolem mne poletuje, jak může, převzal na sebe skoro všechny domácí práce, a já to ani nedokážu ocenit.
Připadám si jako v zajetí vlastního těla, jako bych nepatřila sama sobě. Všichni se mě ptají, kdy mám termín a jestli víme, co to bude, a mne tyhle otázky strašně obtěžují. Nechci se pořád dokola bavit jen o těhotenství a miminu.
Jsem sama ze sebe zmatená, nepřipadám si vůbec dobře, když se zamyslím nad svými pocity a nad tím, jak o našem dítěti přemýšlím. Všude člověk čte, jak je těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, což považuji za totální bláboly.
Myslíte, že se to všechno zase srovná? Je normální, že jsem utahaná a na své břicho a dítě v něm v podstatě naštvaná? Cítily to některé z vás podobně?
25.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Marcelo, nic si z toho nedělejte, cloumají s vámi hormony... byla jsem těhule dvakrát, vím o čem píšu
až budete to prtě držet v náručí, na tyhle pocity si budete vzpomínat jen matně, to vám garantuju
Moje ex kolegyně z práce otěhotněla neplánovaně, po cca 10-ti letém vztahu... jak se mi později přiznala, přemýšlela o potratu, nakonec si mimčo nechala (věk). Těhotenství ji nebavilo. Říkala si, že možná až mimčo začne kopat. Ne! Pořád to cítila jako vetřelce v břiše. Fakt byla ze sebe zoufalá, protože se vlastně ani netěšila.... a pak se jí mimčo narodilo a ona proseděla hodiny u postýlky a koukala na ten uzlíček a brečela. Štěstím (no, taky hormony, co si budem povídat) Napsala mi z porodnice dopis, já zas brečela když jsem si ho četla (to už se nedá svést na hormony)
Marcelo, nebojte se, až uvidíte svoje miminko, malinkaté, bezbranné, úplně odkázané na vaši péči, probudí to ve vás mateřské pudy, ať chcete nebo nechcete, tak to prostě příroda zařídila
Díkybohu...
Udivuje mě,že v tolika letech se můžete podivovat cose s Vámi bude dít až Vám v břiše poroste malý človíček!Kdyby takhle reagovala puberťačka,která k tomu přišla někde na diskošce a nevěděla s kým,ale Vy jako vdaná zabezpečená a skoro díte naplánované!Upřímně ho lituji bylo by pro něho lepší kdyby jste ho dala do Babyboxu dostali by ho lidi co by ho milovali!Měla jste si včas,že to není panenka,kterou koupíte manželovy.To,že nemůžete spát kvůli břichu a někdy chudák kope,protože se hýbe co by za to dala žena,které to vytoužené miminko umře a ona zjistí,že se nehýbe!Měla byste se léčit!
Udivuje mě,že v tolika letech se můžete podivovat cose s Vámi bude dít až Vám v břiše poroste malý človíček!Kdyby takhle reagovala puberťačka,která k tomu přišla někde na diskošce a nevěděla s kým,ale Vy jako vdaná zabezpečená a skoro díte naplánované!Upřímně ho lituji bylo by pro něho lepší kdyby jste ho dala do Babyboxu dostali by ho lidi co by ho milovali!Měla jste si včas,že to není panenka,kterou koupíte manželovy.To,že nemůžete spát kvůli břichu a někdy chudák kope,protože se hýbe co by za to dala žena,které to vytoužené miminko umře a ona zjistí,že se nehýbe!Měla byste se léčit!
Tak vidíš, Marcelo, je to všude podobné, ber ty své pocity jako fakt,kterým není potřeba s e moc znepokojovat.
A přibírání v těhotenství je něco jiného než normálně. Velkou část dělá voda, které se lehce zbavíš. V 8. měsíci 14 kilo není až tak moc, to můžeš být při odchodu z porodnice na své původní váze,aspoň u mě to tak nějak bylo.
medved: 
vystihlas to přesně...
