Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Je mi sedmadvacet let a čekám první dítě. Nemůžu říct, že bych si mimino vyloženě přála, spíš jsme k tomu s partnerem dospěli tak nějak rozumově. Manžel je o osm let starší, žijeme spolu už pět roků, z toho tři jsme svoji. Vždycky jsme počítali s tím, že založíme rodinu.
Nechtěla jsem čekat ještě další roky, připadá mi, že na to, mít dítě, mám právě nyní věk tak akorát. Pravda, nikdy jsem necítila nějaké hnutí mysli spojené s šílenou touhou mít dítě. To se mi nějak vyhnulo, ale když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem skutečně šťastná a manžel taky.
Na miminko jsme se okamžitě začali těšit, a když jsem překonala první trimestr, oznámila jsem to i v práci. Kromě občasných nevolností mi nic nebylo, takže mne těhotenství vlastně ani nijak neomezovalo.
Zhruba od šestého měsíce se mi začalo docela markantně zvětšovat břicho. Teď jsem na začátku osmého, přibrala jsem už asi 14 kilo a děsím se, na jaké váze se ručička zastaví na konci těhotenství. Přitom se nepřejídám, stále chodím do práce, takže i pohybu mám docela dost. Nechápu, z čeho mi ta kila tak letí nahoru.
Prvotní nadšení z očekávaného miminka je v současné době to tam a já zjišťuji, že mne těhotenství neskutečně obtěžuje. Otékají mi nohy, nemůžu se pořádně hýbat, spát na zádech ani na břiše, začínám se kolíbat jako kachna. Nic mne nebaví, ještě nemám ani nic koupené do výbavičky, čemuž se moje máma diví.
Jenže já si nemůžu pomoct. Najednou jako bych se na to miminko přestala těšit. Vyčítám si, že mne vůbec napadlo mít dítě, a kdyby to šlo vrátit, taky bych to udělala. Kopání mimina mi vyloženě vadí, zvlášť, když se trefi do močového měchýře. Jsem protivná nejen sama sobě, ale i okolí. Manžel kolem mne poletuje, jak může, převzal na sebe skoro všechny domácí práce, a já to ani nedokážu ocenit.
Připadám si jako v zajetí vlastního těla, jako bych nepatřila sama sobě. Všichni se mě ptají, kdy mám termín a jestli víme, co to bude, a mne tyhle otázky strašně obtěžují. Nechci se pořád dokola bavit jen o těhotenství a miminu.
Jsem sama ze sebe zmatená, nepřipadám si vůbec dobře, když se zamyslím nad svými pocity a nad tím, jak o našem dítěti přemýšlím. Všude člověk čte, jak je těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, což považuji za totální bláboly.
Myslíte, že se to všechno zase srovná? Je normální, že jsem utahaná a na své břicho a dítě v něm v podstatě naštvaná? Cítily to některé z vás podobně?
25.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
5. měsíc >
# Dojetí z konce 4. měsíce mi zůstalo. (Mimochodem stejně jako lišej v # obličeji). Nemůžu se dívat na televizní noviny, protože téměř u každé zprávy # pláču.
# Pláču i u reklam, nemůžu jít na žádnou kulturní akci, protože mě k pláči # dojímá krásná hudba. Potají utírám slzy v divadle, kam jsem se synem # dorazila na doják Perníková chaloupka. Večer pláču, protože babička s # dědečkem chtějí vzít syna do ZOO a povezou ho tam autem. Jsem přesvědčená, # že se vybourají. Mám panickou hrůzu a pláču dlouho do noci. Manžel # konstatuje, že mu mé vzteklé období bylo přece jen o trochu sympatičtější a vypíná televizi, protože právě začíná nějaká riziková reklama už ani nevím # na co, zřejmě na polévky od Vitany.
# Zvracím už jen jednou týdně, ale musím nosit vysoce elegantní gumové # punčochy kvůli křečákům. Jednou pláču, protože jsem si vsugerovala, že mám # nějakou zákeřnou nemoc krve, protože mi na nohách vyskákaly takové # červeno-fialové tečky, které si moc dobře pamatuju od taťky, než zemřel.
