Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Je mi sedmadvacet let a čekám první dítě. Nemůžu říct, že bych si mimino vyloženě přála, spíš jsme k tomu s partnerem dospěli tak nějak rozumově. Manžel je o osm let starší, žijeme spolu už pět roků, z toho tři jsme svoji. Vždycky jsme počítali s tím, že založíme rodinu.
Nechtěla jsem čekat ještě další roky, připadá mi, že na to, mít dítě, mám právě nyní věk tak akorát. Pravda, nikdy jsem necítila nějaké hnutí mysli spojené s šílenou touhou mít dítě. To se mi nějak vyhnulo, ale když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem skutečně šťastná a manžel taky.
Na miminko jsme se okamžitě začali těšit, a když jsem překonala první trimestr, oznámila jsem to i v práci. Kromě občasných nevolností mi nic nebylo, takže mne těhotenství vlastně ani nijak neomezovalo.
Zhruba od šestého měsíce se mi začalo docela markantně zvětšovat břicho. Teď jsem na začátku osmého, přibrala jsem už asi 14 kilo a děsím se, na jaké váze se ručička zastaví na konci těhotenství. Přitom se nepřejídám, stále chodím do práce, takže i pohybu mám docela dost. Nechápu, z čeho mi ta kila tak letí nahoru.
Prvotní nadšení z očekávaného miminka je v současné době to tam a já zjišťuji, že mne těhotenství neskutečně obtěžuje. Otékají mi nohy, nemůžu se pořádně hýbat, spát na zádech ani na břiše, začínám se kolíbat jako kachna. Nic mne nebaví, ještě nemám ani nic koupené do výbavičky, čemuž se moje máma diví.
Jenže já si nemůžu pomoct. Najednou jako bych se na to miminko přestala těšit. Vyčítám si, že mne vůbec napadlo mít dítě, a kdyby to šlo vrátit, taky bych to udělala. Kopání mimina mi vyloženě vadí, zvlášť, když se trefi do močového měchýře. Jsem protivná nejen sama sobě, ale i okolí. Manžel kolem mne poletuje, jak může, převzal na sebe skoro všechny domácí práce, a já to ani nedokážu ocenit.
Připadám si jako v zajetí vlastního těla, jako bych nepatřila sama sobě. Všichni se mě ptají, kdy mám termín a jestli víme, co to bude, a mne tyhle otázky strašně obtěžují. Nechci se pořád dokola bavit jen o těhotenství a miminu.
Jsem sama ze sebe zmatená, nepřipadám si vůbec dobře, když se zamyslím nad svými pocity a nad tím, jak o našem dítěti přemýšlím. Všude člověk čte, jak je těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, což považuji za totální bláboly.
Myslíte, že se to všechno zase srovná? Je normální, že jsem utahaná a na své břicho a dítě v něm v podstatě naštvaná? Cítily to některé z vás podobně?
25.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
To bude dobrý. 
Po porodu Ti splaskne břicho, ale netěš se, že se vyspíš. 
Místo nočních cest na WC, budeš krmit mimčo a poslouchat, jestli dýchá. Nevyspíš se tak cca 6-15 let. 
Ale kila půjdou dolů rychle, a Ty se zase naučíš mít se ráda.
Kdyby Ti tyhle chmury přetrvávaly i po šestinedělí, zajdi na psychinu, napíšou Ti antidepresiva, a budeš vysmátá.
Ale většinou to zvládnou splašené hormóny samy, a psychoušů netřeba.
Napiš sem, až bude mrně na světě, jak to s Tebou dopadlo.
Přeju hodně štěstí a zdravého potomka.
.JPG)
To nic, to jsou hormony, s tím nic nenaděláš.
A ta kila slezou. Já mám dvě děti a vážím míň než před prvním těhotenstvím. Břicho taky zmizelo.
Obávám se, že tyhle pocity bych měla také, a proto se těhotenství vyhýbám jak čert kříži. Nemám vztah k dětem a rozhodně si je nehodlám pořídit proto, že se to sluší a patří. 
.jpg)
Marcelo mám dve dcery, jsou to moje holky a dýchala bych za ne, ALE ze tech 5x9 mesícu je nejstastnejsím obdobím zeny vymyslel sadistický pablb, jeste dneska po 13 letech od posledního tehotenství bych dotycného nejradeji povesila za urcitou cást tela do pruvanu (taková hovadina nemohla vzejít z úst zeny). Klidne bych mela víc detí, klidne bych je i odrodila a prezila jejich pubertu, ale NIKDU NIKDO me nepremluví na tehotenství!!!! Takze klídek, prezij tech posledních pár týdnu, pri trose stestí se mimco narodí o neco drív (2-3 týdny mu neublízí a tobe pomuzou 
) a pamatuj bude líp. Drzím palce 
Každá nastávající maminka těhotenství prožívá jinak.Vůbec se neděs, jsou to všechno hormony, ty dva měsíce to ještě vydrž, potom bude líp. Jasně že jsi naštvaná, že si připadáš jak nafukovací balon, jsi unavená a spavá. Ještě v těch vedrech, není se co divit.Buď ráda, že je manžel empatický a hodný, kdyby byl protivný i on, bylo by hůř.
Přeji ti nekomplikovaný porod a ať se vám narodí zdravé miminko.
Docela tě Marcelo chápu. Taky jsem si říkala, tohle že má být štěstí????????????? V noci jsem musela chodit čůrat, břicho jako hrom, na potkání dotazy na termín, jméno, v práci měly některé kolegyně pocit, že mě musí líčit své porody a porody svých známých do detailů. Každé těhotenství je jiné a za to že se necítíš dobře se nestyď, protože určitě nejsi sama akorát máš odvahu to přiznat. Děti mám tři a i když mě těhotenství taky otravovala, VYDRŽ, stojí to za to. Jsem ráda, že mám děti, neumím si život bez nich vůbec představit.