Sofffie: 
kdes to sebrala...super...
nemyslim, ze tehotenstvi je nejkrasnejsi obdobi v zivote zeny...to si mozna mysli nejakej chlap ale na druhou stranu musim rict, ze vsechny tehotenske potize at uz realne nebo vyhonene hormonama jsou nic proti tomu, kdyz se neco po....a mate strach o dite, hrozny strach...proti tomu jsou veskere fyzicke potize uplne nic....takze bud marcelo rada, ze si muzes stezovat na prkotiny typu kopani do mocaku a ver, ze bude hur ted je dite bezudrzbove, ale az se narodi a bude veky veku ve dne v noci neco chtit a rvat a rvat a rvat a ty se pristihnes jak stojis u okna a vazne uvazujes, jestli bys tu rvouci stvuru nemela hodit ven, tak jeste budes s laskou vzpominat na bezudrzbovy stav
.JPG)
Sofffie:
"riziková reklama na polívku od Vitany"
Jenika: Tak ty jsi asi měla pocity nejbližší těm mým tehdejším. Plné břicho mi připadalo hezké, prázdné - fuj. Ale oheň lásky k synovi vzplál okamžitě, u dcery to trvalo trochu déle, ale dostavil se, ona je fakt krásná - ale nevím po kom, asi se to šťastně namíchalo.
Esssi: že jo, já u toho slzela smíchy 
Sofffie: tlemím se nahlas jako blázen a kolega jen povážlivě zvedá obočí
.gif)
Sofffie: to je krásný :-)
9.měsíc
# Na poslední chvíli jsem si s vypětím všech sil sundala všechny mé (dva) # prstýnky, protože hrozilo, že by mi je pak muesli odříznout i s prsty.
# Ulomila se mi pětka vpravo nahoře. Kromě jiných zábavných akrobatických # prvků při zavazování bot, depilaci atd...provozuji těhotenskou jógu při # nesčetných pokusech ostříhat si nehty na nohou. Konkrétně tedy na pravé # noze, na levé to jde celkem v pohodě. S pravou jsem měla dlouho problémy, # pak jsem ale našla výborný způsob - nutné asi půlhodinové rozcvičení # zadních a vnitřních stehenních svalů, šikmých zádových a krční páteře: V # široko rozkročmém sedu na zemi přitáhnete tělo k pravé noze šikmo tak, aby # břicho splývalo volně mezi rozkročené nohy a netlačilo se. Zkroutíte hlavu # tak, aby bylo vidět na prsty u nohou. Při dobrém rozcvičení je možno v # této poloze ostříhat všechny prsty najednou, druhou variantou je pomalu # kmitat, při každém kmitu pak ošetřit jeden prst. Třetí variantou je # návštěva Konečně porod. Břicho je pryč a v mém náručí stvoření, do kterého # jsem se nekonečně a na první pohled zamilovala, které celých těch 9 měsíců # prožilo se mnou, na nic si nestěžovalo a snášelo všechny mé nálady, # propady, poklesky a nepříliš vzorné chování. Bezpečně poznávám ty patičky, # které usilovně a bez přestání kopou do prázdna, jakoby hledaly to břicho # zevnitř, do kterého byly zvyklé se tak nádherně zabořovat. Bezděčně # nastavuji břicho zvenku, zdá se, že je to jak náhražka přijato. Netrvá to # ani tak dlouho a já začínám mít při pohledu na maminky těhulky neodbytný # pocit krásné nostalgie. To bylo přece tak nádherné období, no # řekněte... 
Lehkou ostudu jsem udělala na oslavě Silvestra, kdy jsem se doslova # smíchy počurala, naštěstí tam byli jen naši nejbližší známí... Navíc mě # trápí střevní problémy, což je společně s předchozím problémem dost # vražedná kombinace. Nejlepší je pro mě vůbec nevycházet z domu, v době # předvánočních nákupů dost problematický úkol.