# Asi půl hodiny se zmítám v hrozných představách, jak jsou moje děti # sirotkové, případně jim jejich otec dovalil macechu ,nějakou pipku s # pevnejma prsama, kterou třeba ještě ve finále budou mít rádi a nikdo si na # mě ani nevzpomene....., pak mi dojde, že je to obvyklá vyrážka po holení # nohou, pořádně se vysmrkám a jdu spát.
4. měsíc
# Všechny kolem nesnáším. Nesnáším naše štěně, leze mi na nervy manžel, # příbuzní, mamka. Syn má tisíc otázek ve chvíli, kdy se mi nechce ani trochu # mluvit. Manžela zajímá jen, co je k jídlu a jestli jsem vyřídila všechno, # co jsem měla. Ještě ke všemu si ráno ohřál buřta k snídani a ten # kastrůlek s mastnou smradlavou vodou nechal na sporáku. Dvakrát se # pozvracím, než dokážu sejít z ložnice v patře dolů do kuchyně. Sobec jeden # hnusná. Vůbec ho nezajímají moje starosti, mamku zase zajímají až moc...
# Hlavně, ať se mi dneska nikdo nedostane do rány. Mám chuť všechno rozkopat.
#
# Syn mi sděluje, že on spát rozhodně nepůjde. Začínám asertivně vysvětlovat, # že rozhodně půjde, ale nějak se to zvrtne a ječím na celé kolo, že už toho # mám dost, že mi tady nikdo odmlouvat nebude a že vůbec. Vztekle kopu do # balónu na cvičení a odcházím trucovat do ložnice, kde se vzteky rozbrečím.
# Slyším, jak manžel potichu vysvětluje:
# "Maminka je trošičku nervózní, nesmíš jí moc > zlobit..." "Tak dobže,"
# odpovídá syn a já pro změnu pláču > dojetím......
Přichází domů manžel s oblíbenou žertovnou otázkou na rtech: "Cos tady # celý den dělala?" Bez jakýchkoli skrupulí pronáším neomaleně: "Blila."
# Manžel se hurónsky směje, považujíc to za dobrý vtip, otvírá dokořán # ledničku a volá na mě: "Co máme k jídlu, maminko ???"
#
# 3. měsíc
# Miminku na ultrazvuku bije srdíčko, vše je v pořádku a já dostávám konečně # těhotenskou průkazku a přemýšlím, jak se vyrovnám s pokynem sestry, abych # přišla příště nalačno. Smlouvám s ní aspoň o kapku kafe nebo čaje a # vyhrožuju poblinkáním sesterny. Směje se a povoluje mi trochu vody.
# Přicházím domů a rozrážím dokořán všechna okna: nesnáším vůni našeho domu.
# "Nepřipadá ti, že nám to tady strašně smrdí?", vyzvídám na každém.
# Smrdí mi sprchový šampon, tělové mléko, je mi odporný olej na opalování, # hnusí se mi jídlo, je mi odporný dokonce i rohlík s máslem a bílá káva.
# Jediné,co mi voní a na co mám chuť prakticky pořád, je pivo. Opuchly mi nohy # a obličej a na bradě se mi vyrašil lišej záhadného druhu. Večer k nám # přišlo pár známých na grilovačku. Cpou se masem a mají odporně mastné brady # a prsty. Maso odporně smrdí. Manžel odlamuje nožičky špekáčku a dává je # synovi, který mlaská a omastek mu teče po bradě. Odbíhám blinkat. Když se # vrátím, úplně bílá, syn si mi sedne na klín, obejme mě mastnýma ručičkama # a zeptá se mě: "Copak je maminko?"
Rychle
# otvírám lednici a bleskově vytahuju máslo a mlíko. Vyhrknou mi > slzy do # očí a ženu k oknu to rozdýchat. Hurá, ustála jsem to, už mám aspoň na # dopoledne vyhráno. Snídám bílý rohlík s máslem a bílou kávu, to jediné, co # dopoledne snesu k jídlu. Posilněná snídaní jdu odvážně uklidit věci zpět do # lednice a zrak mi padne na 2 buřty v igelitovém pytlíku, co si koupil # manžel na večer na opékání. Ty už jsem neustála. Nesnáším zvracení, takže # zvracím s křečovitě zavřenýma očima, abych to neviděla, pak poslepu tápu po # toaletním papíru a po splachovadlu. Opouštím záchod, pustím si na hlavu # studenou vodu a jdu na dvůr to rozdýchat. První, co uvidím po otevření dveří # na dvůr, je hromádka od našeho štěňátka. Poslepu zvedám prkýnko. Jsem # vyložená z kuchyňského okna, zhluboka dýchám a přemýšlím, že bych měla něco # sníst. Jediné, na co jsem schopná pomyslet bez odporu, je rohlík s máslem # a bílá káva. Stojím před ledničkou..........
