Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi dvaatřicet let a mám tři děti. Osmiletou a čtyřletou holčičku a sedmiletého syna. Před dvěma lety jsme se s manželem rozvedli a mně zůstaly děti v péči. Před rokem mi skončila mateřská a nastoupila jsem do práce.

Mám se docela dost co ohánět, i když musím uznat, že bývalý manžel se celkem snaží. S placením alimentů nemám problém, děti si bere pravidelně každý druhý víkend, starší dceru doprovází dvakrát v týdnu na basketbal a poté mi ji vozí domů.

Přesto se cítím hodně osamělá. Vlastně neznám nic jiného než práci a kolotoč kolem dětí a domácnosti. Strašně moc mi chybí někdo blízký, někdo, ke komu bych se mohla schoulit, kdo by tu „káru“ se mnou táhnul dál.

Rodiče, kamarádky a kolegyně mi docela často říkají, ať si už konečně někoho najdu, že prý jsem ještě mladá a takhle uschnu. Tím naráží i na to, že jsem od rozvodu v podstatě neměla s žádným mužem vztah, a tudíž žiji úplně bez sexu.

Vadí mi takové řeči. Samotnou mne má situace trápí, muž mi chybí jak po tělesné, tak především po duševní stránce. Jenže ono se to všem strašně jednoduše říká: „Najdi si konečně nějakého chlapa!“ Jenže nikdo mi neporadí, jak to mám udělat. I kdybych byla svobodná, tak bych v mém věku měla se seznamováním nejspíš problém. Natož se třemi dětmi.

Někdy už z toho všeho upadám do deprese, občas mě přepadnou i ošklivé myšlenky, že bych to měla snazší, kdybych ty děti měla jen dvě, nebo jedno. Miluji je všechny tři a nedala bych je za nic na světě, jen jsem asi nějaká utahaná. A přemýšlím, jak to se mnou bude dál. Děsí mne představa, že už žádný vztah mít nebudu a že už napořád zůstanu jen „máma“.

Jsou mé myšlenky normální? Myslíte si, že i rozvedená matka se třemi dětmi má šanci poznat perspektivního partnera? Ono totiž všelijakých zoufalců (zadlužených, co nemají pomalu kde bydlet, případně ještě ve čtyřiceti žijí s maminkou), kteří by se ke mně rádi přilípli, je poměrně dost. Ale pořádného chlapa aby jeden pohledal. Nevíte někdo, kde se dá takový chlap „sehnat“?