.gif)
Marcel a ještě něco, kila slezou, neboj, já se po dvou dětech dostala zěpt na výchozí váhu, a kdybych se nedostala, tak co, svět by se na druhou stranu netočil..máme sklony přisuzovat přílišnou důležitost vnějšímu zjevu a přitom ty nejdůležitější věci nejsou vidět, jako například Tvoje miminko teď :-)
Děti jsou takové, zlobí už prenatálně, ale stopro to pak stojí za ty chvíle, když Tě pak obejme človíček a řekne Ti: maminko, Ty jsi moje láska, to je pak zapomenuto vše špatné :-) mateřství považuju za část života normálně hormonálně vyrovnané ženy, je to přirozené...nejsem jen máma, jsem manželka, kamarádka, studentka, srandistka, opora a milion jinejch věcí...nejsem dokonalá a přijímám se tak, prostě to ber, jak to je a snaž se vážit si drobností, třeba toho, že se ještě stále můžeš vyspat bez ohledu na tvora, kterej chce v noci mlíko :-D
Marcel to přejde, neboj, příroda je mocná :-) já měla těhu pohodové, jen křečové žíly byly vopruz a zase budou, jsem 13.tt, čekáme třetí mimčo :-) řečeno tvrdějc, vybrala sis to, trp :-D
..na jednu stranu je mi Tě líto, že je Ti takhle mizerně, na druhou stranu, člověk leckdy špatně snáší následky svých rozhodnutí, prostě přijmi situaci, to jaká jsi, to že máš v sobě prostě svoje dítě, snaž se ulehčit si potíže, čti si, a jestli Tě zlobí mluvit o dítku, nemluv o něm, máš určitě i jiné zájmy, tak se jim věnuj, co to jde :-)
Po porodu budeš mrkat, jaká jsi šikovná,že se Ti podařilo krásný zdravý miminko a už nikdy nebudeš sama :-)
Jestli tě to uklidní, já jsem na tom byla podobně. U prvního těhotenství jsem natíkala, jela jsem rodit v dubnu v zimních rozšmajdaných botech, protože jsem se do ničeho jiného nevešla, nepočítám břicho jak buben. Taky když mii praskla v porodnici voda, tak to byla potopa. Do práce jsem taky chodila do poslední chvíle, měla dost pohybu, jedla normálně, přesto pohled do zrcadla, to byl úděsný zážitek. Jediné co ti můžu zodpovědně říct je to, že asi se ti to malé narodí a budeš mít v ruce ten malý uzlíček tak na vše špatné zapomeneš. Kila půjdou taky rychle dolů. Já jsem přibrala 15 kilo a do měsíce jsem se vrátila na svou váhu. Když jsem byla těhotná s dcerou, tak jsem přibrala jen 10 kilo, žádná voda a malé břicho. Vydrž to, stojí to zato.
Alice: u mně přesně naopak, jako by mě do toho vězení zavřeli, i když jsem měla nejkrásnější a nejchytřejší miminko.
Marcelo, první těhotenství jsem měla skoro nachlup stejné jako popisuješ ty...hormony se mnou tak cvičily, že jsem byla prakticky celých těch devět měsíců v depresi, na všechny jsem vrčela, připadala si jak chodící inkubátor. Navíc jsem přibrala strašně moc kil, také jsem chodila do práce, ale prostě to letělo nahoru jak splašené.
Výbavičku a podobné věci jsem začla řešit až ve chvíli kdy mi lidi začali dávat dárky s dupačkama a dudlíkama...takže až někdy těsně před porodem. Postýlku jsem sestavovala v den termínu porodu.
Může tě ale uklidnit, po porodu to ze mě všechno spadlo, připadala jsem si jak znovuzrozená, psychicky v nejlepší pohodě, do miminka jsem se hned zamilovala a bylo to jedno z nejhezčích období mého života. Bylo mi jak vězni, kterého pustili domů. 
Přeju ti, ať ten zbytek rychle uteče
vosmajda: jedno těhotenství jsem také prožila jak z příručky o šťastném mateřství, zato to druhé...
fyzicky mi bylo velice, velice nedobře, takže o žádném šťastném poletování s krásným bříškem nemohla být ani řeč. Obě svoje děti miluju bez ohledu na to, že u jednoho jsem strávila těhotenství v rauši a u druhého proklínáním svého těla. 
Marcelo, za svoje pocity se nemáš co stydět. Ve skutečnosti je pro průměrnou ženu zhusta příjemný jen druhý trimestr těhotenství, první trimestr řada žen probleje a ve třetím netouží po ničem jiném než to ze sebe konečně vypudit 
Tohle moc nechápu, já jsem těhotenství prožívala jako blažený stav. Nenávidím totiž menstruaci a PMS a nevím, co to jsou ranní nevolnosti. Dokonce i kritiky a útoky na mou osobu jsem dobře snášela, v netěhotném stavu mě to velmi deptá. Zato to potom! Ne šestinedělí, celý půlrok! To jsem si tedy byla skutečně odporná, visící břicho, prsa upatlaná mlékem, tehdy se na prsou nosila ještě celá plína, br. Byla jsem neskutečně vzteklá, mrzutá, plačtivá, něco jak PMS, kdyby byl půl roku. Podruhé už to nebylo v takové míře, snad že už nebyla svatba, stěhování, sžívání se s novou rodinou.