# Věčný koloběh. Mám pocit, že se neudržím na nohou. Ležím v posteli, hlavu # jsem si osprchovala studenou vodou, mám okno dokořán a zhluboka dýchám.
Asi
# bych měla něco sníst...
Esssi: Aha, já na to jen tak jukla mezi prací - NENÍ to totéž, omlouvám se. Ale to tvoje je taky super!!!
To moje začíná takhle:
1.měsíc
# Stojím v lékárně ve frontě a chce se mi omdlít. Je tam vedro, vydýchaný # vzduch a paní přede mnou má prostě nesnesitelný parfém. Ale pořád je to # lepší než pán před ní, který smrdí zřejmě od přírody a je mi tak nějak # fyzicky odporný. Fuj, teď jsem si všimla lupů v jeho vlasech. Asi se # pozvracím. "Těhotenský test," odpovím na otázku lékárnice, co si přeju.
Mám
# mžitky před očima a venku si musím chvilku sednout na parapet výlohy, abych # se neskácela. Jsem si jistá svou věcí a 2 čárky na počuraném papírku mi to # pak doma jen potvrdí. Asi brzo omdlím, třeští mi hlava, ale jsem šťastná.
#
# 2. měsíc
# Je 7 hodin ráno, já stojím v kuchyni před ledničkou a vedu vnitřní boj:
# když ledničku neotevřu a nevytáhnu si z ní něco na snídani, brzy se # pozvracím. Pokud ji otevřu a ucítím to, co člověk cítí, když ledničku # otevře, pozvracím se taky. Jdu si napustit do sklenice ledovou vodu, napiju # se, opláchnu si čelo, otevřu dokořán okno, zadržím dech a risknu to.
.gif)
Libushe+3: ...Tam.....musim si dat
Libushe+3: Tak mel byt ten prvni smajlik tenhle 
......
Linda: Ty mas 5 deti? 
Tak jsi superhuman, to bych neprezila. Ten 1-6ty rok meho kazdeho ditete me privadi k silenstvi
Kdyz opomenu, ze nejake zeny opravdu materstvi ke stesti nepotrebuji.....na to uz je u tebe pozde....to vypada jako depka, v tehotenstvi a po porodu normalni.
Já měla pohodové těhotenství a protože nejsem zrovna mateřský typ, trochu jsem se bála, co to se mnou po porodu udělá. Když mi dcerku po porodu (ne zrovna lehkém) přiložili, tak jsem byla jen ráda, že to mám za sebou. Ještě v porodnici se ale probudila mateřská láska a stále trvá, běda, kdyby chtěl mazlíčkovi někdo ublížit! Někdy si připadám jako zuřivá bachyně s prasátky. Kila jsou dávno fuč, zmizela v šestinedělí a dnes vážím stejně jako na gymplu (tj. před 20 lety). Tak se ničeho neboj, ono to přijde samo. A tovje malé opičátko bude to nejkrásnější.
.gif)
Křeček: no ehm napsala jsem, ale moc vtipný to není :-D
.JPG)
Esssi:
a o porodu nenapíšeš?
Moje porody mi vtipný nepřišly,ale Tvůj by mohl být 
mam-ča: ehm já to tam pak už nenapsala, ale nakonec jsem měla nabráno přesně taky 22 kilo :-D a u druhýho těhu jen 12, tak jsem zvědavá teď :-)
Esssi: Moc hezký povídání !
Kdybych při prvním pitomkovi nepřibrala né mizerných 13, ale hned 22 kilo, (k původním 50ti 
) tak bych myslela, že je to o mně. 
JarkaP: A o tom ten život je. Sdílet radosti a malé starosti. Také si nedovedu představit život bez dětí. Už je mám dospělé a těším, že za pár let budu mít i vnoučátka, jak plánují.