#
# 8. měsíc
# Odhazuji gumové punčochy, protože už je prostě nesnesu. Mám pocit, že # červenými proužky uprostřed stehen, které mi tam zůstaly vytlačené po # okrajích punčoch, budu ocejchovaná asi už nadosmrti. Taky přemýšlím, # jestli vůbec kdy ještě svoje nohy budu moct někomu ukázat. Zmizel mi lišej # z brady a nahradilo ho jakési postpubertální akné. V kabelce musím pořád # nosit Rennie, protože mě má žáha asi brzo sežehne. Praskly na mně moje # těhotenské rifle. Mám sice ještě jedny, ale ty mi zase hrozně kloužou po # břiše dolů a následně spadnou úplně. Musím na nich teda nosit kšandy, což # sice slouží k výbornému pobavení mé drahé polovičky, ale já z toho zrovna # dvakrát nadšená nejsem. Mohla bych nosit sukně a šaty, to bych ale musela # dopnout kozačky, což je při současném stavu mých lýtek absolutně nereálné.
# Praskly mi zipy u obou zimních bund a ulomila se mi čtyřka vpravo nahoře.
# Takový lehce destrukční měsíc.
7. měsíc
# Sláva, dotrhly se srůsty, ze dne na den je klid. Začala jsem ale pro změnu # znovu zvracet. Ne tak často, ale zato trochu brutálněji, málokdy to totiž # vůbec stihnu doběhnout na záchod. Taky k nám přišel Mikuláš s čertem.
Čert
# zahudroval a zachrastil řetězy a já se rozplakala. Čert trochu znejistěl, # tuto reakci asi čekal spíš od dítěte než od maminky. Manžel po jejich # odchodu vážně pokyvoval hlavou a s uspokojením konstatoval, že mi konečně # došlo, že jsem celý rok zlobila a začala se po právu bát. Pak mě se synem # společně uklidňovali, že čert jen tak hudruje, ale že by mě ve skutečnosti # nechtěl. Těžko už mi někdo někdy uvěří, že mě k pláči dojal strach # spatřený v synových očích. Novinkou pro tento měsíc je absolutní # neovládání svěračů. Zakašlu, kýchnu, zasměju se a můžu se jít převléknout.
6. měsíc
# Přestala jsem zvracet, ale mám nesnesitelné bolesti v žebrech. Ukázalo se, # že mám jakési mezižeberní srůsty, které se mi pomalu trhají. Dělají se mi # podlitiny a já mám bolesti ve všech polohách kromě lehu na zádech, kdy je to jakž takž snesitelné. Kromě toho si z pátého měsíce s sebou stále nesu lišej # na bradě, gumové punčochy a pipku s pevnejma prsama.
# Žárlím na všechno, co je zenského rodu. Prohlížím se v zrcadle a vidím # jakousi rozplizlou ropuchoidní maminu se zplihlýma vlasama, opuchlým # obličejem, pletencema žil na nohách a obrovským břichem. A pak vidím všechny # ostatní sexy ženy a dívky, sportující, vysmáté, vyzývavé a netěhotné.
# Manžel při pohledu na mé svlečené tělo vypadá jako já v prvních měsících # těhu při pohledu na buřta. Ze všech stran se naznačuje, že nejsem žena, ale # matka. V knížkách se o mých pohlavních orgánech mluví jako o rodidlech # (slovo, které je mi tak odporné, že je mi nevolno i teď), prsa se začínají # stávat továrnou na mlíko. Vyjdu schody do prvního patra a funím jak # lokomotiva. Nenajdu na svém těle místo, které by nebylo aspoň trochu # oteklé. (Na rodidla si pravda přes břicho nevidím, tak nevím...) Manžel # vymetá podnikové večírky a zjevně se výborně baví s pařmenkama.
# Asi ho brzo nakopnu nožkou zpevněnou v gumové punčošce.
